Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolestný konec... a nový začátek - 8. kapitola - Question

08.01.2011 (16:30) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1360×

To, co jsem spatřila, mi naprosto vyrazilo dech. Ve dveřích se objevil naprosto úžasný upír. Upoutaly mě jeho oči. Byly překrásně zlatavé. Takže Vladimir a Stefan mluvili pravdu. Další vegetariáni, to snad ani není možné.

Rychle jsem odvrátila pohled od toho upíra s temně hnědými, skoro až černými vlasy, který stál ve dveřích. Cítila jsem na sobě jeho zkoumavý pohled. Hleděl na mě se zaujetím, jako by mě už někdy viděl. Nedávalo to smysl. Do tváří se mi nahrnula červeň.

Zaslechla jsem tiché uchichtnutí. Vzhlédla jsem. Upírovi pohrával na rtech pobavený úsměv. Zrudla jsem ještě víc.

To už Rumunští vykročili směrem k vilce a já se po chvilce taky přidala.

Mezitím se do dveří nahrnulo pět upírů. Trochu mě to vyděsilo. Co když se přestanou ovládat? Rozhodla jsem se na to nemyslet, vždyť co jsem mohla ztratit?

„Zdravím, Vladimire a Stefane. Co vás k nám přivádí?“ Pohledem na mně spočinula blonďatá upírka.

„A kdo je tohle?“ kývla blondýna hlavou mým směrem. Pořádně jsem si ji prohlédla. Její oči měly o něco tmavší barvu, nejspíš nebyla nějakou dobu na lovu. Byla štíhlá, ostatně jako všichni upíři. Její křivky podtrhoval sytě zelený top s ozdobným zavazováním za krkem. K němu si vzala úzké, tmavě šedé kalhoty a boty na vysokém podpatku. Na těch bych se během vteřiny zabila, pomyslela jsem si ironicky.

„Dobrého dne přejeme, Delgadovi. Dovolili jsme si přivést naší lidskou známou. Tohle je Isabella Swanová.“

„Bella,“ hlesla jsem a podivila se, že moje hlasivky nevypověděly službu. Byla jsem příšerně nervózní. Pohledy všech se do mě zapichovaly jako špendlíky. Připadala jsem si jako pod mikroskopem. A to ještě nevím, jestli mají nějaké dary. Třeba mi viděli až na dno duše. Při tom pomyšlení jsem se nevědomky otřásla. Zalitovala jsem, že jsem vůbec promluvila. Teď už jsem to stejně nemohla vrátit, a tak jsem nesměle pokračovala.

„Ehm… Dobrý den. Jsem Bella Swanová. Ne Isabella, tak mi nikdo neříká. Tedy vlastně možná někdo ano, ale - .“ Zmlkla jsem, protože se mi povedlo plácáním nesmyslů ztrapnit ještě víc. Veškerá krev z těla se mi nahrnula do obličeje. Připadala jsem si jako obří rajče.

Naštěstí mě blondýna zachránila. Začala totiž s představováním svojí rodiny.

„Tohle je Catherine, beru ji jako svou dceru. Je s námi nejkratší dobu,“ kývla směrem k menší hnědovlásce. Její vlasy byly docela dlouhé, skoro jako ty moje. Vypadala trochu přepadle, nemohla jsem o tom však dále uvažovat, protože mě přerušila blondýna, pokračujíc v představování.

„Wyatt, přítel Cath, poznali se ještě předtím, než se k nám přidali.“ Wyatt byl platinový blonďák s vlasy ostříhanými nakrátko. Nebyl moc svalnatý, odhadovala jsem, že má nějaký dar.

„A tohle je Christian, je s námi už dlouho, skoro padesát let.“ Ach. To je ten upír, co se na mě díval jako první ve dveřích. Vypadal perfektně. Líbilo se mi, jak mu vlasy neposlušně padaly do očí. Uchvátila mě taky jeho vypracovaná postava, všimla jsem si především jeho svalnatých paží. U něj to vypadalo tak přirozeně, ne jako u těch kulturistů na steroidech.

„Můj manžel Anthony. Byli jsme spolu ještě předtím, než jsme se dali na vegetariánství,“ pronesla a ukázala na upíra stojícího vzadu. Byl oblečený v saku, působil na mě příjemně elegantně.

„A já jsem Beatrice,“ uzavřela představování blondýna. Očima jsem těkala z jednoho na druhého. Neměla jsem nejmenší tušení, co říct. Už zase. Mozek a stejně tak hlasivky tentokrát opravdu vypověděly službu. Tíživé ticho prolomil až Anthony.

„Pojďte dál. Nebudeme přeci stát mezi dveřmi.“ Několik upírů se usmálo a já se rozhodla do toho domu prostě vejít přes všechny moje obavy a instinkty. Nevypadali, že by mi chtěli ublížit.

Místnosti byly zařízené skoro jako nějaká galerie. Na stěnách upoutaly pozornost obrazy předních umělců, na stolcích vzácné sošky. Odhadovala jsem, že všechno má nesmírnou hodnotu.

Vypadalo to tu tak jinak, zcela odlišně než v upírském domě, který jsem měla možnost spatřit ve Forks. Nechala jsem myšlenky na Cullenovy odplout, zároveň mě překvapilo, že to pomyšlení na ně už tolik nebolí. Snad bolest jednoho dne přejde úplně.

„Posaď se, Bello,“ vyzvala mě Beatrice.

Stále ještě ponořená do vlastních myšlenek jsem si sedla na nejbližší volné místo. Bylo zrovna vedle Christiana. Sakra, nadávala jsem si v duchu za svojí nepozornost. Už se však nedalo s mojí nešťastnou volbou nic dělat. A nevím, jestli bych vůbec chtěla. Voněl totiž naprosto omamně krásně.

Potichu jsem poslouchala konverzaci mezi Rumunskými a rodinou Delgadových. Občas, když se to ode mě očekávalo, jsem zdvořile zamumlala něco na souhlas.

Bylo tak uklidňující zase být v blízkosti upírů. Věděla jsem, že by mě to nemělo uklidňovat, spíš děsit, ale já už si na to zvykla. Přišlo mi, že sem prostě patřím, že mezi upíry dokážu zapadnout lépe než mezi lidi. Jako kdybych se pro život s upíry už narodila.

„Nechceš se podívat na zbytek domu?“ naklonil se ke mně Christian. Překvapením jsem sebou nepatrně škubla, i přesto mi bylo jasné, že si toho všiml. Sakra.

„Jo, ráda,“ odpověděla jsem a zvedla se z pohovky. Lehce mi pokynul rukou směrem ke schodišti. Vydala jsem se tam s Christianem v patách.

Užasla jsem nad propracovaností zábradlí. Bylo zdobené a skládalo se z různých spirál a na některých sloupcích seděli buclatí andílci. Opatrně jsem stoupala do schodů, abych přitom nezakopla a neponičila tak tuhle nádheru. Dotýkala jsem se přitom tmavého hladkého dřeva zábradlí.

Na konci se přede mnou rozprostřela dlouhá chodba. Byla širší, po jejích stranách jsem viděla dveře. Christian se mnou srovnal krok a ukazoval na jednotlivé pokoje, u každého řekl, kdo tam žije. Na konci chodby jsme došli k posledním dveřím. Dosud jsem neviděla jeho pokoj, takže mi bylo jasné, co se skrývá za těmi dveřmi.

Plynulým pohybem je otevřel a já na okamžik strnula. Ta místnost vypadala úplně jinak, než zbytek domu. Jednoduché linie, světlé dřevo a velká plazmová televize na stěně, to byly první věci, na které se člověk okamžitě zaměřil.

Pomalu jsem došla doprostřed pokoje. Bylo to jako nahlédnout do jeho vlastního kousku světa. Do jeho duše.

Ale v mysli mi už nějakou dobu neonovými barvami blikala jedna otázka. Prostě jsem potřebovala znát odpověď. Pocit neklidu zesílil. Podívala jsem se Christianovi do očí a vyřkla tu neodbytnou otázku.

„Znáš Cullenovy, Olympijský klan?“ Vzápětí jsem svých slov zalitovala.

Sakra. Myslím, že slovo sakra se stane heslem pro dnešní den.

< - * - >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestný konec... a nový začátek - 8. kapitola - Question: