Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolestný konec... a nový začátek - 2. kapitola - Memories

25.12.2010 (12:15) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1534×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pozvolna si vzpomínám na události předešlých dní. Vzpomínání bolí. Obzvlášť, když jsou ty vzpomínky plné smutku. Ale já si nemůžu pomoct, potřebuji si vzpomenout na každičký detail, každé slovo.

Ze zpřeházených úryvků a vzpomínek vybírám jednu po druhé a z těchto úlomků skládám jakési vzpomínkové puzzle. Nespěchám, poněvadž tuším, že až se dopracuji na konec a prohlédnu si celou tuhle podivnou koláž vzpomínek, nebude to nic příjemného.

Až Charlieho hlas mě vytrhl z přemýšlení: "Bello? Není ti zima?" zeptal se.

„Ne, je mi fajn,“ snažila jsem se ze všech sil, aby můj hlas nezněl sklesle. Charlie se zatvářil ještě víc ustaraně - tedy jestli to je vůbec možné - a přisedl si ke mně na rozházenou postel.

„Bells, už se netrap. Stejně by to jednou skončilo. Aspoň...“ netušil, co říct dál. „Alespoň se s ním nemusíš každý den potkávat. Věř mi, je to tak lepší.“ Tátova slova mě překvapila a naštvala zároveň. Měla jsem sto chutí odseknout, že o tom nic neví.

Věděla jsem, že později budu litovat, ale něco se ve mně zlomilo.

„Jak můžeš něco takovýho říct? Nevíš o našem vztahu vůbec nic!“ To už jsem téměř hystericky ječela, „Nemáš tušení, co je pro mě lepší! Nedokázal jsi ani sám vybrat barvu mého povlečení, musela ti pomáhat prodavačka -“

V tenhle moment se můj hlas zlomil a já utekla do koupelny, otočila klíčem v zámku a sesunula se na ledové dlaždičky. Naprosto mě přemohl záchvat pláče. A tak jsem tam ležela, vzlykala a opět vzpomínala.

V mysli jsem znovu a znovu obdivovala jeho narezlé vlasy, pokřivený úsměv. Utápěla jsem se v jeho očích barvy tekutého zlata. Na vteřinku jsem při vzpomínce na jeho diamanty posetou kůži, dokonce zapomněla plakat. Tak moc se mi jeho podoba vryla do paměti, že už prostě nešlo zapomenout, ani kdybych chtěla. A já nechtěla.

Pomyšlení, že už ho nikdy nespatřím, nikdy neobejmu jeho mramorově chladné tělo, mě děsilo. Až po několika okamžicích mi došlo, že mám ruce ovinuté kolem umyvadla a mé tělo se zmítá nezastavitelnými vzlyky. Jen tak jsem tam seděla a snažila se nemyslet na takové smutné věci, když se po chvíli ozvalo nejisté ťuk ťuk na dveře.

„Bells? To jsem já, Jacob. Otevři, prosím.“ Jakeův hlas byl plný smutku a soucitu.

„Ne, já nechci.“ skoro jsem šeptala, byla jsem si však jistá, že mě slyšel. Na druhé straně dveří se ozval zvuk, který jsem nedokázala identifikovat.

„Tak já si tady sednu a až budeš potřebovat, stačí odemknout.“ Byl tak vnímavý a milý, až to ani nebylo možné. Nemyslím, že bych si něco takového zasloužila. Obzvlášť poté, co jsem byla tak hnusná na Charlieho. Ale Jakeova podpora mi pomáhala. Bylo příjemné vědět, že nejsem sama. Že je tady někdo, pro koho jsem důležitá.

Myslím, že jsem natolik uklidněná, abych přešla ke dveřím a odemkla. První co spatřím, jsou Jacobova široká ramena a rozježené vlasy. Pomalu ke mně otáčí hlavu a nakonec se usměje. Je to přesně ten úsměv, který tak zbožňuju. Přes jeho oči se mihnou radostné jiskřičky.

Beze slova vstane a pevně mě k sobě přimkne. Já mu zabořím obličej do namakaného ramene. Na tvářích cítím slzy. Nejsou to však ty samé slzy jako před chvílí. Tohle je úlevný pláč. Čím déle pláču, tím je mi lehčeji.

Jake počká dokud mě nepřejdou nejhorší vzlyky a potom mi zašeptá do ucha: "Jen se vybreč, bude ti líp." Nezadržuji tedy další slzy a jen je tiše nechávám stékat po tvářích. Všímám si Jacobova zmáčeného trička, dalo by se ždímat. Nepřišlo mi, že jsem plakala tak dlouho.

Jake mě jedním plynulým pohybem vyhoupne do své náruče a opatrně, jako by se bál, že se rozsypu, nese do mého pokoje. Pokládá mě pod deku na postel. Přesně pro tohle ho mám ráda. Vždycky ví, co říct a udělat. Svým způsobem je to až děsivé, ale pomáhá mi to. Je to jeden z mála lidí, nebo vlastně jediný vlkodlak, který mi rozumí líp, než já sama.

Čekala jsem, že odejde a nechá mě v pokoji samotnou, jemně mě však odsunul ke kraji postele a lehl si na uvolněné místo. Muselo to být značně nepohodlné, vzhledem k jeho výšce a rozložitosti těla. Vypadal však, že mu to vůbec nevadí.

„Bells, mám tě hrozně moc rád. Nesnesu pohled na to, jak se kvůli němu trápíš.“ říkal to tak procítěným hlasem, nešlo mu nevěřit. V místnosti byla téměř tma, i přesto jsem však rozeznávala obrys jeho těla.

„Když mně to rve duši na kusy. Nemůžu si pomoct,“ zašeptala jsem a přisunula se k němu blíž. Zlehka mi položil paži kolem pasu.

„Co kdybychom se tvoje srdce pokusili slepit? Pomohla bys mi s tím?“ Jeho něžná slova sama o sobě pomáhala hojit krvácející srdce.

„Já... nevím. Je to moc těžké. Myslím, že už to dlouho nezvládnu.“ Jsem ráda, že nemám další slzy, protože bych se určitě rozbrečela.

„Bells, máš mě, chci ti pomoct. Ani nevíš jak mi na tobě záleží.“ Místo odpovědi jsem se k Jacobovi přivinula ještě víc, tak blízko, až jsem cítila jeho tlukoucí srdce. Také nadměrná horkost jeho těla mě uklidňovala. Začaly se mi klížit oči.

Ještě než jsem úplně usnula, stačila jsem zašeptat Jacobovým směrem jediné slovo: „Děkuju.“ Tohle na první pohled obyčejné slůvko obsáhlo všechny moje pocity a myšlenky. Poslední, co jsem ještě cítila, byly Jakeovy prsty jemně mi hladící tvář a probírající se mými vlasy.

Nespala jsem asi moc dlouho, když mě probudil ten hrozný hluk, vycházející ze spodního patra. V hlavě se mi rozezněl poplašný alarm. Doufám, že se nestalo to, co si myslím...

Děkuji za Vaše komentáře, jsou tím, co mi pomáhá dál psát. Z.

< - * - >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestný konec... a nový začátek - 2. kapitola - Memories: