Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boj o tvoje srdce - 5. kapitola

07.06.2010 (07:00) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1765×

5. kapitola

Zakázala jsem si se na Edwarda jen otočit a vystřelila jsem ze třídy…

Hned na chodbě jsem potkala Tanyu.

„Tak co, jak sis užila první hodinu,“ zeptala se mě, jakmile jsem vyšla ze třídy. Usmála jsem se při vzpomínce na Jess rozpláclou na linoleu.

„Bylo to super, Jess zvala Edwarda na rande a potom sebou flákla o zem,“ zasmála jsem se. Tanya se zatvářila kapku vyděšeně.

„Co je?“ ptala jsem se a potom mi to došlo. „No tak, ty si myslíš, že by s ní někam šel?“ rýpla jsem si.

„Ne, jasně že ne!“ odporovala okamžitě. Zasmála jsem se.

„Lhaní ti nejde o nic líp než mě,“ poznamenala jsem, když jsem se s Tan prodíraly chodbou mezi lidmi, co se snažili dostat do svých tříd a motali se kolem skříněk postavených v řadách okolo celé chodby.

„Mimochodem, kde máš zbytek?“ zeptala jsem se po chvilce, když jsem si uvědomila, že jsem tu samy. Tan jen pokrčila rameny.

„Cullenovi museli ještě zajít za ředitelem, a tak šli s nimi, já jsem šla za tebou.“

„A co Edward, ten tam nemusí?“ napadlo mě.

„Musí.“

„Tak kdo mu to řekne?“ ptala jsem se zmateně. Nevšimla jsem si, že by někdo z Cullenů šel okolo naší třídy.

„Nikdo mu to říkat nemusí… On to prostě ví,“ poznamenala a omluvně se na mě podívala, což bylo značně podezřelé.

„Jak to myslíš?“ Tan si povzdechla a opatrně odpovídala tlumeným hlasem, aby ji nikdo kromě mě neslyšel.

„Víš, jak jsem ti povídala o tom, že upíři můžou mít různé dary…“

„Jako Eleazar nebo Kate?“ Pamatovala jsem si, že Eleazar umí poznat dary ostatních upírů, což se hodí v boji a Kate dokáže dávat lidem (i upírům) elektrické šoky, pokud se jich dotkne, což mi připadalo jako dobrá metoda mučení.

„Ano, přesně tak,“ potvrdila mi Tanya. „Edward má taky schopnost,“ pokračovala.

„Jakou?“ vyzvídala jsem. Zajímalo by mě, jakou má on metodu mučení… Tanya jen pokrčila rameny.

„Čte myšlenky.“

„Cože!“ vyjekla jsem šokovaně.

„Buď zticha,“ napomenula mě Tanya. No to si dělá legraci.

„Nemůžu být zticha! Proč jsi mi to neřekla dřív,“ sykla jsem na ni. Bylo by vážně tak strašné, kdyby mě varovala, že ten blbeček bude vědět všechno, na co budu myslet?!

„Já nevím, nepřišlo mi to důležité.“ Říkala to celkem znuděným hlasem, takže jsem jí věřila, že to opravdu nepovažovala za důležitou věc. Povzdechla jsem si. Skvěle, takže určitě ví, jak jsem z něho byla mimo, když jsem na něj čuměla jako debil. A ještě k tomu… Ví, jak jsem se debilně snažila vymyslet, o čem se s ním má vlastně bavit. V tu chvíli se mi totiž honilo v mysli i pár děsně… děsně… no, prostě trapných věcí. Skvělý… Vážně skvělý. S tím sarkasmem jsem to už začínala přehánět.

Zbytek vyučování jsem se snažila být neviditelná… Už jsem ten den neměla žádnou hodinu jen sama s Edwardem, zato jsem si užila hodinu fyziky s Emmettem. Byl to takovej blbeček, jak jsem předpokládala, ale přinejmenším s ním byla sranda. Ale bála jsem se, jestli náhodou taky nemá nějaký dar, který mi zatajili.

Když jsem byla na hodinách v blízkosti Edwarda, snažila jsme se na nic nemyslet, ale většinou se mi to nepovedlo. A tak jsem si v duchu zpívala a zůstávala mimo dění všeho okolo.

Když jsme s ostatními konečně vypadli za školy, byla jsem nadšená, že už to mám za sebou. Nasedla jsem s Tanyou do auta, Edward jel tentokrát naštěstí s Kate, Carmen a Eleazarem. Alespoň jsem si mohla ušetřit další trapnou chvilku.

„Tak fajn, teď mi řekni, kdo všechno má vlastně nějaký dar,“ prosila jsem Tanyu, jakmile jsme byly v autě samy. „Už nechci žádný překvápka.“

„Fajn, Edward čte myšlenky. Alice má taky dar, vidí do budoucnosti. Ale je to dost subjektivní. Pokud se něco rozhodneš udělat jinak, její vize se změní… A potom Jasper. Umí ovlivňovat emoce lidí kolem sebe,“ říkala Tanya pomalu. Na chvíli jsem mlčela a srovnávala jsem si ty nové informace v hlavě… Alice vidí budoucnost? No paráda. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, když mě Tanya vyrušila.

„Tak, co si myslíš o Edwardovi?“ zeptala se mě. Uch, co jsem jí na to měla říct?! Že se mi líbí? To určitě ne… Ale nemohla jsem mlčet moc dlouho, aby jí to nepřipadlo podezřelé.

„Ale jo, ujde.“ Snažila jsem se o lhostejný tón, ale měla jsem pocit, že se mi to moc nepovedlo. Tanya si ale ničeho nevšimla.

„Ujde? Podle mě víc než ujde,“ uchichtla se.

„No, možná, že kdyby nebyl tak nudnej… A to tě neštve, že ti čte myšlenky? Vždyť to musí být hrozný, když ví, co k němu cítíš,“ řekla jsem.

„Jo, to celkem jo. Ale má to i výhody. Třeba že nemusím mluvit, abych mu něco sdělila.“ Pokrčila rameny.

„Jo, asi máš pravdu, má to svoje pro i proti,“ přiznala jsem a zase jsem se zamyslela. Musím s Edwardem mluvit, až přijedeme domů. Jestlipak to bude vědět předem…

Když jsme s Tanyou zaparkovaly na příjezdové cestě našeho domu, zazvonil mi mobil. Volala mi máma. Co ta po mně chce? pomyslela jsem si naštvaně.

„Ehm, Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji nejistě, když jsem zvedla mobil. Naposledy jsem s ní mluvila o Vánocích a nebyl to zrovna příjemný rozhovor. Byla jsem ráda, že s ní nemusím bydlet. „Co potřebuješ?“ optala jsem se.

„Bello, musíš přijít domů,“ řekla mi ostře.

„Proč?“ vyjekla jsem.

„Prostě jsme se rozhodli, že už tě nenecháme bydlet u těch lidí.“ Tyhle slova se mě celkem dotkla. Pro mě byli moji rodiče jen „ti lidé“ a Tan a ostatní byli moje rodina.

„Já chci zůstat tady,“ odporovala jsem.

„Buď to půjde po dobrým nebo po zlým. Pokud nepřijedeš sama, tak pro tebe přijedeme s tvý otcem sami. Máš čas do osmi, aby ses vrátila domu.“ Zavěsila. Podívala jsem se na hodinky. Bylo něco po třetí.

Najednou jsem si všimla, že vedle mě stojí Tanya, Kate a Carmen a soucitně se na mě dívají. Po tvářích mi začaly téct slzy.

„Já nechci pryč,“ vzlykla jsem. Tanya mě okamžitě objala.

„Nikam neodejdeš, neboj. Přesvědčíme je,“ uklidňovala mě, ale já jsem jí moc nevěřila. Navíc jsem nechápala, proč tak najednou chtějí, abych se vrátila domů. Mrzelo mě, že ještě nejsem plnoletá, protože jsem věděla, že „ti lidé“, kteří si říkají moji rodiče, by mě klidně odtáhli pryč násilím. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem poprvé utekla z domova a na to, jak mě našli. Můj otec mě zbil a potom mě zavřeli v pokoji. Můžou mě odsud odvést, když za týden oslavím osmnáctiny? Něco mi říkalo, že na to pořád ještě mají právo. Povzdechla jsem si a odešla jsem do domu. Neměla jsem na nic náladu… Ležela jsem na posteli ve svém pokoji a všichni mě nechali na pokoji. Je tohle naposled, co tady ležím? Najednou někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ Čekala jsem, že mě jde zase povzbudit Tanya, ale nebyla to ona, kdo stál ve dveřích. Byl to Edward. Trochu mě to zmátlo a srdce se mi na okamžik zadrhlo.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se, když zavíral dveře.

„Ne. Já jen, že jsme už přišli na to, jak to celé vyřešit. Tanya nám řekla všechno o tvých rodičích…“ Posadila jsem se na posteli a Edward si sedl vedle mě.

„Jak?“ zeptala jsem se.

„Esme a Carlisle tě prostě adoptují, stačí jen, když tvoji rodiče něco podepíšou,“ řekl.

„C-cože?“ Chvíli jsem přemýšlela. „Vždyť budu za týden plnoletá. To je absurdní.“

„I kdyby to mělo být jen na týden, chceš odejít s nimi?“ zeptal se mě. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.

„Ala jak to chtějí udělat?“ ptala jsem se zmateně. Musí přece chvíli trvat, než vůbec dostanou ty papíry, aby mohli někoho adoptovat. Edward se usmál.

„Carlisle má hodně známých.“ Přesně uhodl, co mám na mysli. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že čte myšlenky. Musela jsem se ho zeptat.

„Tanya říkala, že umíš číst myšlenky,“ začala jsem opatrně. „Čteš je i mě?“

„Rád bych,“ povzdechl si, „ale tobě je číst neumím.“

„Jak to?“

„Nevím, nikdy jsem se s tím ještě nesetkal. Všem číst myšlenky dokážu, kromě tebe.“ Když to dořekl, celkem se mi ulevilo. Doufala jsem, že mi nelže. Chvíli bylo ticho, nevěděla jsem, co mu mám říct. Po chvíli Edward zase promluvil.

„Víš, je to příjemné, zase jednou slyšet jen svoje vlastní myšlenky, když jsem s někým. Obzvlášť když jsem s tebou.“ Jeho slova mě trochu vyděsila a já jsem zase byla v koncích. Snažila jsem se přijít na nějakou chytrou odpověď, ale měla jsem vygumováno. Když jsem tam tak seděla, zírala na něj a snažila se pochopit, jak to vlastně myslel, jeho ruka mě znenadání pohladila po tváři. Můj zdravý rozum zatlačený do kouta v mé mysli mi říkal, že bych měla ucuknout, ale neudělala jsem to. Edward se na mě jen usmál, potom se zvednul a odešel z mého pokoje. Seděla jsem omámeně na posteli ještě deset minut a snažila jsem se srovnat si myšlenky…

Měla jsem chtít, aby mě Edward nechal na pokoji, ale nechtěla jsem to. Měla jsem chtít, aby se o mě nezajímal, ale nešlo to. V tu chvíli jsem poznala, že jsem do něho zamilovaná… Ale to jsem si nemohla dovolit. Tenký hlásek v mé hlavě mi tiše šeptal jedno jméno: Tanya, Tanya, Tanya… To jí přece nemůžeš udělat!

Shrnutí

Kapitola věnována hlavně AliceVikyCullen, vanessce a Lejle. Všem děkuju za komentáře. Tím, že je píšete, mi pomáháte.

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boj o tvoje srdce - 5. kapitola :