Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 17. kapitola

12.09.2012 (16:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1675×

Od Damonova odchodu uběhla už asi hodina a my stále seděli v obýváku a debatovali o údajném lovci upírů. Ano, Damonovým slovům nikdo moc nevěřil…

Zavrtěla jsem se Jeremymu v náručí, protože jsem už měla přesezený zadek a hlavně jsem už byla nervózní. Nebyla jsem zvyklá čekat. Moji rodiče mě nějak té trpělivosti nenaučili…

„Takže nemůžeme dělat nic jiného, než počkat, jestli se někdo takový, jak Damon vylíčil, objeví?“ zeptala jsem se po chvíli do nastalého ticha. Skoro všichni na mě trochu nechápavě zírali.

Povzdechla jsem si. „Fajn, pochopila jsem, nic jiného nám prostě nezbývá…“

Ještě chvíli jsme jen tak mlčeli a každý se zabýval svými vlastními myšlenkami, ale po chvíli jsme se konečně každý rozešli po svém. V duchu jsem si oddechla. Opravdu mě nebaví jen tak sedět a čekat – já jsem ten typ, který se radši hned vrhne do akce… bez většího přemýšlení – což se mi pak často vymstí…

S Jeremym jsme šli na oběd a přitom si povídali o všem možném – jen né o upírech. Těch už jsem měla dneska plné zuby.

„Takže ty opravdu rád kreslíš?“ zeptala jsem se překvapeně Jeremyho. Rozesmál se a jeho smích mě hladil na duši. Usmála jsem se.

„Ano – a i když ti to přijde podivné a možná i úchylné, opravdu kreslím…“

Trochu jsem se zamračila. „Nepřijde mi to divné, natož úchylné, jen bych to do tebe neřekla.“

„Tak vidíš, jsem jedno velké překvapení,“ zažertoval a usmál se.

Ušklíbla jsem se. „Ale nevím, jestli byl dobrý nápad mi to prozradit, protože – za prvé: budu chtít vidět všechno, co jsi namaloval, a zadruhé: budu chtít, abys nakreslil mě.“

Znovu se usmál. „Pro tebe všechno…“

Chvíli jsme se dívali navzájem do očí a pak se Jeremy usmál. „Pojď sem,“ zašeptal a nahnul se přes stůl. Sladce jsem se usmála a nechala se něžně políbit. Přitom mi v břiše začalo poletovat tisíce motýlků. Když jsme se od sebe odtrhli, znovu jsem se usmála.

Potom, co jsme dojedli oběd, vyrazili jsme do městského parku. Drželi jsme se za ruce a povídali si o všem možném. V tu chvíli mi přišlo snadné zapomenout, co všechno se tu děje… že já jsem poloupír, mám za kamarádku dvojnici, upírku a čarodějku… a možná už zítra po nás všech půjde nějaký vyšinutý lovec upírů… Hmm… ale opravdu jen v tu chvíli…

Sedli jsme si na lavičku a já si opřela hlavu o Jeremyho hruď. On mě objímal a líbal do vlasů. Slastně jsem zavírala oči. Takhle kdyby vypadal každý den mého života, vůbec bych si nestěžovala…

Po chvíli ticha jsem váhavě promluvila. Dneska jsem se o upírech už nechtěla bavit, ale stejně to nakonec udělala.

„Myslíš, že mluvil Damon pravdu?“

„V čem?“ zeptal se Jeremy a znovu mě políbil do vlasů.

„Že přijede ten lovec a půjde po nás…“

„Renesmé… netrap se tím, on to Damon se Stefanem nějak zvládnou, nemusíš si dělat starosti…“ uklidňoval mě Jeremy a přitom mě lehce pohupoval v náručí. Zavřela jsem oči a doufala, že se Jeremy nemilí… Protože jak já znám Damona… No, bez komentáře…

„Ness… probuď se…“ uslyšela jsem Jeremyho hlas a pomalu otevřela oči. Vykulila jsem je, když jsem zjistila, že se setmělo.

Vylítla jsem do sedu. „Co se stalo?!“

Jeremy se sladce usmál a chytil mě kolem pasu. „Usnula jsi… asi jsi byla unavená ze včerejší noci,“ ušklíbl se.

Lehce jsem ho praštila do ruky, kterou mě svíral. Vyprostila jsem se z jeho sevření a rychle vstala, kdyby ho napadlo si mě chytit. „Musím domů,“ řekla jsem a natáhla k němu ruku.

Jeremy se taky zvedl a sevřel mě v náručí, aby mě mohl vášnivě políbit. „A můžu jít s tebou…?“ zašeptal mi do ucha. Zachvěla jsem se a pak ho se smíchem odstrčila.

„Jak jsi sám řekl, jsem po včerejší noci unavená – dneska musím spát sama…“

Jeremy se naoko zachmuřil a já si stoupla na špičky, abych ho mohla líbnout na nos. Pak jsem ho vzala za ruku a odešli jsme k mému autu.

Hodila jsem Jeremyho domů a teď už mířila k penzionu. Nechtěla jsem si to připustit, ale Jeremy měl pravdu – byla jsem opravdu dost unavená. Potlačila jsem zívnutí a rychle zamžikala, protože se mi už zase začaly zavírat oči. Opravdu, to jediné, co teď ještě potřebuji, je, abych se vybourala…

Naštěstí jsem už byla u penzionu, a tak se žádná bouračka nekonala.

Vystoupila jsem z auta a rychle zamířila do domu. Už jsem se těšila do své měkkoučké postele… Ale vypadalo to, že si ze mě někdo tam nahoře už zase tropí žerty.

„Tak jaké bylo rande?“ ozval se za mnou posměšný hlas, když jsem zamířila ke schodům. Na chvíli jsem se zarazila a na tváři se mi objevil výraz čirého utrpění. Proč?!

Pak jsem se otočila a pohlédla na Damona, který se rozvaloval na sedačce. Na tváři měl zas ten svůj arogantní úsměv. Snažila jsem se dělat, jako by mě to vůbec nerozčilovalo, stejně jako tahle začínající konverzace…

„Jo, super…“ řekla jsem ledabyle a znovu na něj pohlédla. „A co ty? Už seš spokojený, napapaný?“ Damon se ušklíbl. Rozhodně si mého sarkastického tónu povšiml. Chlapec je dneska bystrý…

„No, jo, B pozitivní to spravila… taky ten sex mi zvedl náladu…“ dodal jen tak mimochodem a vrhl po mně okouzlující úsměv.

Zvedla jsem ruku. „Dost, víc už slyšet nepotřebuju…“ zatrhla jsem to rychle a vydala se ke schodům. Opravdu jsem detaily vědět nepotřebovala. Prosím, hlavně mě už nezastavuj…

„Ren?“ Sakra!

Otočila jsem se a už se nesnažila skrývat svůj naštvaný výraz. „Co ještě, proboha?! Chceš mi snad říct, jakou polohu jste dělali, nebo co?!“

Damon se ušklíbl. „No, když to chceš tak strašně moc vědět…“

Zakroutila jsem znechuceně hlavou a otočila se. Rozhovor s ním prostě nemá cenu.

Vtom to až zasvištělo a já málem spadla ze schodů, když Damon najednou stál přede mnou a bránil mi v cestě dál.

„Teď vážně…“ začal a já si ho prohlížela s nadzdvihnutým obočím, přičemž jsem si ještě založila ruce v bok.

„Tak co?!“ vyštěkla jsem na něj. Už jsem byla dost utahaná a hlavně jsem chtěla mít už od všech upírů klid… aspoň pro dnešek.

„Dávej si pozor…“ Vykulila jsem oči a brada mi klesla skoro až na zem. Cože to Damon právě řekl?!  Abych byla opatrná…? Nebo už začínám bláznit?

Dál jsem na Damona čučela jak na právě vyoranou myš a čekala, jestli mi řekne ještě něco dalšího nebo mi aspoň uhne z cesty. Hrozilo totiž, že za pár minut usnu – klidně i tady – na schodišti…

„Víš, ten lovec, on asi nebude hodný… jako třeba já…“ řekl konečně Damon a pak se arogantně usmál. Uff, už se zase vrací do starých kolejí… Už jsem si začínala myslet, že Damona navštívil nějaký mimozemšťan…

„Jasně,“ řekla jsem naježeně a snažila se kolem něho protáhnout. Damon se ještě jednou usmál a pak mi konečně uhnul z cesty.

„Jsem rád, že jsi to pochopila…“ uslyšela jsem ještě za sebou, když jsem došla až nahoru. Ale už jsem se pro jistotu neotočila. Namísto toho jsem začala přemýšlet. To, co mi řekl, bylo rozhodně… divné. Začíná mít o mě strach? Říká tohle každému nebo to řekl jenom mně…?

Zakroutila jsem hlavou a ztěžka dosedla na postel, která na protest zavrzala. Frustrovaně jsem si povzdechla a v duchu si chtě nechtě musela připustit, že se v tom začínám docela dost zamotávat…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 17. kapitola: