Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boj o tvoje srdce - 14. kapitola

21.07.2010 (08:45) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1752×

14. kapitola

„Musím s tebou mluvit,“ řekla jsem a zhluboka jsem se nadechla. Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu říct. Možná, že kdyby se včera nic nestalo, bylo by to jednodušší. Když jsem si na to zase vzpomněla, tak tak jsem se držela, abych zase zůstala v klidu.

„Podívej, já… já… nevím, jak to mám říct, ale…“ Do háje, pomyslela jsem si. Já to nikdy nedokážu říct. Zavřela jsem oči.

„Belli, děje se něco?“ uslyšela jsem Edwardův hlas. Děje se spousta věcí, teda stalo se spoustu věcí. Chtěla jsem odpovědět, ale slova se mi zasekla v krku. Další hluboký nádech. Otevřela jsem oči.

„Edwarde, my… nemůžeme spolu zůstat.“ Sotva jsem to zašeptala, ale věděla jsem, že mě slyšel. To, co jsem řekla, bylo neuvěřitelné. Nikdy mě nenapadlo, že bych dokázala ta slova říct nahlas, byla to téměř lež. Lhala jsem, ale věděla jsem v hloubi duše, že to tak bude nejlepší.

„Proč… proč si to myslíš?“ Jeho hlas zněl smutně a mě to trhalo na kusy. Bylo mi nanic ze všeho, co se stalo. Ze včerejška, z dnešního dne. Z mého života. Chtělo se mi křičet, ale věděla jsem, že to nepomůže. Život není fér. A já se s tím musím vypořádat… Potlačila jsem slzy, které se zase hlásily o slovo a snažila se přijít na pochopitelný důvod. Nakonec jsem řekla pravdu.

„Já jí nemůžu lhát,“ vypadlo ze mě, „celou dobu se o mě starala a já jí už nemůžu tohle dál dělat… Já… já…,“ najednou jsem nevěděla, jak dokončit větu a slzy přetekly přes okraj. Edwardovy ledové ruce je setřely, ale nebylo to nic platné. Právě teď jsem bal na dně… Ještě dneska ráno jsem se snažila, abych byla v klidu a namlouvala si, že se nic nestalo, teď už to nešlo.

„Možná by sis to měla ještě rozmyslet,“ navrhl Edward zničeným hlasem. Zakroutila jsem hlavou a zavřela znovu oči, aby v nich nevyčetl, že je to lež. Na chvíli jsem zapomněla na důvod, proč tohle všechno dělám… Na chvíli jsem si přála, abych se vrátila do časů předtím, než jsem potkala Cullenovi. Všechno bývalo jednodušší. Byla jsem šťastnější. Bývala jsem to já. Teď ze mě byla jen troska, litující sama sebe a bylo mi z toho špatně. Edward pořád seděl mlčky vedle mě a já chtěla ještě na chvíli cítit, že mě miluje, nebo miloval ještě předtím, než jsem mu zlomila srdce.

„Uděláš pro mě ještě něco?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Bála jsem se, co mi odpoví, i když jsem to věděla. V duchu jsem si přála, aby řekl ne, ale to by nedokázal. A já to věděla. Věděla jsem, že řekne ano, a bylo sobecké to takhle využít…

„Cokoliv,“ odpověděl téměř okamžitě. A já se povzdechla. Pomalu jsem otevřela oči a sledovala, jak se na mě dívá. Zlatavé oči vyplněné smutkem. Nedělej to, radilo mi mé rozumné já, ale já neposlechla.

„Polib mě,“ poprosila jsem ho a on to samozřejmě udělal. Naklonil se ke mně a naše rty se pohybovaly ve vzájemné souhře. Věděla jsem, že tohle musí být naposledy a on to věděl a ani jeden z nás nechtěl přestat. A bylo to ode mě sobecké, že jsem to po něm chtěla. V koutku duše jsem byla ráda, že je Edward upír, protože kdyby byl člověk, až příliš by mi připomínal, jak mě včera večer líbal Mike. Rychle jsem ty myšlenky vypudila z hlavy. Takhle to šlo snadno… S ním šlo všechno jednoduše, ale nemohli jsme zůstat spolu. Pořád jsme se líbali a mě začal pomalu docházet dech a pak… se otevřely dveře.

Odtrhly jsme se od sebe a Tanya na mě zírala se šokovaným výrazem v tváři. Když to všechno pochopila, což trvalo sotva půl sekundy, zatvářila se zrazeně, upustila talíř s jídlem, který mi původně nesla a vyběhla pryč z domu.
Ačkoliv jsem věděla, že ji nedoženu, vyběhla jsem za ní a nechala rozbitý talíř ležet na podlaze. Seběhla jsem bleskově po schodech dolů, div jsem se nepřerazila.

„Co se stalo?“ ptal se mě Eleazar, když jsem procházela kolem něj. Neodpověděla jsem. Vyběhla jsem z domu a vběhla do lesa, aniž bych znala směr. Nevěděla jsem, kam jít, ale musela jsem to dát do pořádku, musela jsem jí to vysvětlit.

„Bello, počkej, může být kdekoliv,“ snažil se mě zastavit Edward, ale já ho neposlouchala. Chytil mě, abych nemohla utíkat, ale já jsem za ní musela!

„Pusť mě! Musím s ní mluvit,“ odporovala jsem a snažila jsem se vykroutit z jeho sevření, i když mi bylo jasné, že je to marná snaha. I kdyby se mi podařilo utéct, okamžitě by mě našli.

„Tan. Tanyo!“ zakřičela jsem, i když jsem věděla, že kdyby mě slyšela, stejně se sem nevrátí. Po tvářích mi zase tekly slzy. Edward mě pustil, jelikož usoudil, že asi nejsem schopná utíkat. A taky jsem nebyla.

Nezajímalo mě, že je teď okolo mě plno upírů a že všichni jsou zmatení. Nevědí, co se děje. Já to nechtěla vysvětlovat. Podlomily se mi kolena a padla jsem na studenou vlhkou lesní půdu. Teď jsem všechno ztratila, došlo mi… Během dvou dnů.

Už zase jsem nevěděla, kdo vlastně jsem, nebo kam patřím. Byla jsem sama. A padla jsem do tmy. Nic kolem mě nebylo, temnota, která mě obklopovala, jen strach, který se mě nechtěl pustit. A já přestala vnímat svět okolo. Nechtěla jsem ho vidět… Nechtěla jsem vidět vůbec nic.

…

Cukla jsem sebou a probudila jsem se. Byla jsem ve své posteli, to by bylo normální, ale vůbec jsem si nepamatovala, jak jsem se sem dostala. Vstala jsem a vydala jsem se dolů po schodech. Moje jediná myšlenka, co mi putovala hlavou: Musím mluvit s Tanyou. Hned.

První, koho jsem uviděla, byl Emmett. Jako obvykle se roztahoval v obýváku na gauči, jakoby se ho okolní dění vůbec netýkalo. Když mě uviděl, ušklíbl se.

„Kde je Tanya?“ zeptala jsem se. Na víc jsem se nezmohla.

„Nevíme, ještě se nevrátila,“ pokrčil rameny.

„A kde jsou ostatní?“ Napadlo mě, že by ji mohli hledat, ale nevěřila jsem tomu.

„My… odjíždíme, takže… Esme s Carlislem všechno zařizují. Alice a Rosalie šly na nákupy a Jasper zmizel z domu hned, jak jste se všichni rozhádali. Edward někam odešel a Eleazar, Kate a Irina hledají Tanyou.“

Tolik zmatku a jen kvůli mně, napadlo mě. Počkat, odjíždějí? Co to má znamenat? I když by se mi asi mělo ulevit, nebudu se muset s Edwardem vídat. Zbabělče, okřikla jsem se v duchu. Odešla jsem pryč…

„Kam jdeš?“ volal za mnou Emmett.

„Jdu hledat Tanyu,“ odpověděla jsem věcně a vyběhla z domu.

„Počkej,“ křikl na mě, ale už byla pryč.

Kousek jsem běžela a potom jsem vylezla na strom. Doufala jsem, že Emmett není tak dobrý stopař, aby mě našel. Bylo mi jasné, že dostal za úkol mě hlídat. Bůhví co dělal, protože kdyby se neflákal, dávno bych byla zpátky doma. Čekala jsem minutu. Pět minut… deset minut. Nikde nikdo. Úlevně jsem vydechla a doufala, že se Emmett jen dívá na televizi a já byla paranoidní, když jsem si myslela, že mě má pohlídat.

Vyšla jsem do lesa a k mému udivení už se stmívalo. Prospala jsem celé odpoledne, mělo mě to napadnout.Vydala jsem se i přesto vstříc lesu a doufala, že Tanyu nějakým způsobem najdu.

O půl hodiny později už byla naprostá tma, že jsem neviděla na krok a byla zima. Lehla jsem si do spadaného listí stromů a stulila jsem se do klubíčka, abych si udržela trochu tepla.

Tohle asi nebyl dobrý nápad… Ještě chvíli jsem si uvědomovala, jak ze mě pomalu vyprchává teplo. Třásla jsem se, ale bylo mi to jedno. Už jsem se těšila, až umřu. Čekala jsem na to. Vítala jsem smrt s otevřenou náručí a vyčkávala, až přijde… Bylo mi jedno, co se se mnou stane. Možná mě roztrhají vlci, možná umřu na podchlazení, ale bylo mi to jedno.

Chtěla jsem zemřít.

Shrnutí

No jo, já vím, jsem zlá... Ale ono všechno špatný je k něčemu dobrý. Tak a teď se trápí všichni tři a jenom jeden se rozhodne jednat. A kdo to bude? No to se dočtete příště. Budu se zase snažit zítra do půnovci, ale nevím jak to vyjde. Budu totiž muset nakrmit bratra a já a sporák se zrovna nemáme v oblibě. Musíte mi držet palce... Ježiš, já mám zase keců. No nic, snad mě nezabijete. Ale nebojte se, nejsem zase takovým příznivcem Tanyi, aby byla s Edwardem... Však vy mě znáte. :)

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boj o tvoje srdce - 14. kapitola :