Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 8. kapitola

26.01.2010 (11:30) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1470×

Seděla jsem se založenými  rukama na hrudi a mračila se před sebe. Co ho to jen napadlo? Tohle si ještě vypije, ani neví jak si u mě teď zavařil! Zastavil a já vystoupila z auta. Bez jediného pohledu na něj jsem odkráčela k domu a silně práskla dveřmi a bylo mi jedno, že jemu před nosem.

Nasupeně jsem ze sebe shodila bundu a pohodila někde kabelku. Vydupala jsem si to do kuchyně pro čokoládu. Měla jsem tam už jednu otevřenou, asi před týdnem jsem měla podobnou náladu ale tahle byla asi lepší.

Ozvalo se zaklepání na dveře. On má ještě tu drzost! Nejen, že mě pořádně naštval, ale on si ještě bude hrát na chůvičku? Vždyť mu to nikdo nebere! Z krku se mi vyhnalo něco jako vřískot a já se řítila jako tornádo ke dveřím a prudce je otevřela tak rychle, že se málem neudržel a spadl dovnitř, měl štěstí že se udržel, jinak bych ho asi vykopla!

„Co chceš?“ zavrčela jsem na něj.

„Mám tě hlídat pokud vím.“ Řekl a usmál se, jakoby věděl, jak mě ještě víc dopálit!

„Ty tady nevkročíš ani na krok!“ zavrčela jsem na něj.

„Proč ne?“ zeptal se nevině.

„Tak pán neví jo? Ztrapníš mě před kamarády a děláš jako by to byli největší dementi světa. Navážíš se do mě a mého kluka a ty říkáš, že nevíš proč sem nesmíš?“ Zakřičela jsem na něj.

„Promiň, ale ti kluci mi nepřipadali dvakrát kamarádští a ten tvůj kluk je vůl.“ Bránil se.

„Jo, jsi s ním pět minut a víš že je vůl. Ty jsi teda skvělej.“

„Jo ten chlap je vůl.“ Řekl s naprostým klidem.

„Emmette, teď mi taháš za můj poslední nerv! Vypadni odsud, nebo zavolám Paulovi ať tě odsud příjde vykopat.“ Vyhrožovala jsem mu.

Emmett se zamračil a otočil se. Zavřela jsem za ním dveře, ale stejně jsem slyšela jak vrčel. ´Klidně se s ním poperu! Tady smlouva není. Rozsápu ho na kousky. Hodím ho Volturiovým. Bude prosit chlapeček´ zavrčela jsem a otočila se do mého domu. Tenhle den byl na mě až příliš.

Šla jsem do ložnice pro hosty. Dneska jsem byla maximálně utahaná a nehodlala jsem se krčit na jedné posteli, i když byla pohodlná.  Rozevřela jsem skříň a tam si vzala nějakou košilku na spaní.  Byla rudá, nesnášela jsem tuhle barvu, ale zároveň jsem jí milovala. Nevím jak to popsat, ale vyvolávala u mě možná strach, odpor, ale taky u mě vyvolávala vzpomínky, důvěru, protože s touhle barvou jsem se setkala už tolikrát.

Ať už to byli oděrky, hluboké rány, nebo vykrvácení. Ať se třeba jednalo o lidskou krev a nebo krev chlapců, kteří se mění ve vlky a přijdou k ranám, o kterých neví jak.

Vím to, patřila jsem chvíli mezi ně. Ale nikdy jsem nechtěla vědět, co vlastně doopravdy jsou. Stačilo mi vědět, že se mění ve vlky a rychle se hojí. Nikdo mi nevymlouval že je to kouzlo a nikdo se nepřel, když jsem o nich mluvila jako o lidech, kteří ovládají magii. Vlastně to byla magie ale nikdo neví jaká a já jsem rozhodně nehodlala přijít na to jaká. Nechtěla jsem ani vědět, proč se někdy vrací celí od krve s jizvami. Bylo mi to jedno.

Rychle jsem se osprchovala a nasoukala do té červené, která měla neznáme kouzlo a mé sympatie, které jsem si neuměla ani vysvětlit. Odlíčila jsem si obličej a začala si rozčesávat vlasy. Byly pevně smotané k sobě, díky plážovému větru. Tohle jediné jsem na něm nesnášela.

Vlezla jsem do pokoje a zachumlala se do peřin. Už teď byla velká zima a to ještě nebyl ani podzim, teda za dva dny měl začít.Zavřela jsem oči a poslouchala to ticho. Sem tam se z lesa ozvali nějací ptáci nebo ostatní zvířata, ale jinak byl klid. Pomalu se mi klížily oči až jsem je neudržela a ony mi spadly.

Byla jsem v obchodním domě, tahle scéna byla určitě z dneška, dříve než přišel Emmett, byla jsem tam já a Jacob.

„Být tebou nechám Paula být.“

„Jacobe, řekni mi jediný důvod proč.“

„Dva dny po vašem rozchodu si našel holku.“

Náhle se scéna změnila a já se objevila v La Push. Rozhlídla jsem se kolem a byl to dům Paula. Ne, teda byl to můj bývalý dům. Kdysi jsme tam s tetou a Petrou bydleli. Stála jsem tam a za chvíli se rozrazily vchodové dveře.

„Paule!“

„Rosalie musíme si promluvit.“

„Povídej.“

„Rozcházíme se.“

„Cože?“

„Slyšela jsi, už s tebou dál nechci chodit.“

„Proč?“ zeptala jsem se a po očích se mi začaly valit slzy.

„Jsi krásná, ale je s tebou nuda. Chodíme spolu dva měsíce a připadám si jak ve stereotypu. Jestli tě to potěší, jsi jediná holka, se kterou jsem tak dlouho vydržel.“

„Já za to nemůžu. Prosím.“

„Nech toho, řekl jsem je konec. Nic víc. Nic míň. Naschle, doufám že už se nikdy neuvidíme.“

Scéna se zase změnila. Byla jsem na módní přehlídce, myslím že to bylo Švédsko. Samí fotografové a modelky. Fanoušci, bodyguardi. Prodírala jsem se skrz dav někam dopředu. Tam, kde měla být show. Konečně jsem byla v zákulisí.

„Rosalie?“ ozvalo se z chodby.

„Rosalie Lilian Hale? Jsi to ty? Rose, jsem tvůj táta! Táta Tomsh.“ Křičel muž přes chodbu.

„Neznám vás.“

„Ale ano! Byl jsem s tvou matkou do doby, než ti bylo šest let!“ zakřičel z vesela. Matka,  hádka, všude krev, a křik.

„Ty! Ty! Tys jí zabil! Mou mámu! Vrahu a ještě mi chodíš na oči!“ Zakřičela jsem na něj a on ztuhl.

„Cože?“

„To kvůli tobě se zastřelila armádní pistolí! To kvůli tobě tady není! Hajzle! Odešel jsi a teď se prohlašuješ za mého otce?!“ zakřičela jsem znovu a pomalu se k němu blížila, zatímco on couval.

Skočila jsem na něj a chytla ho pod krkem. Tohle byl ubohý sprosťák, odešel od matky, která se zabila a teď se ke mně tady hrdě hlásí, jako kdyby mě vychovával celý život. On a nikdo jiný.

„Ochranka! Ochranka pomoc!“ křičel ten muž pode mnou zatím co jsem s ním lomcovala.

„Ale my tu jsme, abychom bránili jí.“ Řekl jeden.

„Taky že jo! Jinak půjde k soudu!“ zakřičel a už mě táhly pryč ruce.

„Ne! Nechte mě! On je vrah! Musí zaplatit!“

Zase jsem byla někde jinde, ale tuhle scénu jsem znala dokonale, jako kdybych jí právě prožívala, ne jako ty ostatní.

„Není to možné, ona žije, žije, žije pořád.“ Vzlykala jsem a houpala se bezmocně do předu a do zadu.

„Rosalie zlatíčko pojď, pohřeb už skončil.“ Protáhla smutně teta.

„Ne, ona žije. Je tady, čeká až odejdou a pak se vrátí. Vím to, má mě ráda.“

„Zlatíčko ona se nevrátí.“ Zašeptala smutně.

„Mami!“ protáhla jsem a rozbrečela se.

Najednou jsem se vymrštila do sedu a hnala se ke hrobu. Objala jsem rakev a odmítala jsem se jí pustit. Klidně ať mě pohřbí za živa. Ruce mě od ní táhly, ale já ji stále držela pevně za ruku. Je tady, neopustila mě. Žije. Opakovala jsem si pořád. Někdo mě pořád táhl dál a mě v ruce po ní zůstal jen řetízek.

Myslela jsem, že nic horšího přijít nemůže, ale teprve teď přišla ta nejhorší vzpomínka s celého mého života.

„Maminko já to uklidním.“ Upozornila jsem jí a dala se do práce.

Všude kečup, teda krev. Všude, na zemi, na těle, na vlasech, na oblečení i na stěnách. Všude jen červená. Jen ticho, pravidelné jedno odechování a krev. Potom telefon a zvuky policajtů, kteří nevěsti nic dobrého. Tentokrát smrt mé matky.

Rychlým pohybem jsem se vyhoupla do sedu. Rozhlídla jsem se kolem sebe, byla jsem ale jen ve svém pokoji. Po tvářích mi začaly téct slzy. Tohle se mi nikdy nestalo. Všechny bolestné vzpomínky, které jsem kdy prožila. Byly za sebou, jako souvislost.

Slzy mi tekly tak rychle, že jsem skoro nemohla ani dýchat a já se pomalu začala dusit. Vykášlavala jsem nic. Bylo mi ze všeho mizerně. V tomhle domě mi nebylo o moc líp. Byla jsem tu sama. Úplně sama bez nikoho. Raději bych už tu měla Emmetta.

Když jsem se trochu uklidnila, koukla jsem se na budík. Fajn za tři minuty jsem měla stávat. Vylezla jsem z postele a šla si udělat ranní hygienu. Seběhla jsem dolů a udělala si snídani. Rychle jsem pojedla conflaky a mlíko.

Šla jsem najít mobil, protože jsem ho včera nějak zapoměla vyndat. Měla jsem tam asi patnáct nepřijatých hovorů od neznámého čísla a asi sedm esemesek. Šest jich bylo od Emmetta.V každé psal omluvu. Bylo to v podstatě stejné, ale vždy se tam pár slov lišilo. Ta jedna byla od Paula, přál mi pěkné ráno. Usmála jsem se. Aspoň jedna dobrá zpráva za den.

Vyběhla jsem do koupelny a zhodnotila situaci. Pořád jsem se cítila unaveně, protože ten krásný sen, co jsem měla, mě vysílil. Potřebovala bych se ještě trochu prospat. Bohužel musím do školy, ale… vem to čert jednou se beze mne obejdou ne?

„Halo?“

„Dobrý den. Tady je Rosalie Hale, chtěla jsem se omluvit, ale dneska do školy nepříjdu, je mi nějak divně.“ Řekla jsem a zakašlala jsem.

„Dobře slečno Hale, omluvím vás na všech hodinách. Brzy se uzdravte.“ Zasmála se do telefonu sekretářka.

„Budu se snažit.“ Odpověděla jsem jí a zaklapla telefon.

Najednou plna energie jsem se rozběhla do pelíšku, který jsem měla rozestlaný a radostně do něj skočila. Z něj dneska jen tak nevylezu! Zavrtala jsem se do dek a začala vrnět jako kočka. Tak tenhle den mi nemůže nic pokazit!

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 8. kapitola: