Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boj o tvoje srdce - 16. kapitola

05.09.2010 (11:00) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2210×

16. kapitola

Tanya:

Byla jsem jako v extázi. Bellina lahodná krev mi zatemnila mysl a já nedokázala přestat. Nezvládla jsem to. Selhala jsem.

Někde za sebou jsem slyšela, jak se otevírají dveře a potom křik: „Tanyo! Ne! NECH TOHO!“ Podle hlasu jsem poznala Eleazara. Najednou mě chytily dvě ruce a jejich obrovská síla mě přinutila odtrhnout se od Bellina krku. Zjistila jsem, že mě pevně svírá Emmett. Ihned jsem se po něm ohnala a zavrčela jsem. Eleazar mu šel okamžitě pomoct. Carlisle byl pořád u Belly a něco říkal, ale nevnímala jsem. Emmett mě ale nechtěl pustit. Vrčela jsem s zmítala se, ale nic nepomohlo. Nakonec mě společně s Eleazarem dostal z místnosti, abych se mohla nedechnout. Odnesli mě kousek od domu a já se nadechla čerstvého vzduchu. Pach krve tu ještě nebyl cítit. Trošku jsem se uklidnila a znovu začala myslet.

A do háje! Málem jsem ji zabila, došlo mi najednou. Byla jsem ze sebe znechucená. Vždycky jsem věřila, že bych to zvládla. Mohla jsem to svádět na to, že měla Bella až příliš dobrou krev, ale tím to nebylo. Byla jsem slabá. Nedokázala jsem se zastavit. Tolik let odříkání lidské krve a stejně mi to nepomohlo…

Emmett mě už pustil. Asi usoudil, že už nebudu klást odpor. Já jsem myslela jen na to, že jsem to nezvládla. Jen při vzpomínce na to, jak jsem pila Bellinu krev, jsem se nemohla udržet a chtěla víc. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jistě, prahnout po krvi bylo přirozené, ale jsou to stovky let, co jsem se tomu vyhýbala! Jak jsem mohla být tak slabá. To jsem se za tu dobu nic nenaučila. Moje myšlenky mi rychle létaly v hlavě a další část mého mozku myslela na to, jestli je Bella v pořádku. Rozběhla jsem se zpátky k domu, ale až pozdě mi došlo, že si to Emm vyloží jinak. Zase mě sevřel v jeho pažích.

„Emmette, jsem… v pořádku.“ V pořádku nebyl zrovna dobrý výraz, ale jak jsem ho měla ujistit, že už nic neudělám. „Chci zjistit, co s ní bude.“

Emmett si vyměnil pohled s Eleazarem a potom mě pustil. Všichni jsem se rozběhli k domu. Když jsme vyšli dovnitř, zadržela jsem dech, aby mě něco nenapadlo. Bella už dávno neležela na pohovce, všichni byli doma. Jakmile jsem se objevila uvnitř, všichni se na mě podívali. Nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem si přiznat, co se stalo. Nechtěla jsem si přiznat svoji slabost. Místo toho, abych se vyjádřila k tomu, co se právě stalo, jsem se zeptala:

„Bude Bella v pořádku?“ Potřebovala jsem vědět, jestli jsem ji zabila, nebo ne. Jestli má šanci přežít celou přeměnu.

„Nejspíš bude v pořádku, ale nevím to jistě. Ztratila… hodně krve. Pokud přežije dnes, zvládne to,“ konstatoval Carlisle zamyšleně. Super, pomyslela jsem si sarkasticky. Hrozně se mi hnusila představa, že bych někoho vážně zabila, natož aby to byla Bella. Tahle událost mě donutila přehodnotit události celého předchozího dne. Všechno, co se stalo. Beze slova jsem se odebrala z domu, i když mi všichni řekli, abych tam zůstala. Měli určitě strach, abych někoho nezabila, ale já je neposlouchala. Musela jsem přehodnotit tolik věcí.

Bella:

I přesto, že mi ještě před chvílí byla zima, teď mi bylo až příliš horko. Jakoby mě někdo pálil zaživa. Celé tělo mě bolelo a nemohla jsem pořádně myslet. Byla jsem někde na půli cesty mezi vědomím a bezvědomím. Nemohla jsem otevřít oči ani křičet, ale současně jsem mohla cítit tu bolest, která mi prostupovala tělem. Nesnesitelné, a přesto jsem za to byla ráda. Bolest znamenala, že jsem stále naživu. I když v tuhle chvíli bych asi radši byla mrtvá… Bylo mi víc než jasné, že až otevřu oči, plno věcí bude jinak. A nechtěla jsem ani pomyslet na to, co všechno se změní. A jestlipak zůstanu stená i já sama… ? Nevěděla jsem to. Nevěděla jsem nic, a tak jsem se marně snažila vyhnout té bolesti, ale tady nebylo úniku. Ta bolest byla uvnitř mě a spalovala mě zevnitř. Nic se proti tomu nedalo dělat.

Cítila jsem, jak mi ten oheň postupuje tělem a nemohla jsem před ním utéct. A tak jsem čekala. Smířená se svým osudem. Čekala jsem, až ty bolest skončí, nebo až zemřu. Buď a nebo. Nebyla tu jiná možnost, jak by tohle mohlo skončit. A já jsem v koutku duše doufala, že tohle není konec a já dostanu tu příležitost otevřít oči a zase žít.

Ale nebyla jsem si jistá, zda vydržím zůstat naživu tak dlouho, pokud tu bude pořád ta bolest. A tak jsem v duchu počítala slabé údery mého srdce a silou mé poslední vůle jsem se snažila ho povzbudit, aby bilo dál…

…

Mohlo to trvat hodiny, nebo dokonce dny, ale najednou jsem mohla cítit, že bolest pomalu ustupuje. Doufala jsem, že už je to všechno pryč a mé srdce stále bylo. Někde poblíž mě jsem mohla zřetelně slyšet hlasy, ale pro můj mozek byly pořád příliš hlasité, než abych si je mohla přiřadit k osobám nebo abych vůbec poznala, co říkají. Ty bolest byla pořád obrovská, ale pomalu ustupovala. Moje srdce stále ještě bilo, ale teď naopak až příliš rychle.

„Už to bude,“ vydechl někdo vedle mě. Ta slova mě trochu povzbudila. Možná, že to znamená, že ta bolest za chvíli skočí nadobro. S nadějí v srdci jsem dál snášela ten spalující žár, který se teď přesunoval. Už teď jsem mohla zřetelně cítit konečky prstů – mohla bych s nimi i pohnout, ale zatím jsem to nezkusila. Po chvíli jsem si uvědomila, že tím, že se ta bolest pomalu ztrácí z mých končetin, postupuje až příliš blízko k mému divoce bijícímu srdci. Oheň se potom začal soustředit na ten poslední fungující orgán mého těla, který jsem se tak snažila udržet. Srdce se mi rozběhlo na plné obrátky a žár mě donutil vzedmout hrudník z postele, na které jsem ležela. Bylo to snad ještě nesnesitelnější než předtím a já jsem se proklínala ze to, že jsem věřila těm hlasům. Moje srdce vstřebalo všechen ten spalující oheň a já jsem uslyšela, jak se moje s posledním úderem zastavilo… Ale nezemřela jsem.

Naopak, moje tělo všechno vnímalo až moc dobře. Slyšela jsem sebemenší zvuk kolem mě. Cítila jsem všechno.

„Bell,“ vytrhl mě něčí hlas z přemýšlení, otevři oči.“ Chvíli jsem si nebyla jistá, jak donutit víčka, aby se po tak dlouhé době odlepila od sebe, ale nakonec se mi to podařilo a já najednou zírala do světla žárovek. K mému udivení to nebylo nepříjemné a já nemusela odvrátit zrak jinam. Chvíli jsem obdivovala detaily, kterých jsem si nikdy nemohla všimnout jak člověk. Teď jsem byla upír, až teď mi bylo všechno jasné.

Neuvěřitelnou rychlostí jsem se posadila na posteli a obrátila se na ostatní.

„Co se stalo?“ optala jsem se a byla jsem překvapená tónem mého hlasu, byl tak jemný a dokonalý. Připomínal mi Alicin zvonivý hlásek. Všichni na mě dlouhou chvíli zírali a já se snažila pochopit, o co jim jde. Jak první promluvila Tanya, která mě k mému překvapení nezabíjela pohledem. Myslela jsem, že mě bude nenávidět, ale nestalo se tak.

„Bello, já jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“ řekla potěšeně, opatrně ke mně přistoupila a jakoby usoudila, že jí nic neudělám, mě objala. Trošku jsem chápala, proč se nejdřív zarazila. Byla jsem novorozená, měly bych je chtít všechny zabít a zvlášť, když by se mě dotkli. Ale mně to nevadilo. Byla jsem ráda, že se na mě Tan nezlobí, ale stejně jsme si měli o čem povídat. Události předchozích dnů ještě nebyly vyřešené. Měnit jsem se měla tři dny, pokud tomu tak bylo, tak tu musela být dlouho zajímavá atmosféra.

„Mně je to tak líto, Bell,“ omlouvala se mi Tanya. Ale za co? Byla jsem z toho zmatená. Jasper to nejspíš vycítil.

„Měli bychom ti pár věcí vysvětlit,“ řekl Jazz a Tanya se na mě znova omluvně podívala. Tak jo, co se tady sakra stalo. Byla jsem až překvapená, jak rychle jsem se dokázala naštvat. Jasper mě okamžitě uklidňoval svým darem. Tanya mi jednou vyprávěla, že on má s novorozenými plno zkušeností, takže mu asi mé výkyvy nálad přišly právě teď nebezpečné.

„Všechno ti vysvětlíme, ale nejdřív bys měla jít s někým na lov,“ řekl Carlisle rozhodným hlasem. Neprotestovala jsem. Dost dobře jsem si uvědomovala bolest v mém hrdle. Jakoby tam zůstal kousek z toho ohně, co mi celou dobu spaloval tělo. Žízeň.

„Dobře,“ souhlasila jsem.

„Půjdu s tebou, pokud ti to nebude vadit,“ řekla Tanya.

„Jasně že ne.“ Usmála jsem se na ni.

„Já půjdu taky, kdyby náhodou…,“ ozval se Eleazar. Bylo mi jasné co myslí tou náhodou, ale Tanya se netvářila dvakrát nadšeně.

„To mi nevěříš?“ zeptala se ho a já byla zase mimo mísu.

„Tady nejde o tebe.“

„Jistě že ne, hlavně že mě pořád sledujete. Už bych nikomu neublížila!“ vykřikla Tan naštvaně.

„Tak o co tady, sakra, jde!“ vybuchla jsem pro změnu já. Už mi s tím tajnůstkařením všichni lezli na nervy. Odpovědi se mi stejně nedostalo.

„Nehádejte se. Tanya vezme Bellu na lov, potom to vyřešíme,“ ukončil Carlisle naši debatu a já v duchu zuřila. Jasper se mě zase snažil uklidnit.

„Fajn, jdeme,“ procedila jsem skrz zuby. Tanya přikývla a vyskočila z okna. Já jsem to chtěla vzít radši po schodech, ale nechtěla jsem riskovat, že by se mi Emm smál, a tak jsem skočila za Tanyou. Kupodivu se mi nic nestalo a přistála jsem bezpečně na pevné zemi.

„Můžeme?“ zeptala se Tan a já přikývla.

Shrnutí

Upozornění: Jsem zlá stará megera a rozhodla jsem se, že Bella přežije. Je to vaše chyba, přemluvili jste mě. Tím jste Belle zadělali na horší osud se spoustou překážek a plno dalších kapitol téhle povídky. Další kapitola už je napsaná. Hodím ji sem zítra, pokud bude zájem. ;)

Vaše Tez.

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boj o tvoje srdce - 16. kapitola :