Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolestný konec... a nový začátek - 18. kapitola - New wolves

03.04.2011 (18:45) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1676×

Tak zlatíčka, jak jste si možná všimli, zavedla jsem nové opatření. Psala jsem upozornění už i do svého shrnutí, ale radši připomínám: Další kapitolu přidám, až budu mít alespoň 10 komentářů. Myslím, že to není nesplnitelné číslo, vzhledem k počtu shlédnutí. Takže záleží jenom na Vás, jak rychle budou přibývat další díly. Vaše Zoey ♥

Náhle se z lesa za námi začalo ozývat děsivé vrčení, které mě donutilo se otočit. Zpoza stromů se s divokým blýskáním v očích vynořila smečka obrovských vlků s vyceněnými tesáky.

Během setiny vteřiny už jsme všichni stáli v obranné pozici. Ti noví vlci popošli ještě o kousek blíž, přičemž si nás měřili nadmíru nedůvěřivými a zlostnými pohledy.

Carlisle jim vyšel vstříc několika jistými, ale pomalými kroky. To, že vykročil z naší improvizované formace mi dělalo trochu starosti, měla jsem totiž pocit že je s každým dalším krokem blíž k potencionálnímu nepříteli. Ani na vteřinku neuvolnil napjatý postoj, ale dlaněmi otočenými smšrem k vlkům dával jasně najevo, že jim nechce nijak ublížit.

„Prosím, nechte mě vysvětlit nastalou situaci," začal hovořit klidným hlasem, „nestojíme o žádný boj, ani o zbytečnou smrt. Věřte, že na tomhle místě jsme se ocitli nedopatřením, nebylo v našem zájmu narušit vaše zvyklosti. Když tedy dovolíte, rádi bychom v míru odešli domů." K úlevě všech přestali vlci cenit ty hrozivě ostré tesáky, což jsem považovala za dobré znamení.

„Vím, že žádám příliš, ale mohl bych si pokojně promluvit s některým z vás?" pokoušel Carlisle dál vrtkavé štěstí. Christian vycítil mou nervozitu a přitáhl si mě k sobě ještě blíž, načež mě jednou rukou láskyplně objal kolem pasu. Jeden vlk ze smečky opět zavrčel, všechny pohledy nyní směřovaly k němu. V duchu jsem se modlila, aby to zavrčení neznamenalo pokyn ke rvačce.

Šedý vlk vepředu se ohlédl po směru zavrčení a sotva znatelně zavrtěl hlavou do strany. Carlisle napjatě vyčkával, co se bude dál dít. Nikdo z nás upírů příliš nerozumněl chování vlků, věděli jsme jen, že jsou naprosto nevyzpytatelní a divocí.

Ten šedý vlk se najedou sebral a několika plavnými skoky zaplul do lesa. Skoro jednu minutu jsme napjatě vyčkávali, hledíc přitom vzájemně na sebe. Vlci si nás upíry měřili s daleko větším odstupem, než jsme čekali.

Konečně se z lesa vynořila lidská postava. I na tu větší dálku jsem díky skvělému zraku poznala, že jde o statného, svalnatého muže v plátěných šortkách. Jinak na sobě neměl nic a mně se tak přímo nabízel pohled na dokonale vypracovanou hruď, která vypadala jako z reklamy na nějaký stupidní posilovací stroj.

„Jsem Kurt, alfa téhle smečky," představil se hluboký a autoritativním hlasem. Nemohla jsem si nevšimnout, že si udržoval bezpečnou vzdálenost od naší rodiny. Ale i to, že se proměnil v přítomnosti přirozených nepřátel, byl úspěch. Být vlkem, tak se v blízkosti upírů držím dost na pozoru.

„Já se jmenuju Carlisle a tohle je moje rodina a přátelé."

„Proč jste tady? Na našem území nemáte co pohledávat," procedil Kurt ostře mezi zuby.

„Jedna naše bývalá přítelkyně ze žárlivosti zajala Bellu a proti její vůli ji proměnila," vysvětloval Carlisle trpělivě.

„To nechápu." Kurt přikročil o něco blíž k nám. V obavách jsem stiskla Chrisovi ruku.

„Neboj, bude to v pořádku, je nás víc." Při zmínce o početní převaze jsem na něj poplašeně pohlédla.

„Ne, že by hrozil boj," vysvětloval Christian, když spatřil můj pohled plný strachu, „ale i kdyby se něco zvrtlo, já tě ochráním, slibuju." Ta slova šeptal velice potichu, zřejmě je nezaslechl nikdo jiný než já.

Krátce jsem zalitovala toho, že si nemůžu promluvit s Carlislem o nastalé situaci, moc mě totiž zajímalo, jak to, že jsme o nových měničích nevěděli. A zároveň vyvstávala otázka, zda existují ještě jiní, popřípadě, kolik vlků žije na světě, aniž bychom o nich měli sebemenší tušení.

Jenže jsem si bohužel s nikým promluvit nemohla, stěží jsme s Christinem dokázali prohodit těch pár tichých slov na uklidnění. Konverzaci mezi Kurtem a Carlislem jsem znovu začala vnímat zrovna v okamžiku, kdy Kurt hovořil o Samovi.

„Vy znáte Sama? Počkat... Klan Olympijských, nemám pravdu?" ptal se Kurt, kterému se náhle tvář rozjasnila pochopením.

„Ano, přesně tak. Jak se znáte se smečkou z La Push?" prohodil Carlisle, který přešel také na odlehčený tón hlasu.

„To je dlouhá historie, ale pokud nemáte na spěch, pojďte s náma, přece nebudeme mluvit takhle na kraji lesa, zrovna, když se schyluje k dešti," pobídl nás Kurt a mávnul naším směrem, abychom ho následovali. Pohlédla jsem na ostatní a spatřila samé soustředěné výrazy, které se ve vteřině změnily v přátelské s trochou ostražitosti.

Usoudila jsem tedy, že je bezpečné vydat se spolu s nově poznanou smečkou do hlubin lesa. Držet s rychlými vlky tempo pro nás nebyl žádný problém. Na chvilku jsem dokonce naprosto upustila od své opatrnosti a jenom si užívala bezstarostný běh.

Bylo to pro mě nečekaně snadné, moje svaly se neúnavně napínaly a dovolovaly mi běžet bez obvyklých pádů. Mezi korunami stromů dopadaly na mou ledovou kůži drobné kapičky deště, přesně jak předpověděl Kurt.

Naštěstí jsme zanedlouho dorazili ke skupince menších domků, které byly na první pohled podobné těm v La Push. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, ale nyní se ten příšerně odporný zápach nedal ignorovat. Přesně jak tomu říkala Alice. Odér zmoklého psa. Brr. Všimla jsem si, jak i Chris trochu nakrčil nos, ale jinak na sobě nedal nic znát, tak jsem se zařídila podobně. Alespoň nehrozila možnost, že bych někoho z obyvatel vysála.

Všichni jsme zamířili do toho největšího domu, který jsem tady zahlédla. V čele skupiny byli samozřejmě členové zdejší smečky, nyní už ve svých lidských podobách. Když jsme se konečně všichni nacpali do domu několik žen na nás vyděšeně pohlédlo, ale jeden z kluků jim zřejmě všechno vysvětlil.

Smrad v těžkém vzduchu uvnitř místnosti se zdál být nesnesitelnější než předtím v lese. Měla jsem co dělat, abych si znechuceně neodfrkla.

„Sedněte si na chvíli, musíte nám povědět, jak se mají naši přátelé ze Samovi smečky," vyzval nás halasně Kurt. Vlci se mezi povídáním cpali připraveným jídlem, z čehož se mi udělalo ještě hůř. Neměla jsem už nervy na to, abych déle zůstávala v té přeplněné a vydýchané místnosti. Nutně jsem potřebovala vzduch. Hned.

„Chrisi, půjdu na chvíli ven, potřebuju čerstvý vzduch," omluvila jsem se tiše a zvedla se ze dřevěné židle. Christian mě chytil za předloktí.

„Počkej, půjdu s tebou," nabídl se.

„To je v pohodě, radši budu chvíli sama, potřebuju si všechno srovnat v hlavě." Vydala jsem se pryč od malých domků, směrem hlouběji do lesa. Vzduch byl krásně chladný, déšť všechno příjemně očistil.

Čím dál jsem se dostávala, tím bylo ticho větší, konejšivě se rozprostíralo kolem a působilo jako balzám na moje otřesené nervy. Díky černé neprostupnosti noci jsem se cítila dokonale chráněná před jakýmkoliv nebezpečím. Nebýt vzpomínek, všechno by mi připadalo naprosto dokonalé. Přála jsem si zapomenout. Toužila jsem po tom, abych se zase stala obyčejným člověkem.

Marně jsem v mysli pátrala po tom, proč jsem se chtěla stát upírem. Jistě, kvůli Edwardovi, ale bylo to vážně opodstatněné? Teď už jsem mohla s jistotou prohlásit, že ne. Opustil mě, když jsem ho nejvíc milovala. Nezajímal se o mě, ani když mi šlo o život. Ne, nezaslouží si už jedinou mojí myšlenku.

Chvíli jsem jenom tiše naslouchala šumění stromů v té překrásné noci. Zastavila jsem a posadila se na kmen vyvráceného stromu.

„Proč jsi to dopustila?" ptala jsem se polohlasně sama sebe. Odpověď ale nepřicházela. Přikryla jsem si obličej dlaněmi a vnímala jenom tok svých zmatených a mnohdy nesmyslných myšlenek.

I když jsem byla upír, stále jsem ve svém myšlení měla chaos. Na mysl mi náhle vytanula jedna vzpomínka, krutější než všechny ostatní. Vzpomínka na dnešní krvavé řádění. Znělo to jako z hororu, ale každý, kdo by spatřil tu scénu, by si jistě vybavil nějaký horor. Naprázdno jsem vzlykla. Otřásl mnou velice silný pocit, že tohle nikdy nedokážu. I teď jsem cítila oheň, který budu muset dřív nebo později uhasit další krví.

Zbývalo mi jen doufat, že tentokrát ta krev nebude patřit žádnému člověku. Nikdy jsem neoplývala pevnou vůlí, za lidského života jsem nedokázala odolat ani čokoládě. Snažila jsem se přesvědčit sebe samu, že to nějak zvládnu.

Když v tom jsem zaslechla jemné křupání větviček. Prudce jsem vyskočila na nohy, abych mohla lépe vzdorovat případnému nepříteli. Naproti mně se ze stínu stromů vynořil svalnatý muž. Pamatovala jsem si ho z dnešního setkání s vlky. Byl jedním z nich, ten, který zavrčel, když ostatní už přestali.

„Ehm... Promiň, že tě takhle ruším," začal opatrně, „jsem Matthew." Napřáhl ke mně ruku, kterou jsem s obezřetností krátce stiskla. Instinkt na mě jasně ječel, abych nevěřila žádnému vlkovi.

„Bella. Jakto, že nejsi s ostatními?" představila jsem se krátce.

„Protože jsem radši sám, nebo v menší skupině, velká skupina mi vážně leze na nervy. A navíc tam je na můj vkus trochu víc upírů," zašklebil se vesele a nakrčil nos.

„A já ti nevadím?"

„Ne, jak říkám, nesnesu velké skupiny." Nervózně se zadíval do země. Byla jsem celkem zvyklá bavit se s vlky, ale zdálo se to už tak dávno. Lidský život mi náhle připadal tak pomíjivý, dokázala jsem si vzpomenout jenom na kratičké útržky. Bohužel, bolestné vzpomínky se mi vryly do paměti až moc jasně.

„To tady budeme stát celou noc? Sedni si, nechtěl jsem tě vyrušit," nadhodil Matt a posadil se hned vedle mě. Na kmenu nebylo kvůli ostrým větvím moc místa, tudíž nezbývalo nic jiného, než sedět namačkaní vedle sebe. Ale bylo to až podivně pohodlné a konejšivě známé.

„Jakto, že o vás nikdo z La Push nikdy nemluvil?" podivila jsem se. Jenže než stačil Matthew odpovědět, od osady se ozval rozlícený řev, který přerušil tuhle nádhernou chvíli, jako když utne. S Mattem jsme na sebe krátce pohlédli a vyrazili směrem ke zdroji toho nadpřirozeného hluku.

< - * - >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestný konec... a nový začátek - 18. kapitola - New wolves: