Tak jo, potrápila jsem vás a odpočinula jsem si. Takže jsem se nad vámi slitovala a napsala další kapitolu. Po tak dlouhé době, snad si ještě pamatujete, co se stalo minule. :D
No nic, užijte si kapitolku. Vaše T14. :)
20.07.2010 (09:15) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1659×
13. kapitola
Když jsem se ráno probudila, bolela mě hlava. Na včerejší den jsem si vzpomínala jen matně. Vybavovaly se mi malé útržky. Edwardovy studené paže obmotané okolo mého těla… Můj odraz ve skleničce vína, Angela a Jessica nesmyslně tlachající o blbostech… Bezvýznamné věci a přesto jsem věděla, že se muselo stát něco zásadního. Hlava mě bolela jako střep, takže jsem nedokázala pořádně myslet.
Posadila jsem se na posteli a s hrůzou jsem zjistila, že u mě v pokoji je celá moje rodina. Tanya seděla vedle mojí postele a držela mě za ruku. Carmen s Eleazarem stáli opodál a pozorovali mě se soucitným výrazem v očích. Irina mě držela za druhou ruku a Cullenovi stáli u dveří. Pečlivě jsem si je prohlížela a zkoumala jejich výrazy. Carlisle vypadal neskutečně vážně, Alice se tvářila provinile, Rose a Esme soucitně a Emmett zvláště odhodlaně, možná trochu neštvaně. Edward byla naprosto zdrcený, jak jsem poznala. A Jasper… ? Tomu muselo být ze všech těch emocí špatně, podle toho, jak se držel u Alice.
A já byla jen zmatená. Napadlo mě, že ta noční můra, co se mi zdála, asi nebude jen sen. Opravdu se to všechno stalo… Teď jsem nebyla zmatená, nýbrž zděšená. Cukla jsem sebou při vzpomínce na včerejší večer. Mike.
Měla jsem co dělat abych neomdlela nebo abych nezačala křičet. Irina a Tan mi současně stiskly ruce. Zhluboka jsem se nadechla a přivřela víčka pevně k sobě, abych potlačila slzy, co se mi draly do očí. Najednou jsem uslyšela Alicin omluvný hlas.
„Ach, Belli, mně je to tak líto, já… měla jsem si dávat pozor. Vůbec mě nenapadlo, že… Promiň, já jsem… měla jsem se dívat. Uviděla jsem to, až když jsme tě šli hledat a –“
„Já se na tebe nezlobím, Alice,“ uklidňovala jsem ji, ale můj hlas zněl podivně cize a roztřeseně. Nemohla jsem… dál. Alice mě objala a já jsem si myslela, že se zhroutím. Pořád se mi omlouvala a já jsem nevěděla, co jí říct. A tak jsem mlčela. Při každé vzpomínce na včerejší noc mi naskakovala husí kůže. Když mě Alice pustila, vzdala jsem to a rozbrečela jsem se. Všichni se ke mně okamžitě nahrnuli, ale to mi nedělalo moc dobře. Všechno mi pak připadlo ještě skutečnější. Jediný, kdo se držel dál, byl Jasper, který už to tu asi nemohl vydržet a já se mu nedivila.
„Já… mohli byste mě tu chvíli nechat… o samotě?“ ptala jsem se slabým hlase. „Prosím.“
Carlisle přikývl a všechny vyháněl ven.
„Ale stejně by bylo dobré, aby tu s tebou ještě někdo zůstal,“ poznamenal starostlivě. Podívala jsem se na Tanyu a ona přikývla.
„Já tady zůstanu,“ ozvala se a já jí byla vděčná. Všichni odešli a já jsem se ocitla sama jen s Tan. Právě s ní jsem teď chtěla mluvit. Po tvářích mi pořád stékaly slzy a bylo mi mizerně… Tanya si sedla vedle mě a já ji objala. Okamžitě mě začala utěšovat.
„Neboj, Belli. To bude dobrý. My to tak nenecháme!“ uklidňovala mě a sevřela mě v náručí pevněji. Teď jsem byla ráda, že ji mám.
Naše přátelství mi teď připadalo jako to nejcennější, co mám. Vzpomněla jsem si na to, co jsem v poslední době prováděla a zastyděla jsem se. Nepřišlo mi to vůči ní fér. Ona pro mě byla přednější než Edward. Potřebovala jsem ji mnohem víc. Vlastně mi od mých 14ti let nahrazovala jak dobrou kamarádku a sestru, tak moji matku. To ona tu tady pro mě vždycky byla když jsem něco potřebovala. A já jsem si toho nedokázala dostatečně vážit.
Musím si promluvit s Edwardem, napadlo mě.
„Tan, mohla… mohla bys mi udělat něco k jídlu?“ zeptala jsem se. Můj hlas pořád nezněl tak vyrovnaně, jak jsem chtěla. Sice jsem vůbec hlad neměla, ale potřebovala jsem být chvíli sama a přemýšlet.
„Jistě,“ odpověděla mi okamžitě, „nemám sem někoho poslat? Třeba Esme?“ zeptala se mě. Zavrtěla jsem hlavou. Tanya se mi podívala do očí a pak přikývla a vystřelila z místnosti.
Já jsem ještě chvíli seděla na posteli. Byla jsem absolutně ztuhlá a potřebovala jsem se projít. Celé tělo mě bolelo, ale i přesto jsem zašla do koupelny a pořádně jsem se vysprchovala, abych ze sebe smyla vzpomínky na včerejšek.
Trochu mi to pomohlo. Potom jsem chtěla jít dolů, ale zaslechla jsem v pracovně hlasy, a tak jsem se zastavila a zatajila dech. Slyšela jsem, jak se Emmett s někým dohaduje.
„Copak to chcete takhle nechat?“ říkal ostrým hlasem. „Třeba to udělá znova.“
„Emmette, nemůžeme jen tak zabít člověka.“ Carlisle.
„Jen tak? No to si děláš legraci. Copak jsi neviděl, co jí udělal.“ Rosin hlas. Náhle jsem věděla, o co jim jde, ale přišlo mi divné, proč se za mě postavila zrovna Rosalie. Poslední dobou mě neměla moc v lásce…
„Rosalie, Carlisle má pravdu. Nemáme ani jak to dokázat. A pochybuju o tom, že Bella to bude chtít nějak dál řešit. Čím víc se v tom budeme rýpat, tím horší to pro ni bude.“ Eleazar měl jako vždycky pravdu.
„Kdybychom ho zabili, nebudeme to muset dál řešit,“ opáčila Rosalie naštvaně.
„Rose, já vím, že ty jsi to zažila, ale –“
„Carlisle, poslouchej mě, ty víš, že bych ho dokázala zabít a nikdo by se nic nedozvěděl.“
„Rose, předtím jsem ti to odpustil, ale to neznamená, že to udělám zase.“ Já jsem byla naprosto šokovaná. Rose někdo znásilnil… A ona se mu podle všeho pomstila. Nemohla jsem si pomoct, ale ten nápad se mi zamlouval. Na co to myslíš, Bello! okřikla jsem se v duchu.
„Necháme to tak, jak to je. Konec debaty,“ uzavřel Carlisle. Začali mluvit o něčem jiném a já jsem se chtěla vytratit. Ovšem jakmile jsem se otočila, spatřila jsem Edwarda. Napadlo mě, jak dlouho mě může takhle sledovat a podle jeho výrazu mi bylo jasné, že už je to nějaká chvíle.
„Bello, co tady děláš? Měla bys být v posteli,“ povzdechl si.
„Nemyslíš, že bych se měla taky účastnit debat, co se mě týkají?“ zeptala jsem se. A potom se otevřely dveře.
„Bello!“ vypískla Esme a podívala se na Edwarda. Asi se ho na něco ptala, protože přikývl.
„Bell, měla by sis odpočinout,“ řekl mi Eleazar a káravě se na mě podíval. Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem odpočívat.
Carlisle zhodnotil situaci a potom řekl:
„Už jsme se dohodly,“ pronesl směrem k Rose a ta se ušklíbla. „Edwarde, odveď Bellu zpátky do pokoje.“ Rezignovaně jsem se belhala zpátky. Bylo mi jasné, že teď si s ním budu muset promluvit, ale ještě jsem na to nebyla připravená…
Došli jsme společně do pokoje a já se posadila zpátky na postel. Edward si sedl vedle mě a vzal mě za ruku. Povzdechla jsem si.
„Bell -“ Nenechala jsem ho domluvit. Teď nebo nikdy, napdlo mě.
„Musím s tebou mluvit,“ řekla jsem...
Co na to říct? Nezáživné, nic neříkající, pusťte se do mě. Zítra čekejte další kapitolu, ale zase až v pozdních večerních hodinách. (Teď je půlnoc.) Zase se příště dočkáte nějaké akce... Doufám, že jsem vás trochu navnadila. x) No nic, jdu spát. Děkuju za komentáře. :)
Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Boj o tvoje srdce - 13. kapitola :
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!