Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 6. kapitola

11.07.2012 (08:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2351×

Se srdcem až v krku jsem se otočila a pohlédla do očí havranovi, který usedl na jeden z hrobů. Prohlížel si mě. Napadlo mě, že spím a tohle je jen další děsivý sen. Ale když havran opět zakrákal, uvědomila jsem si, že bych se už dávno s hrůzou probudila. Tohle nebyl sen…

Začala jsem pozpátku ustupovat a nepřestávala sledovat havrana přede mnou. Ten ještě jednou zakrákal a pak se snesl přede mě na zem. Rychle jsem udělala několik kroků dozadu. Měla jsem ohromné štěstí, že jsem ještě neupadla. Mnohem větší než v tom snu…

Havran se rozešel kolébavou chůzí ke mně. Lačně mě sledoval očima. Pomyslela jsem si, že tohle nebude jen tak obyčejný havran. Tenhle lačnil po krvi – tím jsem si byla jistá.

Už jsem neváhala – otočila jsem se a rozběhla se k bráně, co mi síly stačily. Pořád jsem se ohlížela za sebe a sledovala havrana, který ještě pořád stál na stejném místě a hleděl svýma děsivýma očima mým směrem. Přišlo mi divné, že je pořád na stejném místě.

Možná právě proto, že jsem se pořád ohlížela, jsem o něco zakopla a spadla na zem. Jak typické…

Zakryla jsem si hlavu rukama. Čekala jsem, kdy se nad mou hlavou ozve děsivé zakrákání a já ucítím první klovnutí. Nic se ale nestalo. Proto jsem trochu zvedla hlavu a pohlédla na havrana. Tedy na místo, kde předtím byl. Teď jsem ho totiž nikde neviděla.

Zato jsem uviděla něco jiného. Kolem náhrobků se plížila bílá mlha.

„A do prdele…“ zanadávala jsem polohlasně a už se zvedala na nohy. Zasténala jsem, když jsem na noze ucítila bolest. Musela jsem se odřít.

Znovu jsem se už ale neotáčela. Prostě jsem jen běžela k východu. Ještě štěstí, že jsem tentokrát už věděla, kde je. Stále jsem běžela, a i když jsem se už ocitla na ulici, ještě jsem nezpomalovala. Pořád jsem měla před očima tu strašidelnou mlhu. Napadlo mě, že by na mě lidé určitě překvapeně koukali, kdyby mě viděli takhle zdrhat. Ale to by tady musel někdo být!

Až když jsem seděla v autě, měla zamčené zámky a snažila se zklidnit svůj dech, trochu jsem se uvolnila. Mohla jsem říct, že jsem konečně v bezpečí.

„Aspoň prozatím…“ dodala jsem vzápětí a zavřela oči. Ale to nebyl dobrý nápad. Před očima se mi totiž objevil onen černý havran. Budu se muset někoho zeptat, jestli je tady normální, že se kolem potuluje tolik havranů. (I když jsem viděla zatím jen jednoho…)

Nakonec, když jsem se uklidnila do takové míry, že se mi už neklepaly ruce a neměla jsem rozšířené oči strachem, rozhodla jsem se, že si zajdu na něco k jídlu. Žaludek se mi už zase začal ozývat a v penzionu bych tak akorát mohla ožužlávat knížky.

Dodala jsem si odvahy a pomalu vylezla z auta. Přitom jsem se nepřestávala rozhlížet kolem sebe. Naštěstí jsem žádného havrana neviděla, a tak jsem zamířila k ‚Mystic Grillu' a usadila se k jednomu ze stolků, které byly venku před podnikem. Tady, pod slunečníkem a s jídelním lístkem v ruce, jsem se konečně cítila v bezpečí. Příhoda na hřbitově mi už přišla jako sen, který jsem měla před několika týdny. Nebo jsem si to jen nalhávala…

Po vydatném pozdním obědě jsem ještě pořád relaxovala pod slunečníkem a kochala se pohledem na městskou radnici. Pak mě napadlo, že bych mohla zajít dovnitř baru a dát si nějaký osvěžující drink. Tušila jsem, že mi tady asi alkohol neprodají, ale nějak jsem se s tím už smířila.

Zamířila jsem tedy dovnitř a okamžitě mi padl pohled na barmana. Byl to ten hezký kluk ze včerejška. Včera… Bože, od mého příjezdu uplynul teprve jeden den, ale mně to už přijde jako týdny.

Barman si mě hned všiml a zamával na mě. Vzala jsem to jako výzvu a zamířila k baru. Dosedla jsem na barovou židličku a obdařila ho úsměvem.

„Ahoj, tak co to bude dnes?“ zeptal se mě s úsměvem a přistoupil až ke mně. Až teď jsem si všimla, jak je ve skutečnosti hezký. Nedalo se to srovnávat s Damonovou nebezpečnou aurou, ale tenhle kluk se zdál fakt milý.

„Eh… ahoj, dám si jednu Cinderellu,“ řekla jsem a nemohla z něj spustit oči.

„Dobře, hned to bude…“ odpověděl, mrknul na mě a odešel. Usmála jsem se za ním a trochu se uvolnila. Pak jsem se začala rozhlížet po ostatních lidech. Na to, že bylo odpoledne, tu bylo docela narváno. Ale vzápětí mi došlo, že tohle je vyhlášený podnik, možná jediný tady – proto je tu tolik lidí. Navíc… byl víkend.

„Tady to je,“ ozvalo se těsně vedle mě, až jsem leknutím málem spadla ze židličky. Barman přede mě stavěl můj oblíbený nealkoholický koktejl a usmíval se od ucha k uchu. Bože, ten je tak sladkej…

„Děkuju,“ zašeptala jsem vděčně a lokla si. Ach… Už první doušek mi udělal dobře. Znovu jsem se na barmana usmála, když mi došlo, že pořád přede mnou stojí. „Tak něco vymysli, Ness, co řekneš?!“

„Ehem… já jsem Renesmé,“ řekla jsem. „Cullenová…“ dodala jsem vzápětí rychle a usmála se. Tak se usmál…

„Jeremy Gilbert…“ představil se barman. Znovu jsem se na něj usmála a pro kuráž se znovu napila.

„Takže… Našla jsi včera ten penzion? Měl jsem trochu výčitky, že tě posílám na takové místo…“ řekl a pak zmlkl. Asi si uvědomil, že řekl něco, co asi říct neměl.

„Takové místo?“ zeptala jsem se a lehce povytáhla obočí.

„No, ne… ehm… No nic,“ vykoktal a trochu se začervenal. Rozhodla jsem se, že rozhovor s ním mi stojí i za to, že nebudu vědět, co tím myslel (prozatím), a tak jsem se to hned snažila zamluvit.

„Ano, nakonec jsem to našla, je to tam moc pěkné. Rozhodla jsem se, že se tu asi usadím natrvalo. Moc se mi tady líbí,“ přiznala jsem a nevinně se na Jeremyho usmála. Taky se na mě usmál a pak jsme si už začali povídat bez zábran. Dozvěděla jsem se, že chodí do druháku a má sestru, která je ve už ve čtvrtém ročníku. Bydlejí se svou tetou, protože rodiče tragicky zahynuli.

Povídali jsme si spolu asi hodinu a mně přitom došlo, že si spolu opravdu hodně rozumíme a máme toho dost společného. Když jsem už musela jet, jen nerada jsem se s ním loučila. Slíbila jsem mu ale, že se tu zastavím zítra. Bude končit dřív a mohl by mě tu provést. Sice jsem už skoro celé město viděla, ale příležitost být s ním jsem si nechtěla nechat ujít. Proto jsem souhlasila.

Když se začalo stmívat, vyjížděla jsem s širokým úsměvem z parkoviště a myslela na sladkého Jeremyho.

Cesta k penzionu mi uběhla rychle a byla jsem na sebe dostatečně hrdá, že jsem se nemusela nikoho ptát na cestu a ani jednou jsem nezabloudila. S úsměvem, který mi nějak pořád nešel smazat z tváře, jsem vystoupila z auta a šla dovnitř. Stefan byl natolik hodný, že mi dokonce dal náhradní klíče. Odůvodnil to tak, že je možné, že tu nikdo nebude - až se vrátím. I když mi sliboval, že si pak večer promluvíme o praktických věcech.

Rychle jsem vklouzla do haly, a protože jsem byla tak utahaná, že jsem si nebyla jistá, jestli vůbec vylezu schody až do patra, usadila jsem se na sedačku a rozhodla se, že tu počkám, až přijde Stefan. Aspoň pak už nebudu muset jít znovu dolů (a hlavně pak nahoru).

Po chvíli čekání jsem usoudila, že taky nikomu neuškodí, když si dám nohy nahoru. Uvelebila jsem se tedy a na chvíli zavřela oči.

Nevím, kdy jsem usnula, ale když mě probudilo bouchnutí dveří, byla už za okny černočerná tma. Rychle jsem se posadila. Hrozilo, že to je Damon, a tomu setkání jsem rozhodně nechtěla čelit vleže.

„Stefane?“ ozval se z haly ženský hlas. Aha… Tak Stefan má přítelkyni? No, to zas bude vysvětlování. Už jsem se připravovala na nějakou žárlivou scénu.

„Stefan tu ne…“ začala jsem, ale když jsem dotyčnou dívku spatřila, nedokázala jsem už dokončit slovo. Mozek mi na chvíli vypověděl službu a já jsem na ni jenom zírala. To přeci nebylo možné…

Byla hnědovlasá, měla vlnité vlasy a ty oči jsem si pamatovala z obrázku, který mi včera vypadl ze starého deníku.

„Katherine?“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 6. kapitola: