Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Božská Bella - 1. kapitola

28.05.2011 (16:00) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 4436×

1. kapitola

Znuděně jsem se převalila z jednoho boku na druhý. Nesnášela jsem jen bezúčelné povalování. Nejraději bych z téhle mučírny utekla a vydala se skrz na skrz dobrodružství.

Lidé si jen stěžují, že je k nim osud krutý, ale oni ani neví, jaké mají štěstí. Co já bych dala za doušek svobody, okusit, jak chutná láska...
Jenomže Olymp je pro mě vězením.
Od té doby, co bohové dělali na Zemi zmatek, Zeus zakázal vstup na Zemi.
Ale on to má ještě dobrý, pořád má něco na práci, ale co já?!
Většinu své vyjímečnosti jsem zdědila po matce. Jsem bohyně upírů.
Ano, jak by se dalo odvodit, mou matkou je Nyx, ale ona je bohyní noci, má na starost všechny noční tvory a také pravidelný východ i západ měsíce.
Ale já mám jen upíry, i když i s nimi je občas hodně práce.

Mám jednu a to sice velkou nevýhodu. Jsem ovlivněná měsícem.
Noc je pro mě jako den a den jako noc. Při prvních paprscích slunce, kdy se měsíc ukládá ke spánku, musím spát i já. Přesněji řečeno, při východu slunce se dostanu do jakéhosi transu. Něco jako bych omdlela. Probouzím se až s příchodem měsíce.

Naštěstí tady na Olympu to na mě nepůsobí.
S povzdechem jsem se protáhla a přešla k oknu do zahrad. Zář slunce se mi lehce třpytila na kůži. Slastně jsem vzdychla. Nedokáži si představit život bez záře slunce. Milovala jsem jej.

Kolem pasu se mi obmotaly silné mužské paže a jeho prsty bloudily po mé odhalené kůži a pomalu mi svlékaly ramínka dlouhých šatů.

„Jsi den ode dne krásnější. Samotné slunce vzdává hold tvé kráse, Isabello," šeptal mi do ucha něžná slova.
Já se usmála.

„Jsi milý, Amore, ale já se s tebou prostě nevyspím!" namítla jsem a poodstoupila od něj pár kroků. Amor byl urostlý tmavovlasý muž. Na Olympu byl vyhlášený za největšího děvkaře a záletníka, ale já jeho kouzlu, jako jedna z mála ze zdejších bohyň, nepodlehla. Z čehož mu praskaly nervy.

Byla jsem si vědoma krásy svého těla, ale chtěla jsem dát svou nevinnost jen své pravé lásce a to Amor rozhodně není.

„Ale no tak, Isabello! Stavíš se proti osudu příliš dlouho! Proč mě odmítáš? Jsem něžný milenec a obzvláště k tobě bych se choval jako k bohyni," snažil se mě uchlácholit.

„O osudu ty nevíš nic! A jen tak mimochodem, já jsem bohyně, " namítla jsem s cukajícími koutky.

„Víš, jak to myslím! A navíc nevím, na co si hraješ! Musíš zplodit potomka, Isabello, a pokud nechceš, aby jeho otec byl nějaký zarostlý dědek, tak by ses měla rozhodnout, jak se ke mně budeš chovat!" křičel na mě Amor.
Zamračila jsem se.

„Nejsi jediný mladý muž na světě, Amore! Já mám ještě času dost!" syčela jsem nevrle.

„Možná, že nejsem jediný mladý muž na světě, ale tady na Olympu ano! A pokud vím, tak moc času ti nezbývá! Potomek musí být alespoň započat do tvých pětistých narozenin! Máš necelý rok, Isabello, jinak navždy ztratíš svou moc i právo zůstat na Olympu! Budeš uvržena na pospas Hádovi!"

„Já moc dobře vím, kolik času mi zbývá! Jen říkám, že ty otcem mého potomka nebudeš!" vrčela jsem na něj.
Amor se na mě zamračil.

„Rok! Jeden jediný rok a navždy budeš hnít v podsvětí! Zamysli se, Bello, nemáš jinou možnost!"
S tím se obrátil a s dunivým práskotem dveří odešel.

I když jsem si to nechtěla přiznat, měl pravdu. Už mi opravdu moc času nezbývá...

Není však čas na to se těmito zprávami zbytečně trápit. Stejně jako já věděl, že mu nepodlehnu, na to mě znal příliš dobře, mohu se však jen obávat a děsit záludností a prolhaností, které na mě chystá, aby se stal otcem mého dítěte.

Věděl, že můj potomek bude více než výjimečný. Když tak mocný bůh, jako je Zeus, zplodí potomka s výjimečně mocnou bohyní, je očividné, že se jim musí narodit mocný potomek. A taky se tak stalo.

Ale já svou moc nezneužívám, ctím nejrůznější zákony, pravidla, připomínky a výmysly nejsvatější rady, a nebo jak jim mladí bohové říkají rada senilních.

Patřím sice k mladší generaci bohů, ale vždy jsem ke starším cítila úctu. Může se zdát, že mluvím nebo přemýšlím jako idiot, ale když vám ta pravidla, způsoby chování, mluvu a tisíce dalších věcí vtloukají do hlavy, máte tak vymytý mozek jako já.

Vždy jsem byla něčí loutka, přesně jsem plnila příkazy a poskakovala kolem starších. To však platilo až do teď! Už nehodlám být ničí loutka! Teď chci jít sama za sebe, chci udělat to, co chci, v tu dobu, kdy to chci! Už nechci žádná nařízení! Teď jsem tu jen já a moje rozhodnutí!

Čím bych se nejvíce vzbouřila proti řádu? Jistě! Půjdu na Zemi!

Vždy jsem snila o dobrodružství, a proč jej alespoň nezkusit na Zemi? Tak jako tak mě čeká podsvětí a navíc... Možná bych dokázala nalézt otce mého budoucího dítěte.

Bylo rozhodnuto!
Stoupla jsem si na rám okna a byla připravena skočit.
Najednou se rozrazily dveře a v nich stála má matka.

„Ne, Bello, ne! Nechoď dolů! Ty víš, co tě čeká!" vzlykala vyděšeně matka. Já se na ni usmála.

„Je to můj život, ne otcův," řekla jsem prostě a skočila jsem.

Padala jsem dlouho. Až po nekonečně dlouhé době jsem s lehkostí dopadla na zem.
Nadechla jsem se čerstvého vánku, ale jakmile se paprsky slunce dotkly mé kůže, upadla jsem do černé tmy...

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská Bella - 1. kapitola: