Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolestný konec... a nový začátek - 19. kapitola - Strange fight

07.04.2011 (21:45) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1182×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Tak jsem se překonala a vzhledem k počtu komentářů u minulé kapitoly je tu tenhle díl poměrně brzy. Opět platí to, co minule. Alespoň deset komentářů, ale samozřejmě čím víc, tím rychleji budu psát. Jinak prostě další díl nebude vůbec nebo později. Rozhodujete o tom jenom vy. Protože jste pro mě neskutečně skvělou motivací. Děkuju! Vaše Zoey ♥

Čím víc jsme se blížili k osadě, tím byl hluk silnější a také děsivější. Nutila jsem svoje nohy ke stále vyššímu tempu, až se mi povedlo doběhnout k místu, kde stromy řídly a pomalu se mi odkrýval výhled na tu nejpříšernější scénu.

Na několik vteřin jsem ztuhla a jenom těkala očima, hledajíc nějaký záchytný bod, něco smysluplného. Marně. Zaměřila jsem pozornost na to nejhorší. Christian se rval s Emmettem, vypadalo to jako boj na život a na smrt. Zmatkovala jsem.

„Ne! Nechte toho!" vykřikla jsem zděšeně jejich směrem a vrhla se k nim. Vůbec mě neregistrovali, očividně se soustředili jen na to, aby zabili toho druhého.

„Přestaňte! Vždyť se zabijete!" vyhrkla jsem v návalu uvědomění. Nepřestávala jsem na ně řvát, aby toho nechali, přitom jsem se snažila dostat co nejblíž a ukončit jejich vražedné snahy. Ale rvačka nebylo jediné, co mě zarazilo a šokovalo.

Nejpodivnější na celé té situaci bylo to, že ostatní vlci a Cullenovi postávali v hloučcích kolem. Ani Rosalie se nepokusila zasáhnout. Nechápala jsem to. Všem přítomným se v očích zračil nevidoucí výraz, jako by se ocitli v nějaké jiné dimenzi.

„Carlisle, udělej něco!" Snažila jsem se vyburcovat alespoň jeho k nějakému činu, který by tohle dokázal zastavit. Ovšem bez odezvy. Sakra, co mám dělat? Nenapadlo mě nic lepšího, než se jednoduše rozběhnout k nim.

Stoupla jsem si kousek vedle Chrise, po chvilce marného snažení jsem je prostě chytila a odhodila každého na jinou stranu. S mou novorozenou silou to byla hračka.

„Co si sakra myslíte, že děláte? křičela jsem z plných plic na oba. Střídavě jsem přitom hleděla na jednoho a na druhého. Sbírali se tiše ze země a na Emmettovi bylo znát, že se ještě úplně nevzdal. Rychle jsem k němu přiskočila a popadla ho za rameno.

„Emmette, proč jste se tady porvali?" Snažila jsem se získat nějaké rozumné vysvětlení, i když pro tohle asi nic takového neexistovalo. Emmett sebou škubnul, když jsem vyslovila jeho jméno.

Zároveň se začal kolem ozývat rozrušený šepot, který pomalu nabíral na hlasitosti. Až v tuhle chvíli jsem si uvědomila, jaké všude ještě před několika sekundami panovalo ticho.

Slyšela jsem taky, jak se přiřítil Matt, který se neproměnil ve vlka a běžel za mnou lidskou rychlostí. I tak byl velmi rychlý. Mojí pozornost však opět přitáhl Emmett, který vypadal omámeně a bylo znát, že si na něco snaží urputně vzpomenout.

„Prostě jsem najednou dostal chuť mu jednu ubalit. Vždyť si to zasloužil, nemohle jsem to nechat jenom tak být," odpověděl nakonec zmateně.

„Co si zasloužil?"vyptávala jsem se dál.

„Jednu do držky. Najednou mi to v hlavě seplo, připadalo mi to tak prostě správný. A chtěl jsem mu vrátit to, co udělal tenkrát. Carlisle sice říkal, že to máme nechat plavat, že prej když ti na něm záleží, je to tvoje věc."

„Šlo o tu holku, kterou vysál?" začínala jsem chápat. Došlo mi, že právě odhaluji tajemství, které mi prozatím zůstalo skryto. Tajemství nenávisti Cullenových a Delgadových.

„Jo, zrovna jsme sháněli nějakej velkej barák, abychom mohli bydlet spolu, vytvořili bychom největší vegetariánskou rodinu v historii upírů. Jenže pak si dal támhleten svojí lidskou holku k sváče," prsknul znechuceně Emmett.

Ohlédla jsem se ke Chrisovi, aby mi potvrdil pravdivost Emmettových slov.

Díval se na mě s lítostí a stejnou zmateností jako Emmett. Potom jsem si všimla Carlislea, který k němu promlouval tichým hlasem. Bylo mi divné, že ještě před chvilkou netečně přihlížel rvačce, a nyní vypadal starostlivě a klidně jako obvykle. Něco mi na tom nesedělo, ale nedokázalo jsem přijít na to co.

„Emme, slib mi, že to necháš plavat," požádala jsem ho ještě, když najednou se k nám přiřítila Rose a pořádně ho objala. Bylo mi trapné se na ně dívat, tak jsem se vydala za Chrisem.

„Co se stalo? Pojď, promluvíme si o samotě," pronesla jsem směrem k Christianovi a kývla na Carlislea, že se o něj postarám. Společně jsme se vydali znovu do lesa, který mě už jednou svým šuměním uklidňoval.

„Prostě ke mně z ničeho nic nakráčel Emmett, a v tu samou chvíli jsem dostal neodolatelnou chuť mu jednu vrazit. Víc si nepamatuju, protože se mi úplně zatemnil mozek, bylo to vážně divné. Pak si vzpomínám jenom na tvůj křik, ale zněl jako z dálky. I to, jak jsi nás od sebe odtrhla si pamatuju mlhavě, probral jsem se až na zemi," popisoval zachmuřeně Chris.

„Ale proč nikdo nic neudělal? I Carlisle tam jen tak stál. Proč?" Nešlo mi to vůbec na mysl, navíc se mi najednou udělalo nevolno. Ne tak, jako když jsem byla ještě člověk, tohle bylo jiné. Zapřela jsem se o strom a snažila se zhluboka dýchat. Moc to nepomáhalo, jenom se stupňovala žízeň, ale raději jsem myslela na krev, než na podivnou rvačku.

„Nevím. Třeba sám řekl Emmettovi, aby po mně šel," uvažoval Christian a přitom mě hladil po zádech.

„Nesmysl, Carlisle takový není, a nikdy nebude," oponovala jsem mu.

„Bello, teď bych ti správně měl říct, že už s tebou nemůžu být, že se mnou tě nečeká klidná budoucnost. Ale, víš, já to prostě nedokážu. Znamenáš pro mě příliš mnoho," povídal posmutněle.

„Žádné odloučení se konat nebude!" pohrozila jsem mu a políbila ho. Přitáhl si mě ještě blíž a zajel mi rukou do dlouhých vlasů. Ztrácela jsem se v našem polibku, který byl plný lásky a pochopení pro toho druhého. O něčem takovém jsem vždycky pouze snila.

„Omlouvám se," vypravil ze sebe mezi polibkem.

„Za co?"

„Za svou sobeckost, protože tě chci celou jenom pro sebe, nehledě na rizika." Políbila jsem ho ještě vášnivěji. Lepšího upíra jsem si nemohla ani přát. Z vášnivého opojení nás vyrušilo až tlumené zakašlání. S neochotou jsme se od sebe odtrhli. Pohledem jsem ihned vyhledala Carlislea, i když přišel celkem nevhod, byla jsem za jeho rozhodnutí ráda.

„Bello? Můžu s tebou na chvíli mluvit?" začal Carlisle opatrně.

„Jo, určitě," kývla jsem jeho směrem roztržitě, „Christiane, já se za chvilku vrátím. Hlavně už se s nikým neper," dopověděla jsem Chrisovi.

„Bells, ale já to neudělal schválně, prostě-" začal se obhajovat, ale přiložila jsem mu prst ke rtům. Zpříma jsem mu pohlédla do očí.

„Já vím," umlčela jsem ho jednoduše a vtiskla mu rychlou pusu na tvář. Bez dalších zbytečných slov jsem tam nechala Chrise stát a připojila jsem se ke Carlisleovi.

„Jak to všechno zvládáš, Bello? Myslím upírství a tak," zeptal se zadumaně Carlisle. Jeho otázka mě celkem zaskočila, zárovň jsem pocítila v krku ty dobře známé plameny žízně. Bylo mi to dost nepříjemné, protože bylo těžké se na něco soustředit. Soustředěně jsem si promnula spánky, abych nalezla koncentraci na něco jiného, než na tu otravnou žízeň.

„No, popravdě mám celkem žízeň." Spolu s touhle větou se mi vybavil můj první lov. Bezděčně jsem se otřásla, snad abych z mysli vyhnala tu hrůznou vzpomínku.

„Asi bude nejlepší, když si napřed dojdeme na lov, potom se teprve pokusíme vyřešit tu dnešní záležitost," nabídl mi.

„Ale já se bojím. Určitě se zase neovládnu." Vážně jsem se bála, přeci jen už jsem jednou ochutnala lidskou krev a dopadlo to katastrofálně. Ne, že by mi krev nechutnala, ale nikdy nebylo mým snem stát se vrahem. Netoužila jsem po životě monstra, které ovládá jenom touha.

„Neboj, vezmeme Emmetta a Jaspera, společně ti budeme schopní zabránit vydat se po špatné stopě," uklidňoval mě. Mlčky jsem přikývla a Carlisle odběhl kus dál do lesa. Za vteřinu už byl zpátky s Emmettem a Jasperem po boku.

„Běž pomaleji, abychom měli jistotu, že tě dostihneme," podával instrukce Jasper.

„Prosím, nenechte mě selhat," požádala jsem s viditelnými známkami zoufalství v roztřeseném hlase.

„To dáš. Horší než minule už to nebude," popichoval mě Emm šibalsky. A tak jsme se tiše rozeběhli lesem. Bála jsem se nadechnout, abych zase neztratila hlavu.

Až když Jasper pokývnul hlavou, velice opatrně jsem nasála okolní vzduch. Ještě než jsem nad sebou ztratila kontrolu, stačila jsem si v duchu připomenout, proč tohle všechno dělám. Vybavil se mi obličej Chrise, pak už jsem však soustředila všechny myšlenky jenom na lov.¨

Rozeběhla jsem se za třepetavě tlukoucími srdci, jež se ozývala z vyššího podrostu. Tentokrát se mi ale zcela nezatemnil mozek jako minule. Ani vůně nebyla zdaleka tak lákavá, a když jsem se zakousla do krku nějaké srny, ani chuť nebyla zdaleka tak opojná.

Na prvním doušku jsem se dokonce dávila. Ale poslušně jsem přes to všechno pila dál, abych alespoň částečně uhasila tu věčnou žízeň, která mě pronásledovala na každém kroku.

< - * - >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestný konec... a nový začátek - 19. kapitola - Strange fight: