Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boj o tvoje srdce - 17. kapitola

18.09.2010 (19:30) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2168×

17. kapitola

Bella:

Vyběhli jsme. Já jsem běžela poslušně za Tanyou. Dovedla mě dost daleko od domu a potom  mě zastavila.

„Zhluboka se nadechni,“ poradila mi. Poslechla jsem a  nadechla se. Na východě jsem ucítila zvláštní vůni. Příliš mě nelákala, ale byla to vůně krve tepající v žilách zvířete a já měla nehoráznou žízeň.

„Co mám dělat?“ optala jsem se Tanyi.

„Poddej si instinktům. Nemysli na to,“ poradila mi. Znova jsem se zhluboka nadechla a vyrazila za kořistí. Byla jsem ohromena svojí rychlostí a mrštností. Hbitě jsem přeskakovala spadlé kmeny a vyhýbala se stromů. Všechno se zdálo tak jednoduché. Byla jsem jen jeden skok od stáda jelenů. Skočila jsem a jednoho skolila. Moje zuby lehce proťaly kůži zvířete a cítila jsem, jak mi teplá tekutina proudí v ústech. Nechutnalo to moc dobře, ale trochu to tišilo to nesnesitelné pálení v krku. Když jsem vysála všechnu krev a stoupla jsem si, nevypadala jsem moc dobře. Oblečení jsem měla zašpiněné od hlíny a trochu i od krve. Tanya vypadala pořád dokonale, i přesto, že za stejný čas, co jsem já zabíjela svoji první kořist, ona stihla zabít hned dva jeleny.

„Asi jsem si mohla vést líp,“ podotkla jsem.

„To je jen praxe. Za pár let to budeš zvládat taky skvěle,“ ujistila mě. Jen  jsem přikývla. Ještě chvíli jsme lovily, dokud jsem neusoudila, že už mám dost. Pořád jsem sice cítila pálení, ale už bylo slabší. Tanya mi řekla, že je to normální a že to tak bude pořád. Dokonale může žízeň utišit jen lidská krev.

„Jdeme domů?“ zeptala jsem se, když už jsme byly obě s lovem hotovy.

„Nejdřív s tebou chci mluvit…,“ řekla Tan pomalu. Věděla jsem, co bude následovat, a už jsem se nadechovala, abych se obhájila, ale ona mě předběhla.

„Bello, mně je to tak líto, to všechno, co se mezi námi stalo. A přísahám, že jsem to nechtěla udělat, nechtěla jsem tě skoro zabít, ale prostě jsem to nedokázala. Prosím tě, promiň mi to.“ Upírala na mě bolestný pohled a já vůbec nechápala, o čem to mluví. Zmateně jsem se na ni podívala.

„Co to říkáš, vždyť jsi mě přeměnila… Jsem pořád tady,“ poukázala jsem.

„Ano, ale nebýt Emmetta, byla bys mrtvá. Já nevím, jak se ti mám za to omluvit, já… já jsem… Málem jsem se neudržela.“ Najednou mi to docvaklo. Tak proto nikdo nechtěl, aby šla Tanya se mnou na lov sama… Ona mě jen nekousla, ale pila ze mě krev. Neudržela se a oni se báli, aby nikomu neublížila.

„Tan, to vůbec není tvoje chyba,“ obhajovala jsem ji. Chtěla jsem jí trochu zvednout náladu, protože jsme věděla, že nebýt mé blbosti, podobná situace by vůbec nenastala.

„Samozřejmě že je. Kdybych nebyla slabá, tak bych to dokázala,“ povzdechla si. Já jsem jen zakroutila hlavou.

„Tan, jediný, kdo by se měl omlouvat, jsem já. Kdybych,“ zasekla jsem a přemýšlela, jestli mám pokračovat, „kdybych… si nezačala s Edwardem, nic z toho by se nestalo.“ A bylo to venku. Přiznala jsme se. Stejně už nemělo cenu si na nic hrát, věděla to, i kdybych jí to neřekla, tímhle jsem to jen potvrdila. Tanya mě ale překvapila svojí reakcí.

„Ty za to nemůžeš. Neměla jsem se na tebe zlobit. Prostě chtěl tebe, a ne mě,“ pokrčila lhostejně rameny, ale mně bylo jasné, že jí to není jedno. Přišla jsem k ní a objala jsem ji kolem ramen.

„Obě jsme to slušně pokazily,“ konstatovala jsem a zasmála jsem se. Tan se ke mně po chvilce přidala. Chvíli jsme jen tak stály a zaobíraly se každá svými vlastními myšlenkami. Já přemýšlela o tom, proč jsem doma neviděla Edwarda a Esme. Po chvíli mi to nedalo, musela jsem se zeptat.

„Tan, kde… byla Esme. Vůbec jsem ji dneska neviděla.“ To druhé jméno jsme vynechala záměrně.

„Cullenovi odjíždějí, Esme s… Edwardem šli zařídit všechno potřebné k odjezdu. On nechtěl odjet, ale ostatní ho donutili. Naprosto zuřil, když se dozvěděl, že… no však víš,“ odpověděla mi a jako obvykle přesně věděla, na co jsem se doopravdy ptala.

„Aha,“ zněla má chytrá odpověď. Odjíždějí. Hm, skvělé, alespoň to pro mě bude jednodušší. S trochou štěstí už Edwarda vůbec nemusím potkat…

„Tak jdeme?“ zeptala se najednou Tanya a přerušila tak proud mých myšlenek.

„Ještě ti musím něco říct,“ zadržela jsem ji.

„Povídej,“ vybídla mě a usmála se. Ani jsem si nezasloužila, aby na mě byla tak hodná.

„Víš, to, co jsi viděla v mém pokoji. Vůbec to nebylo tak, jak si myslíš… Ale stejně mi nebudeš věřit, i když ti to vysvětlím. Chci ti jen říct, že je mi líto, co jsem udělala. Věděla jsem, že máš… Edwarda ráda a stejně jsem se zachovala hrozně, ale nechci, aby nám to zničilo přátelství. Mám tě ráda jako vlastní sestru.“

„Bells, vážně, nic si z toho nedělej. Prostě… posledních pár dnů bylo… šílených, ale to, co se stalo, už zpět nevezmeme, ani kdybychom chtěly.“ Měla pravdu. Vždycky má pravdu. Usmála jsem. Tanya mě objala a řekla: „Příště možná budeme obě o něco chytřejší a nebudeme se hádat jako malé holky.“ Společně jsme se zasmály.

„Možná,“ přitakala jsem. „Tak jdeme domů.“ Tanya přikývla a obě jsme se ve stejnou chvíli rozběhli zpátky. Bylo to až směšně jednoduché, což mě pořád udivovalo. Běžela jsem zpět po stejné cestě, jakou jsme se přišly. Držet se té stopy mi nedělalo nejmenší problémy a doslova jsem svištěla mezi stromy.

Během půl minuty jsme stáli před naším domem.

„Nebudeme se muset odstěhovat?“ napadlo mě, když jsme se obě zastavily.

„Ano, budeme, ale můžeme tu ještě zůstat do nového roku. Už nás všechny odhlásili ze školy.  Nikdo se o nás zajímat moc nebude a už je říjen, takže to už bude jen chvíle, co tu budeme.“

„Takže po novém roce. A kam vlastně?“ ptala jsem se jí.

„Zatím nemám ani ponětí,“ odpověděla a vydali jsme se do domu. Byla jsem ráda, že jsme si to vyříkaly. Teď jen stačí pár posledních dní dávat pozor, abych se moc nevybavovala s někým z Cullenových a všechno bude v pohodě. Budu muset doufat, že mi to povede.

Hned jak jsme vešli zpět do domu, bylo mi jasné, že to tak jednoduché nebude. Edward s Esme už byli doma.

Esme mě ještě jako upírku neviděla, a tak se  na mě hned musela podívat.

„Moc ti to sluší,“ pochválila mě. O tom dost pochybuju. V tom roztrhaném a špinavém oblečení jsem musela vypadat vážně „skvěle“. A i když jsem se ještě v zrcadle neviděla, bylo mi celkem jedno, jak vypadám. Zvlášť v tuhle chvíli, kdy jsem se přes celou místnost dívala na Edwarda a sledovala jeho chladný výraz. Ani jsem se mu nedivila, že tak vypadá. Musí mě nenávidět, a Tan taky. Asi se už nemůžu dočkat, až Cullenovi odejedou, protože vidět Edwarda takhle každý den bych asi nezvládla, už jen proto, že ho stále miluju.

Najednou jsem cítila, jak mě někdo chytil za ruku.

„Pojď, Bello,“ vypískla Alice, „musíš se kouknout, jak vypadáš, ale nejdřív tě obleču do něčeho čistého.“ A tak jsem se Alicí nechala odtáhnout do mého pokoje.

No, nic moc k tomu nemám. V další kapitole se bude odjezd Cullenů ale dlouho bez nich nezůstaneme. V 19. (možná 20.) kapitole se posuneme v čase a všichni budou zase na scéně.

A ptám se vás: Chcete v další kapitole pohled Edwarda?   :)

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boj o tvoje srdce - 17. kapitola :