Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolestný konec... a nový začátek - 17. kapitola - Senses

20.03.2011 (12:30) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1307×

Ve dveřích se objevila rozzářená Alice a hned za ní přicházel Carlisle. Alice se ke mně rozeběhla a rozpřáhla ruce ve snaze mě obejmout.

O krok jsem ustoupila, protože mi to radil můj nově nabytý instinkt. Alice se zatvářila trochu ublíženě.

„Bello! Hned jakmile jsem viděla, co se s tebou děje, začali jsme plánovat, že ti přijedeme všichni pomoct. Ale jak koukám, bylo to příliš pozdě, mrzí mě to," omlouvala se sklesle.

Na druhý pokus jsem se už nechala obejmout, protože jsem potřebovala útěchu po těch hrůzách, které jsem prožila.

„Počkat, říkala si všichni?" ptala jsem se vyděšeně svým novým zvonečkovým hlasem. Alice pochopila mou otázku.

„Skoro, až na jednoho. Edward odmítl přijet," vypravila ze sebe opatrně. I přesto mě její oznámení zasáhlo jako šíp do srdce.

„Alice, nezdržuj Bellu od lovu, musí mít žízeň," přerušil naší depresivní diskuzi Carlisle s empatií jemu vlastní. Byla jsem mu za to vděčná.

„Emmett čeká venku, pomůže ti s prvním lovem," podával dál Carlisle instrukce. Vzápětí do místnosti vtrhnul Christian.

„Bello! Och, jsi v pořádku? Bál jsem se o tebe." Přiběhl ke mně a pevně mě objal. Byla jsem neskutečně vděčná, že jsme mohli být zase spolu. Objetí jsem mu vroucně oplatila.

„Vždyť mě rozmačkáš, máš moc síly," mírnil moje nadšení Christian. Spustila jsem provinile ruce podél těla. Plameny v mém hrdle se zase začaly hlásit o slovo, rozhořely se s nebývalou silou.

„Chrisi, já si dojdu ulovit nějakého méďu, ale pokusím se vrátit co nejdřív a vynahradíme si všechen ztracený čas," omluvila jsem se a nechala se políbit na tvář.

Když jsem vyšla ven ze sklepní místnosti, obklopovalo mě uklidňující ticho noci. Ihned jsem nově zbystřenými smysly spatřila šklebícího se Emmetta.

„Tak co, slečno upírko, máš hlad?" utahoval si ze mě naoko.

„To se ví, že mám. Ukaž mi, co mám lovit," popoháněla jsem ho. Emmett na mě jenom mávnul, abych ho následovala. Stačilo pouze pomyslet na to, že bych chtěla stát po jeho boku a moje super schopnosti se postaraly o zbytek.

„Super!" pochvalovala jsem si rychlost svého pohybu, jelikož ještě za svého lidského života bych se nejspíš při nejbližší možné příležitosti někde vysekala. Emmett se jenom rošťácky ušklíbl nad mým novým nadšením a zamířil hloub do přilehlého lesa. Po několika vteřinách běhu zastavil a pohlédl na mě.

„Pořádně se nadechni a snaž se přitom rozpoznat všechny pachy. Zbytek přenech svému instinktu," vysvětloval a já udělala přesně to, co mi radil.

Zhluboka jsem se nadechla, naplnila jsem svoje plíce různými pachy a vůněmi. Automaticky mi v hlavě začaly naskakovat názvy a původci pachů. Pryskyřice z borovic. Jehličí smrčků. Typická houbová vůně. Dokonce jsem cítila pramenící vodu.

A pak tu byla ještě jedna vůně, lákavější než všechno ostatní. Svůdnější než cokoliv jiného, zkrátka mi nedávala na výběr, musela jsem ji mít. Spínač v mém mozku přepnul na autopilota, který potlačil všechny a všechno. Existovala jenom žízeň a ta lákavá vůně. Jedno zapadalo do druhého jako dílky puzzle.

Bezhlavě jsem se vrhla za zdrojem té nádhery, každým svým dlouhým a silným skokem jsem se ocitala blíž a blíž. Bezmezná touha po krvi vedla moje kroky. Jakoby přes clonu jsem vnímala Emmettovi výkřiky. Unikala mi však slova a veškerý smysl.

Potom se mě zřejmě snažil zastavit, ale jakožto novorozená jsem byla o mnoho silnější. Fascinující. Odmrštila jsem ho velice snadno stranou, tak jako jsem za lidského života odháněla dotěrné komáry. Ani Emmettova zdánlivě nepřekonatelná síla nestačila na tu mou, nic mi nemohlo zabránit v mém hladovém úmyslu, tak blízko jsem se ocitala.

Bijící srdce mě přímo vyzývala, abych okusila lahodnou tekutinu, kterou pumpovala do žil.

Buch buch. Pojď, pojď.

Nenamáhla jsem se ani zastavováním a uposlechla jsem volání krve. Zabořila jsem zuby do teplého a pulzujícího hrdla. Hltavě jsem pila krev a snažila se přitom uhasit tu nepředstavitelně spalující žízeň. Brzy však nebylo co pít.

Po tom, co jsem celý tento proces zakusování se do něčího hrdla zopakovala asi pětkrát, připadala jsem si méně žíznivá. Autopilot se sám vyřadil z provozu, takže jsem dostala možnost rozhlédnout se kolem.

Vytřeštila jsem oči a ve snaze nezpanikařit jsem se roztěkaně dívala kolem. Zároveň se vedle mě zpoza stromu vynořil vytřeštěný Emmett. Roztřásla jsem se po celém těle a přikryla si obličej rukama.

„No tak, stane se, co se dá dělat," pokusil se mě uklidnit Emmett, „já poprvé vysál půlku autobusu a tu druhou jsem musel zabít, aby nás neprozradili, a nic si z toho nedělám."

„Jenže já se měla ovládnout, tohle se nemělo stát, ne," vzlykla jsem naprázdno. Emmett mě bez dalších slov objal jednou paží kolem ramen.

„Ale už s tím nic nenaděláš, Bello, pojď, musíme odklidit ta těla."

Potřásla jsem hlavou ve snaze zahnat myšlenky na svůj čin pryč. Nešlo to.

„Máš pravdu," hlesla jsem a bránila jsem se přitom pohledu na svoje dílo zkázy. Na zemi přede mnou totiž leželi dva muži a tři ženy, kteří už se nikdy nevrátí domů ke svým rodinám, nikdy už se neusmějí na své děti. Neprožijí život, protože jsem jim ho sobecky sebrala.

Naprázdno jsem polkla. Ještě teď mi v ústech zůstala ta dokonalá chuť jejich krve. I když bych si chtěla myslet, že to, co jsem udělala, byl omyl, lhala bych jenom sama sobě. I kdyby někdo vrátil čas, moje instinkty by opět převládly nad veškerým soucitem.

„Kdy to skončí? Jak to dokážete ovládat?" ptala sem se zoufale Emmetta, zatímco jsem se rozhlížela, kam by se ta těla dala ukrýt.

„Bells, to jsou roky cvičení. Myslíš, že jsem v minulosti neměl chuť si tě dát k obědu? Jenže jsem věděl, že by mi to neprošlo a taky bych tím zničil všechno. Za pár desítek let si taky budeš moct bez obav dojít s Alice na nákupy. Prozatím ale budeš téhle radosti ušetřena," zamrkal na mě. Jenom jsem protočila oči v sloup.

Celý Emm, musel si ze všeho dělat legraci. Právě proto jsem ho měla tak v oblibě.

„Nemohli bychom je nechat někde, kde je najdou pozůstalí?" kývla jsem směrem k vysátým mrtvolám.

„Víš moc dobře, že to nejde. Bylo by divný, kdyby je našli úplně bez krve a nepočítej s tím, že vykradu krevní banku a naleju jim krev zpátky do žil," odpověděl opět žertem a hodil si dvě těla přes ramena.

„Odval támhle ten šutr a necháme je tam."

Jenom jsem se na něj nevěřícně podívala, protože jsem si nebyla jistá, zda dokážu pohnout s něčím tak obrovským. K mému údivu to nebylo nic těžkého a za pár vteřin už jsem pouštěla balvan, který za děsivého křupání kostí dopadl na své původní místo. Znechuceně jsem si odfrkla.

Emmett se opět vrátil ke svému obvyklému popichování a vymýšlení dalších vtípků na téma: Bella a zkažený první lov. Zpátky za ostatními jsme šli pomaleji, protože jsem před očima stále viděla ty bezvýrazné tváře, které nejspíš patřily milujícím matkám a starostlivým otcům.

Ani Emmett se nejspíš netěšil na to, až se ostatní dozví o tom, že mě nezadržel. Zklamali jsme oba a přesto každý jinak. Cítila ses skutečně příšerně.

Stromy začaly řídnout a za malý okamžik se před námi rozprostřelo známé prostranství před vchodem do sklepa, kde mě věznila Tanya.

„Co je vlastně s Tanyou?" Směřovala jsem otázku k Emmettovi, ale odpověď se mi dostala od Christiana, který se znenadání objevil vedle mě.

„Odtrhl jsem ji od tebe a zabil, nic jiného si ani nezasloužila," oznámil mi neutrálně.

„Chrisi? Já... víš, udělala jsem něco -" nestačila jsem dopovědět, protože mě Christian pomalu políbil.

Kdybych mohla, v tu chvíli bych plakala a nic by mě nemohlo zastavit. Ale já to nedokázala, tak jsem se jenom třásla a nechala se od Chrise konejšit. V hloubi duše jsem však věděla, že tahle vzpomínka mě bude provázet už navěky. Jak definitivní.

Tak jak se líbila tahle kapitola? ;) Doufám, že jsem Vás alespoň trochu překvapila tím, že se Bella neovládla tak, jako v knižní předloze. A prosím o komentáře! :)

A mám pro Vás, moje čtenářky (čtenáře?) další otázku: Jak zareagují Cullenovi na Bellino selhání? A jak dopadne příští lov? Jsem moc zvědavá na všechny názory. Děkuju za to, že komentujete, s láskou, Vaše Zoey ♥

< - * - >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestný konec... a nový začátek - 17. kapitola - Senses: