Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 9. kapitola

11.02.2010 (16:00) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1595×

Pusť te si k tomu hlavní písničku : I don´t believe you od Pink

Zdola u dveří se ozývalo mohutné zuřivé bouchání na dveře a povykující člověk. Zacpala jsem si hlavu polštářem, ale přesto to neztlumil ani o decibel. Vyhrabala jsem se z peřiny a ospalým krokem jsem se loudala ke dveřím.

Dotyčný si toho asi nevšiml, protože pořád bouchal jak pominutý, a začal vyhrožovat, že jestli mu neotevřu, vyrazí dveře. Když jsem uchopila kliku, bylo najednou záhadné ticho, takže si mě asi všiml. Otevřela jsem dveře do kořán.

Asi je chtěl vážně vyrazit, protože se kolem mě prohnal Paul jako divoké tornádo a dopadl nemotorně na schodech. Byl vylekaný, asi čekal náraz. Chtěl bombardovat moje ubohé dveře jeho tvrdým kokosem co nosí na krku. Zavřela jsem dveře a pořádně si zívla.

„Dobrý Paule,“ pozdravila jsem ho a zase si zívla.

„Cos to udělala?“ vyjekl zmateně.

„Otevřela jsem ti ne? Ale jestli nejsi spokojen, můžeš jít.“

Ukázala jsem rukou ke dveřím. Paul si mě prohlédl, jako by mě posedl démon, vypoulil oči asi metr z hlavy. Připadal mi jako někdo, koho zasáhlo gama záření a nebo jako mimozemšťan z jiné planety. Začala jsem se mu nekontrolovatelně smát a to mu zchladilo obličej, že se už tvářil jako starý nasmolený Paul.

„No dovol, taky můžu odejít!“ řekl nabručeně.

„To jsem ti taky nabídla,“ smála jsem se mu.

Paul se zamračil a pomalu se zvedl se schodů. Přišel ke mně a potom mě objal kolem pasu. Zamračila jsem se na něj. Tak nejdřív mě vzbudí, potom chce odejít a teď tu stojí a objímá mě. Žaludek se mi ohlásil, asi měl zase hlad. Znovu jsem se zamračila a vykroutila se s jeho sevření.

„Ros co je?“ zeptal se zmateně.

„Nic jen… nechceš jít pryč?“ zeptala jsem se.

Paul se napřímil, zavrčel a začal potahovat vzduch. Fakt inteligentní tvor. Na to že je z půlky člověk a z druhé vlk, mu to teda moc nemyslelo. Zakroutila jsem nad ním hlavou a vytáhla si nějaký ovocný jogurt a k tomu ještě jablko.

„Tohle jíst nebudu,“ řekl a ukázal na mou snídani.

„To je taky že pro mě, nemysli pořád jen na svůj pupek,“ zavrčela jsem.

Paul se usmál a kiksnul sebou na mou kuchyňskou židli až pod ním zapraskala. Obezřetně jsem ji pozorovala a když se zdálo že vydrží, opřela jsem se o pult a otevřela si ten jogurt. Byl s kousky jablka, proto se tam to jablko bezvýhradně hodilo.

„Uděláš mi prohlídku domu? Ještě jsem tu nebyl,“ zeptal se.

„Máš dost času na to, aby sis to tu prohlédl, kdybych už jen chtěla vyhodit snídani.“

„Rose,“  udělal na mě psí oči. To nebylo fér vždyť on byl pes!

Zvedla jsem se a šla po domě. Beze slova jsem mu ukazovala jednotlivé místnosti a on je se zájmem pozoroval. Podle mě to jen předstíral. Bavit ho to určitě nemohlo.  Nebyl na to. Ale uměl moc dobře masky obličeje, takže se mu z něj nedalo nic vyčíst.

Došli jsme do jednoho pokoje pro hosty, konkrétně do toho, kde jsem dneska spala. Postel ještě neustlaná, pár kusů oblečení porozházených různě po místnosti, jak jsem se večer z něj zkoušela vydolovat. Jestli jsem si myslela, že můj dům si prohlíží se zájmem, v tom případě jsem nevěděla,jak pojmenovat tohle. Spíše sledoval postel něž pokoj.

„Ty Rose, jdeš někde dneska?“

„Asi ne. Proč?“

„Víš, já jsem dneska měl hlídku a jsem docela utahanej, nemohl bych-“

„Posluž si,“ zavrčela jsem.

Paul se rozběhl a skočil do mého hnízdečka, kde jsem teď měla spinkat já. Ještě jednou jsem se na něj zamračila, a pak jsem odešla z pokoje, aby se mohl v klidu vyspat. Šla jsem k mojí menší knihovničce a vzala jsem si knížku „Chrám matky boží v Paříži".

Šla jsem do mého pokoje, kde jsem si většinou četla. Byl tam klid a připadala jsem si tam jako v přírodě. Sedla jsem si do křesla a začala číst.

„To je Quasimodo, zvoník! To je Quasimodo, hrbáč od Matky boží! Quasimodo jednooký! Quasimodo křivonohý! Hurá! Hurá!"

Jak vidíme, měl ten ubožák přezdívek na vybranou.

Ženy si vskutku zakrývaly tváře.

"Ach, ta hnusná opice!" zvolala jedna.

"Stejně zlá jako ošklivá," přidala se druhá

"Je to ďábel," ozvala se třetí.

Vždycky mi ho bylo trochu líto. Lidé ho odsuzovali kvůli děsivé tváře. Měli pro něj vždy nepěkné přezdívky, které ho ale vystihovali. Možná jsem s ním soucítila, protože se se mnou lidé taky nebavili, ale tohle jsem si zavinila sama, svou povahou. Byla jsem možná za ni i ráda, jinak bych nepoznala tolik věcí jako teď, ale bez přátelství taky pár věcí nepoznám.

Zaklapla jsem knihu a vrátila ji na stejné místo. Hned vedle několik dalších stovek knih které jsem vlastnila. Byla tam jen ta nejlepší díla, která byla moje oblíbená. Samozřejmě se tam našly i nějaké ty knihy, které se zabývaly starými mýty. Byly ještě z dob, kdy jsem byla menší a věřila v nadpřirozeno. Upíry, vlkodlaky, čarodějnice, zombie a další takové.

Je zvláštní, že jsem měla pouze dvě knihy a jedna se zajímala o podrobnou strukturu těla, života a proměny vlkodlaka a druhá upíra. Někdy bych se vsadila, že to psali i oni, protože tam nebylo nic, co bych nenašla.

Sice byl můj kluk “vlkodlak“ ale moc jsem o jeho životě nevěděla. Vlastně jsem se to dozvěděla jen náhodou, díky svému sluchu. Nikdy jsem nechtěla vědět, co dělají nebo jak to působí nebo co vůbec obnáší být vlkodlak. Nezajímalo mě to, v jejich případě.

Možná jsem se s lidmi nebavila, protože jsem věděla jedno tajemství, které nesmí nikdo vědět, ale moc jsem na to nespoléhala. Už od mala jsem byla nespolečenská a podle mě, že se mi staly určité události, které ani nestojí za to, abych si je připomněla.

Z ložnice se ozývalo tiché chrápání, takže ještě spal. Šla jsem ke mně do pokoje a tam si vzala nějaké tepláky a triko, když ten den budu moci strávit. Vlasy jsem si dala do ohonu. Moc je v něm nenosila, neměla jsem ho ráda, ale dneska byl jeden z dnů, kdy jsem si je s radostí sepla.

Ani nevím jak, ale najednou jsem měla před očima černo a okolní svět zmizel. Byl nádherný klid, nikde nikdo nerušil. Jako by neexistoval rámus, bolest, smutek, nenávist, ale ani radost. Sem tam, jsem viděla nějakou barvu která se táhla a za chvíli zmizela. Byla jako nádherná polární záře, kterou jsem nikdy neviděla.

Ale polární zář byla nejspíš asi na Sibiři. Když jsem si to uvědomila, ovál mě ledový vítr a já se celá rozklepala. Nepříjemná zima. Někde se tam vzal les a z něho se ozývalo vrčení. Potom mé tělo ale zahalilo teplo. Nejdřív příjemné, které zahřálo mé zmrzlé tělo, ale pak se začala rozšiřovat na nepříjemnou a nakonec byla v bodě nesnesitelné teploty.

Láva se rozprostírala kolem proporcí mého těla. Byl to nesnesitelný oheň, jako by mě hodili do žhavé lávy. Chtěla jsem se vyhrabat, ale neměla jsem sílu, ani nic, jak bych se mohla vyhrabat. Naštěstí byla má spasná záchrana vlčí zavití z venku.

„Rosalie!  Přestaň, jsi v pořádku?“ křičel na mě Paul, který na mě seděl obkročmo.

Divoce jsem na něj zavrčela ani jsem netušila, kde se to ve mně vzalo. Prostě to ze mě vyšlo reflektivně. Svalil se ze mě a dopadl přímo na zem. Cítila jsem ve vnitř, trochu škodolibou radost, ale přesto se mi na obličeji vykouzlil starostlivý výraz.

„Rose, konečně, co se stalo? Házela jsi sebou jak ryba na suchu,“ Řekl, zamyslel se a opravil se. ;“pořádná ryba.“

„Pálila jsem se, přišlo mi, jako kdybych cítila pálené maso.“

„To jsem byl asi já, promiň,“podívala jsem se na něj jak na blázna a on začal vysvětlovat.; " no přišel jsem tě přikrýt a když jsem se tě dotkl, začala jsi vyvádět.“

„Ok,“

Zamručela jsem a dívala se okolo, co mohlo způsobit tu hroznou zimu. Dívala jsem se všude kolem a stopla jsem zrak na otevřeném okně. Tohle jsem neotvírala.

„Paule, proč si otevřel to okno?“ zeptala jsem se ho a on se na mě podíval zmateně.

„Tys ho neotvírala?“

„Ne.“

„Tak proto,“ procedil skrz zuby skoro slyšitelně.

Vrhl se k otevřenému oknu a s přimhouřenýma očima se díval ven. Potom se mu na něčem zastavil pohled. Nadechl se hluboce do břicha a začal štěkat jako opravdový bojový pes. Štěkal a vrčel, že z něj šel skoro strach.

„Přestaň tady štěkat jako nějaký podvraťák! Stejně ti nerozumí, pokud chceš, běž se vyvenčit!“ zavrčela jsem na něj.

Paul se na mě podíval a vrčel. Když jsem mu oplatila stejný pohled, vrhl se z okna. Zavřela jsem za ním okno, kdyby byl v pokušení vlézt jím zpátky. Půjde si pěkně dveřmi jako normální člověk. Sice není, ale může to aspoň předstírat.

***

„Rose musím ti něco říct!“ vtrhl mi do bytu jako uragán Paul.

„To neumíš klepat?  Co je?“ zavrčela jsem.

„Mluvil jsem se Samem, odjíždíme.“

„Jako i ty?“

„Ano, musím.“

„Nemusíš, volala jsem Samovi asi před pěti minutami, měla jsem takové tušení. Řekl mi, že odjíždíte a já se ho zeptala jestli musíš i ty a on mi pověděl, že ne.“

„Já ho snad zabiju,“ zavrčel si potichu, „ale já tady nezůstavám.“

„Proč?“

„Je mé právo, že ti můžu to nevysvětlovat.“ Dělal chytrého.

„Paule už zase?“

„Jo. Ale jak jsem řekl tenkrát. S jinou holkou jsem nevydržel tak dlouho. Dva měsíce a tři dny, fíhá.“

„Proč tady nezůstaneš? Proč každou hned odkopneš?“ zeptala jsem se napůl zlomeným hlasem.

„Nemáš si vybírat děvkaře a ty mě znáš a víš to.“

„Jacob říkal, že sis čtyři dny po našem rozchodu našel holku.“

„Vidíš? Vždycky si najdu už ten den, je tady vidět, jak tě mám rád.“

„Jasně, rád,“ zamručela jsem.

„Hele Rose jde o to, nejsi prostě můj otisk, tak se s tím smiř, jo?“

„Zase jdeš pryč?“

„No jo, o tom je život ne? Lidé přichází a odchází.“

Někteří zůstavají. Sesunula jsem se na zem a objala si nohy. Mu to vůbec nevadilo. Na tři dny si někoho našel a ok. Jo, tohle byl jeho svět a já měla takové štěstí, že jsem ho milovala. Byli všichni muži vážně takoví nebo ne? Mě potkali jenom tyhle typy. Braien, Nail, Paul…

Paul tam stál a málem se usmíval. Moje bolest najednou začala ustupovat, protože ji pod sebe srážela zloba. Vztek, agrese. Měla jsem chuť vstát a urvat mu hlavu od těla. Chtěla jsem mu polámat kosti. Poprvé v mém životě jsem myslela takhle. Agresivně.

Vyškrábala jsem se na nohy a zavrčela jsem na něj. Zdál se být nad míru překvapen. Co čekal, že se nehnu z místa? Nejspíš ano.

„Jsi hajzl!“

„Jo,“ pokrčil nad tím rameny.

„Vypadni odsud,“ zavrčela jsem.

„Tak moment. Mě nikdo vyhazovat nebude!“

„Chtěl si jít, tak vypadni.“

„Ale to bylo dobrovolně. Nebudu poslouchat nějakou krvavou bloncku.“

„Tak tohle jsi přehnal. Vypadni. Radím ti dobře,“ zavrčela jsem na něj, jenže on si založil ruce protestně na prsou.

Udělala jsem od něj krok do zadu a vší silou do něj uděřila. Tohle nečekal. Vypadl ze dveří na dvůr a začal se třást. Vyšla jsem za ním s bradou na hoře. Začal se třást ještě víc. Tenhle postoj znal. Dobře věděl, že mu  dávám najevo, že on je slabší a já se ho nebojím.

„Vypadni, nebo tě odsud vykopu.“

„To si zkusíš.“

„Jo zkusím!“

Ještě jednou jsem do něj uděřila a on jen trochu zavrávoral. Jeho třas se ale zvětšil na maximum, co mohlo existovat. Ustoupila jsem do dveří a zrovna v tu chvíli se proměnil ve velkého vlka. Rozkročil se a začal na mě vrčet. Teď vypadal mnohem nebezpečněji, ale pořád jsem nespouštěla můj postoj vítěztví.

Rozběhl se proti mně, ale kolem krku se mu pověsil pískový vlk a za nohy jej chytl druhý šedý vlk. Pohyby těch dvou byly tak sehrané, že nebylo pochyb, že jsou to sourozenci. Ta Leah a Seth. Ten šedý vlk na mě zakňučel. Asi to měla být omluva a pak oba dva, s Paulem v zubech vrazili do lesa.

Zavřela jsem za sebou dveře a ta potlačovaná bolest se mi znovu rozlila po těle. Nebyla to asi ale bolest jen za dnešek. Bolelo to, jako všechny ty potlačované pocity, které jsem – jak říkají s oblibou mí spolužáci – zamrazila v sobě a nepustila je ven. Jenže teď jsem si doslova zahrávala s ohněm, který byl až moc teplý.

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 9. kapitola: