Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána smrti - 11. kapitola

30.09.2010 (19:30) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1210×

11. kapitola – Probuzení

Bella otevřela oči. Pomalu se před ní začala rozjasňovat nějaká místnost a nejasně viděla nějaký pohyb. Její vzpomínky na to, co se stalo před tím, než vstoupila do svého těla, ji přepadly ještě dřív, než poznala, že je ve svém nemocničním pokoji. Bolest se jí rozlila po celém těle jako jed.

Už nikdy Edwarda neuvidí, došlo jí. Nikdy s ním nebude moct být na louce. Cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Nemohla uvěřit tomu, že se vrátila do svého života. Ani se neradovala z toho, že se probrala. Utvrdilo ji to v tom, že o lidský život prostě nestojí. Ona chtěla být s Edwardem. Jenže on s ní zjevně ne, protože to by jí řekl, aby s ním zůstala. Místo toho mu musela slíbit, že bude žít.

Dokončí střední, půjde na vysokou, a pak bude pracovat. Možná se vdá a bude mít děti a vnoučata. Ta představa ji zabolela, jako dýka bodnutá do srdce. Vzpomněla si, že podobné pocity měla těsně předtím, než vstoupila do svého těla. Jestli to takhle půjde dál, bude moct počítat díry v jejím srdci. Ne, spíš počet nožů, protože měla pocit, že má jen jednu ránu. A ta se s každým bodnutím zvětšovala. A bolest jí prostupovala celým tělem, obepínala její mozek a nikdy neměla zmizet. O tom nepochybovala.

Měla raději zemřít. Proč se musela probudit?

„Bello? Slyšíš mě?“ ozval se příjemný hlas, který si okamžitě zařadila.

Otevřela oči. Zrak měla překrytý vodou stěnou slz. Zamrkala, aby si trochu pročistila oči. Uviděla Carlislea Cullena. Uvědomila si, co je zač. Upír. Nemohla tomu uvěřit, ale stejně jí na tom nezáleželo. Posvítil jí baterkou do očí. Zamrkala. Nelíbilo se jí to.

„Slyšíš mě?“ zopakoval. „Neodpovídej nahlas. Stačí, když mrkneš jednou jako ano, nebo dvakrát jako ne.“

Bella mrkla. Ale všechno jí bylo úplně jedno. Chtěla umřít.

„Výborně,“ zaradoval se doktor. „Víš, jak se jmenuješ?“

Znovu jednou mrkla.

„Víš, proč jsi tady?“

Belle to přišlo naprosto jednoduché. To, že ji někdo vyhodil z okna, a že se to snažila zjistit, jako duch si pamatovala velmi dobře. Ale připadalo jí to, jako to nejmenší.

Mrkla.

Další otázka následovala po krátké pauze. „A pamatuješ si mě?“

Znovu zavřela a vzápětí otevřela oči.

„A pamatuješ si všechno?“ Lehce dal důraz na poslední slovo.

Mrkla ledabyle. Věděla, na co naráží. Ale co na tom záleželo, že ví, kdo je doopravdy?

„Takže si pamatuješ, co se stalo, než si se probudila?“

Další bodnutí. Zavřela oči. Nechtěla o tom mluvit. Nechtěla vůbec mluvit. Už nikdy. Chtěla jen zemřít. To, co cítila, převážilo chuť k životu. A to, co cítila k Edwardovi taky. Vzlykla a do očí jí přišel nový proud slz.

Byla ráda, že na ni doktor nenaléhá. Slyšela, jak odchází. Raději přestala vnímat, co se děje kolem ní a pokusila se usnout.

Carlisle se díval na Bellu. Držela pevně zavřené oči, z kterých vytékaly další a další slzy. Spolupracovat už určitě nebude. Došlo mu, že se ji jeho poslední otázka nějak dotkla. Musela si to tedy pamatovat. Ztrátou paměti tedy netrpěla. I když za to byl rád, vyvolalo to v něm neklid.

Znala pravdu o jeho rodině.

Charlie Swan seděl doma na gauči. V televizi si pustil nějaký fotbalový zápas, ale nesledoval ho. Stále musel myslet na svou dceru. Už byla téměř dva týdny v komatu. Pořád doufal, že se brzy probere.

Podíval se na Renée. Byla jediná, kdo trpěl víc než on. Běhala po domě a pořád uklízela. To jí nebylo vůbec podobné. Ale více ho překvapila, když jim zavolal jeho zástupce, aby mu oznámil, že případ je vyřešen. On sám nemohl uvěřit, že by Jessica Stanleyová udělala něco takového.

Když to řekl Renée, začala vyvádět. Druhý den zavolala ke Stanleyům domů, a než ji mohl zastavit, zařvala do telefonu spoustu neslušných výrazů a nadávek. Renée byla vždy temperamentnější, ale tohle? To bylo příliš. Dal jí rychle nějaké prášky na uklidnění a sám si jich vzal taky pár.

Jejich telefon zazvonil.

Vmžiku ho zvedl, jak to udělal za poslední dva týdny už několikrát. Tentokrát to ale bylo přesně to, co chtěl za celou slyšet.

„Renée?“ řekl, když telefon položil.

„Ano?“ odpověděla mdlým hlasem.

„Bella se probrala.“

Bella nevěděla, jestli doopravdy usnula. Obraz, který se jí zjevil pokaždé, když zavřela oči, obraz Edwarda, mohl klidně být i sen.

Najednou ucítila na tváři kromě slz i něco jiného. Otevřela oči. Viděla čísi ruce s hubenými prsty. Na jednom seděl prstýnek. Poznávala ho. Vzhlédla a uviděla svou matku.

Stejně, jako ona, měla ve tvářích slzy, ale ty slzy měli jiný původ. Byly to slzy štěstí. Byla šťastná, protože se její dcera probrala. Pohled jí sklouzl na jejího otce, který stál hned vedle. Tvářil se podobně jako jeho bývalá manželka.

Ten jediný pohled Belle stačil, aby přišla na to, že její volba byla alespoň z jednoho úhlu správná. Kdyby zůstala s Edwardem, její rodiče by zemřeli žalem. Takhle můžou být její rodiče šťastní. Díky těmto myšlenkám se jí podařilo potlačit všechnu bolest dozadu a před ni postavit slabou stěnu.

„Mami,“ zašeptala. Její hlas zněl chraplavě. Její původní odhodlání, že už nikdy nepromluví, bylo pryč.

„Zlatíčko,“ usmála se na ní maminka.

„Jsem ráda, že tě vidím,“ řekla. Chtěla dodat šťastnou, ale v poslední chvíli si to rozmyslela.

„To já taky.“

Bella nevěděla co říct. Ani nechtěla nic říkat. Jen si jí prohlížela. Zdálo se jí, že Renée zhubla. Jenže, kdo by na jejím místě měl chuť k jídlu.

„Víš, proč jsi tady?“ zeptal se její otec.

Belle překonala vlnu lhostejnosti. Řekla si, že musí vypadat alespoň trochu přesvědčivě. Zavřela oči a skousla si rty.

„Pamatuji si, jak jsem šla chodbou. A pak nějaký tlak na záda. Poslední, co jsem viděla, byla země, která se přibližovala,“ řekla pomalu.

Otevřela oči, protože pod víčky se jí začalo vyobrazovat to, co ve skutečnosti viděla těsně předtím, než se octla tady.

Její rodiče se vyměnili zvláštní pohled. Znala je dobře na to, aby poznala, že uvažují nad tím, zda jí mají říct pravdu hned, nebo ji nemají zatěžovat.

Ona už všechno věděla, takže jim mohla pomoct. „Někdo mě z toho okna vyhodil.“

„Ano, zlatíčko,“ zašeptala Renée.

„Kdo?“

Charlie vrhl další pohled po své bývalé manželce. Pak se zhluboka nadechl. „Byla to Jessica Stanleyová. Počítám s tím, že se za tebou Mike Newton brzy přijde podívat a vše ti řekne.“

„Dobře.“ Pěkně se z toho vykroutil. Nechtěl ji zatěžovat. Ale Bella si myslela, že je naprosto v pořádku. Až na jedno jediné velké zranění, které se nikdy nezahojí. Než stačila stisknout rty k sobě, vydralo se jí z úst zaskučení.

„Copak je? Něco tě bolí?“ ozvala se Reneé.

„Nic,“ zahučela polohlasně. Maminka se na ni ošklivě podívala.

Naštěstí jí v té chvíli do pokoje vešel doktor Cullen a vysvobodil ji z matčina křížového výslechu, který by následoval.

„Omlouvám se,“ řekl, když je uviděl. „Nevyrušil jsem vás?“

„Samozřejmě, že ne,“ usmál se Charlie.

Doktor si chvíli Bellu prohlížel, a pak se podíval na Renée a Charlieho. „Jak to vypadá s pamětí?“

„Zatím v pořádku,“ řekla Renée. „Nás poznala a vzpomíná si i na svůj pád.“

„Výborně.“ Carlisle si prohlížel nějaké papíry. „Teď bych rád vyzkoušel motorické schopnosti.“

„Bello?“ ozval se Carlisle Cullen. Bella se mu zdála nějaká divná. Chovala se téměř nepřítomně. Ale se svými rodiči rozmlouvala klidně.

„Dobře,“ zamumlala jeho pacientka. Měl pocit, že ani neví, co říká.

„Zvedni, prosím, ruku,“ vyzval ji.

Carlisle s potěšením shledal, že se jedna paže zvedla.

„Výborně,“ zaradovala se Reneé.

„Zvedni druhou ruku.“

Také v pořádku. Carlisleovi se ulevilo, ale cítil slabé chvění. Něco mu nesedělo.

Přešel k nohám její postele. Odhrnul z jedné nohy peřinu. „Teď zahýbej prsty na pravé noze.“

Jenže se nic nestalo.

Prsty byly stále stejně strnulé.

„Bože, ona ochrnula,“ zhrozil se Charlie. Hlas mu vyskočil o několik oktáv. Reneé se zděšeně koukala na svou dceru a nedokázala nic říct.

Jenže Carlisle tomu nevěřil. Cítil, že je v tom něco jiného. Přece nemohla ochrnout! Její mícha byla v pořádku. Ale co její zranění hlavy? To mohlo způsobit i jiné poranění nervové soustavy. Najednou mu svitlo.

Promluvil s nuceným klidem. „Bello, zvedni pravou ruku.“

Všichni přítomní viděli, jak se ruka zvedla. Jenže to byla levá.

Nikdo se nezmohl na slovo.

Předchozí kapitola ----------------------------------------------------------- Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána smrti - 11. kapitola: