Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolestný konec... a nový začátek - 20. kapitola - You're my passion

25.04.2011 (07:45) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1042×

Po kratší pauze jsem opět tady a doufám, že u téhle kapitoly bude co nejvíc komentářů. Protože nic mě nedokáže k dalšímu psaní nakopnout víc, než vaše úžasné názory a další komenty všeho druhu. Ta odmlka byla kvůli nedostatku komentářů, nebyla prostě motivace psát dál. Tak snad mě nenecháte zase skončit a přidáte aspoň smajla. Limit je deset komentářů. Díky, Vaše Zoey ♥

Zvířecí strava mi vyloženě nechutnala. Pokaždé, když jsem se krmila na nějaké nebohé srně, připomínala se mi lákavá lidská krev. Bylo to jako melodie písničky, kterou zaslechnete ráno v rádiu, a po celý den si ji nevědomky zpíváte stále dokola.

Cítila jsem se jako v pasti, odkud nebylo úniku. Bylo nepřípustné, abych se vytratila a potají se nakrmila na nějakém člověku. Navíc by to v závěru vůbec nebylo tajné, jelikož by se moje oči zbarvily do té odporné rudé. Ta barva mi vůbec neseděla k pleti a vlasům.

Už několik týdnů jsem se ze všech sil ovládala, při každém lovu jsem bojovala s touhou po zabíjení lidí. Nikdy bych si nemyslela, že budu čelit tak namáhavému úkolu. Nikdy jsem si nemyslela, že ze mě bude upír, jenž prahne po krvi.

* * *

Přestěhovali jsme se do nového a velkého domu, kousek od Quebecu v Kanadě. Kolem našeho sídla se široko daleko rozprostíraly jenom tmavé lesy se spoustou zvěře. Často zde bylo zataženo, za což jsem byla celkem ráda.

Odvrátila jsem pohled od velkého okna v naší ložnici.

„Zlato, já si pořád nejsem jistý, jestli je to nejlepší nápad," uvažoval zamyšleně Christian.

„Jenže mě už nebaví být zavřená tady v domě," odvětila jsem rozmrzele.

Vážně to bylo k nesnesení. Nemohla jsem zabít čas ani spánkem, ani jídlem. Taky jsem přečetla všechny knížky v domě. Třikrát. Akorát dlouhé hovory s Alice pro mě představovaly vítané rozptýlení. Cullenovi odjeli do Forks, protože jejich vztahy s Delgadovými nebyly tak docela v pořádku. Občas mi chyběli, považovala jsem je za svou rodinu, ale Christiana jsem milovala.

„Bells? Vnímáš mě?" Christian na mě tázavě hleděl.

„Jo, jasně."

„Říkal jsem, že bys ještě měla zůstat tady v domě. Není rozumný nápad nechat tě jít mezi lidi."

Bojovně jsem vystrčila bradu dopředu a rozladěně jsem nakrčila obočí. Chris si všiml změny mého postavení, proto mě objal kolem pasu a pomalu se sehnul těsně nad moje rty. Kdybych měla srdce, zcela jistě by se mi právě snažilo protlouct ven z hrudi.

„Přece nechceš nikoho dalšího zabít, že ne?" šeptal mi svůdně a jeho dech mě hladil po ledové kůži.

„Ne." V tom kratičkém slůvku se skrývalo tolik lži, tak moc neupřímnosti, až jsem se divila, že mě neodhalil. Chtěla jsem lidskou krev. Toužila jsem po tom zabít tolik lidí, kolik jen bude potřeba k uhašení té nesnesitelné žízně.

Ovšem to se nikdo z vegetariánů nesměl dozvědět. Rozhodla jsem se tohle zlověstné tajemství skrýt hodně hluboko do své mysli.

Chris se natáhl o kousíček blíž a spojil naše rty. Vděčně jsem ho políbila, protože jsem už nechtěla dál myslet na svou nesnesitelnou žízeň.

Přitiskla jsem se co nejblíže k němu a nedočkavě jsem mu začala trhat knoflíčky u košile, protože rozepínání představovalo zbytečné zdržení. Christian jenom zavrčel pod mým dotekem a přistoupil na moji hru. Vášnivě mě líbal, když ze mě strhával veškeré oblečení i se spodním prádlem.

Oba nás ovládala touha po tom druhém, takže jsme nepřestali, ani když mě Chris položil na postel, kterou jsme si původně pořídili jenom kvůli tomu, že jsem si připadala víc jako člověk, když jsem v ní občas jen tak ležela.

Ovšem naše prostorná postel nyní sloužila k jiným účelům. Pěkně hříšným účelům.

Nepodařilo se mi však zcela odstrčit myšlenku na zabíjení, moje svědomí protestovalo, zatímco instinkt mi velel okamžitě vyrazit na krvavý lov. Zbaběle jsem si přikázala na nic nemyslet a plně se oddat stravující vášni, která mě brzy pohltila docela.

Po chvíli jsme vedle sebe už jenom tiše leželi v troskách postele, kterou jsme totálně zdemolovali, Christian mě ochranitelsky svíral v pažích a občas mi vtiskl polibek do vlasů.

„Budu muset vstát a vyrazit do města, zlato," zašeptal tiše. Nespokojeně jsem se zavrtěla a pokoušela jsem se tvářit uraženě. Nešlo mi to, protože mě Christian začal laškovně líbat na krku.

„Fajn, ale příště pojedu taky," ustoupila jsem nakonec.

Místo odpovědi jsem dostala velkou mlaskavou pusu na tvář. Zašklebila jsem se a teatrálně jsem si otřela místo, kam mi Chris vlepil tu dětskou pusu. Při pohledu na mě se zachechtal a začal si oblékat kalhoty.

Já si kolem těla omotala bílé prostěradlo a dívala jsem se, jak se Chris vypravuje na cestu. Ještě mě políbil na rozloučenou a vyrazil do civilizace.

Dala jsem si dlouhou sprchu a přemýšlela nad tím, jak se co nejrychleji dostat k čerstvé krvi. Žízeň se totiž už zase hlásila o slovo a já už nechtěla pít zvířecí krev. Dělalo se mi z ní špatně, už jenom to pomyšlení ve mně vyvolávalo bezděčné dávení.

Otřásla jsem se a vypnula vodu. Útěk nepřipadal v úvahu, protože toho by si někdo z rodiny všiml. I když by to nepřiznali, stále mě někdo nenápadně hlídal, abych se nemohla jen tak vytratit.

Osušila jsem se a nasoukala se do květovaných letních šatů. Rozhodla jsem se totiž vyrazit na malé prostranství před domem, kde se příjemně odpočívalo. S sebou jsem si vzala svůj iPod, abych si trochu zpříjemnila nudné nicnedělání. Nikdy dřív mi lenošení nevadilo, ale nyní, když jsem měla tolik volného času, mi neskutečně vadilo.

Lehla jsem si jen tak do trávy a nasadila si sluchátka, která dokázala bezvadně potlačit veškerý hluk z okolí. Zavřela jsem oči a přemýšlela, jak bych se nejlépe dostala ke krvi. Byla jsem tou myšlenkou přímo posedlá, obzvlášť poslední dobou.

Z ničeho nic mě do nosu udeřil divný pach. Zavětřila jsem ve snaze rozpoznat, odkud přichází, zároveň jsem otevřela oči dokořán. Když jsem se podívala před sebe, polekaně jsem sebou trhla. Asi dva metry ode mě postával Matthew s pobaveným úsměvem na rtech.

„Och, sakra, vyděsil jsi mě," vydechla jsem.

„Taky tě zdravím," zachechtal se rozmařile. Trochu jsem se zastyděla, protože jsem kvůli tomu úleku zapomněla na pozdrav.

„Ahoj, kde se tu bereš?" napravila jsem to honem.

„No... Uvěříš mi tu ohranou historku, že jsem šel jen tak kolem?"

„Myslím, že ne. To by ses vydal na sakra dlouhou procházku, sem do Kanady je to pěkný kus cesty," odvětila jsem popravdě.

„Tak to bych měl nejspíš honem vymyslet něco lepšího, abych ti nemusel říkat, že jsem přiběhl takovou dálku jenom kvůli tobě... Hups, a je to venku." Matthew se roztomile zakřenil, přitom se mu ve tvářích udělaly dolíčky.

Okouzleně jsem na něj zůstala na setinu vteřiny zírat. Potom jsme se oba začali od srdce smát. Za chvilku Mattovi tekly slzy smíchu, a ani já nemohla přestat.

„Proč se vlastně smějeme?" zeptal se v pauze mezi smíchem. Jenom jsem trhaně pokrčila rameny. Pomalu jsme se uklidnili, až jsme byli schopni mluvit bez obtíží.

„Vážně jsi tady jenom kvůli mně?" ptala jsem se nevěřícně. Pokoušela jsem se přitom uhladit si rozcuchané vlasy, které se mi neposlušně nahrnuly do obličeje, zatímco jsem se smála.

„Jo... Potřebuju si s tebou o něčem promluvit," naznačoval opatrně. Podívala jsem se na něho trochu pozorněji. Vypadal, jako by se něčeho obával, ale přesto toužil po tom, aby mi to mohl říct.

„O čem, prosím tě?" pokusila jsem se zlehčit situaci lehkovážným tónem, ale nějak se to minulo účinkem. Zadíval se mi do očí. Sakra, to není dobré znamení! Mozek na mě velice vytrvale ječel.

Chtěla jsem zbaběle uhnout pohledem, ale nešlo to. Uvěznil mě v hloubce svých tmavě hnědých očí. Alespoň jsem se nervózně uchichtla.

„Bells, měla bys něco vědět. Přijel jsem kvůli tomu, že mě k tobě něco neodbytně táhlo. Potřeboval jsem tě vidět. Chápeš, co tím naznačuju?" Matt dál zachytával můj pohled. Zavrtěla jsem zmateně hlavou a sklopila jsem oči. Přišel blíž ke mně a chytil mě za bradu, abych se mu nemohla vyhnout pohledem.

„Když jsem tě poprvé spatřil, tak jsem věděl, že ty jsi ta jediná, kterou kdy dokážu milovat. Otiskl jsem se, Bello." Poslední slova pouze šeptal.

Otisk? Ale vždyť jsem upír a on je vlkodlak. Jsme přirození nepřátelé, je vyloučeno, abychom se otiskli. Ne. Zmateně jsem zatěkala očima po jeho vážné tváři, abych našla alespoň stopu žertu, nebo jakýkoliv náznak toho, že to není pravda.

Bohužel jsem spatřila pouze pár očí, ze kterých vyzařovala něha a láska. Proč jen se všechno musí takhle komplikovat?

Začala jsem mu překotně jmenovat všechny důvody, proč to nemůže být pravda, ale zmlkla jsem v okamžiku, kdy jsem uviděla jeho posmutnělý výraz. Nechtěla jsem ho zraňovat.

„Takže... Jsi si jistý?" vyrazila jsem ze sebe po dlouhé odmlce.

„Jsem si jistý jako nikdy."

Tak, na závěr pro vás mám otázku: Jak tohle dopadne? Chris nebo Matt? Nebo snad někdo jiný? Objeví se na scéně Edward? Jsem zvědavá, co mi sem napíšete. ;)

< - * - >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestný konec... a nový začátek - 20. kapitola - You're my passion: