Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 15. kapitola

03.04.2010 (21:30) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1619×

Už to byl týden. Týden co se raději seznamuji s podlahou, než abych riskovala. Nechtěla jsem už nikdy v životě vidět upíry a bylo mi jedno, jestli se mnou sedí v lavici. Byli to stvůry, pili krev. Já jsem se při tom pomyšlení jen otřásala hnusem.

Cullenovi nevěděli, že se s nimi nebavím. Svítilo slunce a podle toho, co jsem viděla ve Volteře mi bylo jasné, že oni na slunce nemůžou. Určitě si šli vypít pár lidiček a Emmett si vezme dva na víc, aby si je mohl vypít na ex, stejně jako třeba panáka.

Alice ten malý skřítek mi neustále volala a pokaždé když jsem jí to nezvedla, poslala sms. Nečetla jsem je, rovnou jsem je mazala, a když už mě to vážně přestalo bavit, vyndala jsem si sim kartu z mobilu společně s baterkou a nechala je válet se u mě v pokoji na stole.

Ale dneska, dneska po dlouhé době zase pršelo. Déšť jsem měla i ráda, ale čím víc jsem si uvědomovala přítomnost upírů, tím více jsem ho nenáviděla. Chtěla jsem ať praží slunce, ať se ty upíři klidně připálí, mě to vadit nebude!

„Rosalie!“ slyšela jsem za sebou veselý, zvonivý hlásek, ale neotočila jsem se.

„Rosalie, tak moc se mi stýskalo!“ slyšela jsem teď o něco blíž a ledové ruce mě objaly, až jsem s sebou trhla.

„Alice nech toho!“ okřikla jsem jí potichu a vymanila se z jejího obětí.

„Co jí je?“ zeptala se nechápavě někoho.

„Asi se špatně vyspala,“ uchechtla se Bella, jen jsem zavrčela a obě ztichly.

Pohodila jsem vlasy dozadu a šla na hodinu dějepisu. Hodina s Emmettem. Před třídou jsem se párkrát nadechla a potom vešla. Emmett seděl v naší lavici. Pohled lehce zvedl, ale když mě spatřil, zaryl pohled do stolu a sesunul se níž. Asi se snažil být neviditelný.

Odfrkla jsem si a sedla vedle něj. Trochu se napřímil, ale když usoudil, že se mnou zábava nebude, posunul se zase dolů. Oproti němu jsem se já napřímila a rukama si podepřela hlavu, to bude ještě zábava. Nebo spíš nezábava.

Dějepis naštěstí uplynul jako voda a já směřovala na matiku. Děsně jsem se zase těšila na ty kecy od Marca. Už jen při pomyšlení na ně jsem zaskučela. Kdyby mě aspoň neřešil a do všeho nerýpal, kdyby aspoň se nesnažil mě pořád někde pozvat.

„Ahoj Rosalie!“ usmál se od ucha k uchu jen co jsem vešla.

„Hm, čau,“ zamručela jsem něco jako souhlas.

Sedla jsem si a zmateně se podívala po třídě. Většinou jsem chodila já nejpozději a okolo téhle lavice bylo hodně lidí. Kde se všichni poděli? Seděla jsem tu jen já, Marck, Julia – bez Romea, ten byl ve třetím ročníku a kupodivu spolu i chodili, - Peter a Sylvia.

„Páni kde jsou všichni?“ zeptala jsem se, doufám že je nevysáli upíři.

„Ále,“ protáhl, „oni jsou na tom výletě, nepamatuješ? Říkala to Pavlová, dneska jsme spojeni ještě se třeťákama a taky s dětskama z biologie.“

„Aha.“

„Takže dneska bude konečně pár Romeo a Julie. Romeo take me somewhere bee alone I will a waiting…“ začal si zpívat písničku od Taylor Swift.

„Ale no tak.“ Zamračila jsem se a trochu silněji do něj strčila a on spadl z lavice.

Ode dveří se ozval hurutónský a já zvedla hlavu. Setkala jsem se s očima Emmetta, kterého najednou přešla nálada na smích. Zaúpěla jsem. Myslela jsem, že jednu hodinu s ním mám už za sebou a oni mi ho šoupnou do třídy. Bože proč já?

„Hele co jste si udělali s Cullenem?“ Drkl z ničeho nic do mě Mark.

„Nic.“

„Ale, ale, nepovídej zaprvé by ses už dávno smála, za druhé bys mě dávno vykopala z lavice a za třetí se oba dva mračíte a vypadáte jako největší otroci světa.“

„Do toho ti nic není,“ zavrčela jsem.

„Hou, hou kočko,“ řekl a ve třídě se ozvalo varovné vrčení. Taky jsem poslala jeden varovný pohled.

Celou hodinu jsem zřejmě prospala společně s ostatníma, protože jsem ani nevěděla, jestli učitel byl ve třídě nebo ne. Měla jsem v hlavě pěkně vygumováno, určitě mi někdo ze srandy koupil gumu a jak jsem byla náměsíčná omylem jsem si vygumovala mozek.

Zašklebila jsem se nad tím nápadem a vešla do jídelny. Zastavila jsem se u boxů z jídlem a vybírala. Hm… sice nejsem kdoví jaká masožravka, ale když jsem viděla Culleny zase u mého stolu, rozhodla jsem se pro steak a hodně krvavý. Vůbec mi nevadilo, že jsem ho nesnášela. Vše, jen aby vypadli.

Vyplázla jsem peníze a mířila si to se zvednutou hlavou sednout. Vecpala jsem se mezi Jaspera a Edu. Vzala jsem si vidličku a pořádně zapíchla. Krev vytekla a já měla nutkání vyjeknout. Tohle bylo na mě moc, vidět jen tu krev. Přivřela jsem oči a ukrojila si kousek. Potom jsem si to strčila do pusy a snažila se statečně držet. Zatím to šlo.

Výrazy ve tvářích vedle mě byli hodně napnuté stejně jako můj žaludek, který se vehementně bránil dalšího styku s touhle potravou. Snažila jsem se být ale statečná. Ukrojila jsem si další kousek a rychle ho polkla. Žaludek se mi zhoupnul, ale nedala jsem to na sobě znát a nacpala si do pusy další kousek.

Dobře, tak statečná jsem zase nebyla. Jen co jsem ho polkla, žaludek se mi hodně zvedl a já měla co dělat, abych se nevyblila do talíře. Dala jsem si ruku před pusu a rychle vyběhla z jídelny, všichni se na mě dívali, ale bylo mi to jedno. Odběhla jsem na záchod a všechno ze sebe vyklopila. Dobře, tak tohle nebyl zrovna nejlepší nápad jak potrápit upíry aby zmizli.

Vypláchla jsem si ústa, ale přesto jsem se nemohla zbavit příšerného pocitu. Rovnou jsem si opláchla celý obličej a přední pramínky vlasů se taky smočili ve vodě, aspoň mi mohly průběžně ochlazovat obličej.

Vyšla jsem ze záchodů. Bylo mi vážně jedno, že mám mít ještě dvě hodiny. Přišla jsem ke skříňce a vyndala si moji kabelku. Mobil, peněženka, klíče od auta a domu a potom ještě jeden sešit do biologie. Zavřela jsem skříňku a vydala se na parkoviště.

Myslela jsem si, že teď v polovině hodiny bude vylidněno, ale nejspíš jsem se mýlila. Přimhouřila jsem oči a zaměřila se na hýbající se postavu. No to snad ne! Lehce jsem zavrčela a snažila se okolo Emmetta nenápadně dostat do mého auta, což půjde asi těžko, když měl svého jeepa hned vedle.

„Rosalie?“ zeptal se za mnou hlas zrovna když jsem otvírala dveře. „mohu jsi s tebou promluvit?“ zasekla jsem se. Mozek mi říkal jedno; Dělej! Nasedni do auta a ujeď, máš dost času, tak dělej!.

Otočila jsem se. Nevěděla jsem proč, chtěla jsem udělat, to co mi radil mozek, ale neposlechla jsem ho. Emmett se zdál být stejně v šoku jako já, ale potom se příjemně usmál. Nervózně jsem mu úsměv oplatila.

„Co potřebuješ up… teda Emmetta?“ zeptala jsem se.

„Prosím tě, nech mě to vysvětlit.“

„Ne!“ vykřikla jsem, „zbláznil ses? Nechci nic slyšet, běž si vypít dva, tři lidi a mě nech nepokoji.“ Emmett se upřímně rozesmál.

„Já nepiju lidi, Rose, jsem vegetarián.“

„Vegetarián?“ Nadzvedla jsem jedno obočí.

„Piju zvířata, nezabíjím lidi, to bych si zaprvé neodpustil a zadruhé by mi to neodpustila rodina,“ ušklíbl se kysele.

„To nemění nic na tom, že tě nechci vidět.“

„Ale Rose,“ protáhl mé jméno, „Alice nás spolu viděla, jak jsme usmíření a chodíme spolu.“

„Mě nezajímá co Alice vidě- cože? Jak Alice mohla něco vidět?“ vyhrkla jsem a cítila, jak mi brada poklesla dolů.

„Má schopnost,“ pokrčil jednoduše rameny a když viděl že nechápu dodal, „Alice vidí budoucnost, Edward čte myšlenky, Bella je štít a Jasper ovlivňuje emoce. To mi připomíná, že bys mi moh trochu pomoct brácho,“ řekl trochu hlasitěji poslední větu.

„Emmette, já prostě nechci vědět nic o vás, tak mě prosím nech,“ zašeptala jsem.

„Ale s vlkodlaky ses bavila!“ obvinil mě.

„A taky jsem se nepříjemně popálila, takže…“ neukončila jsem větu a nastoupila do svého auta.

Když jsem nastartovala auto, pohltila mě vlna klidu a jistoty, vlna bezpečí a já věděla, že by to tak mělo zůstat. Ano, žádný Emmett, žádní Cullenovi, žádní upíři a žádní vlkodlaci, jen pokojný lidský život Rosalie Lilian Hale Morris!

„Ty debile! Ona už odjela! Jsi asi nejpomalejší upír v historii!“ zakřičel Emmett a já v zpětném zrcátku viděla, jak praštil Jaspera tak silně do hlavy že spadl na zem.

Přibrzdila jsem auto. Najednou jsem cítila nejistotu, sice byl Jasper upír, ale i tak nestalo se mu něco? Hypnotizovala jsem jeho pohled a on pořád nestával, jen měl hlavu v kaluži vody a nehýbal se.

„Jaspere, no tak!“ žďuchl do něj nohou Emmett, ale neodpovídal.

„Jaspere, halo!“ zvedl ho a zatřásl s ním, jenže Jasper se jen bezmocně kmital v jeho obětí.

„Jazzi!“ ozvala se pištivá zvonkohra od Alice.

Podívala jsem se dozadu a ona běžela směrem k Emmettovi. Párkrát Jaspera poplácala po obličeji, ale pořád se neprobouzel, šlo na ní vidět, že je na nervy. Najednou s sebou trhla a podívala se na mě. Potom začala něco zuřivě ukazovat. Emmett si potom přehodil Jaspera přes rameno a vydal se svižným krokem ke mně.

„Rosalie, hodíš nás prosím domů? Edward s Bellou se ještě učí a nenapadne je, že se něco děje a Alice nemá řidičák a já mám zákaz řídit jakékoliv auto, kromě mojeho,“ řekl Emmett.

„Nejsem si jistá…“

„Rose, prosím, moc tě prosím. Mám o Jazze strach, co když se mu něco stalo? Musíme ho zavést domů a Carlisle ho potom vyšetří, ale prosím,“ udělala na mě psí oči Alice, ale ani kdyby je neudělala, asi bych souhlasila. Vážně byla zoufalá.

„Nasedejte.“

Oba se mi nahrnuli na zadní sedadla a Jaspera si dali mezi sebe. Když se zavřeli dveře, dupla jsem na plyn a auto vyjelo tak rychle, až Alice vyjekla zděšením a Emmett vesele zavýskal. Zatáčky jsem řezala bez problémů a osud mi přál, ani jednou mi to nepodklouzlo. Adrenalinu bylo asi až moc.

„Carlisle? Jsi doma? Jasper!“ slyšela jsem Alicin zoufalý hlásek a snažila se z auta dostat co nejvíc.

„Nemůžeš trochu rychleji!“ zavrčela Alice, když jsme byli ještě pořád daleko.

„Kruci tohle není Ferrari, tohle je terénní Jeep! Už tak ho budu muset zpravovat!“ zavrčela jsem taky a vzadu se rozhostilo ticho.

Konečně jsme dojížděli k mému domu a k tomu jejich to už nebylo tak daleko. Na tváři se mi objevil úsměv, už nebudu muset být v autě společně s tou hysterkou! Juchů! Zabočila jsem k jejich domu a prudce zastavila. Jasper se vymrštil do předu a málem mi rozbil sklo, naštěstí ho Emmett v čas zachytil.

„Kruci, to jste ho nemohli připoutat? Málem mi rozbil okno!“ zakřičela jsem na ně, ale nikdo si mě zjevně nevšímal, oba zmizeli v domě. Ani nepoděkovali, kdo je vychovával?

Seděla jsem v autě a rozdýchávala šok, páni vážně jsem se bála o upíra? Mě už vážně hrabe. Vystoupila jsem z auta a přešla ke kapotě a otevřela ji. Musela jsem si máchat rukou před obličejem, protože s motoru se mi krásně kouřilo a byl s něho hnusný dým.

„Blé.“ Vyplázla jsem jazyk.

Když se mi aspoň částečně podařilo odehnat ten dým, zkusila jsem zkontrolovat, co je špatně. Neviděla jsem nikde žádnou závadu, ale pak jsem si šáhla na motor. Hned jsem ucukla. Páni hycoval jak rozpálená trouba, divím se, že se mi ještě nezadřel.

„No fajn upíři, ale kdo mi teď ochladí motor?“ zakřičela jsem do domu a hned mi přišla odpověď; „Chrstni na to vodu!“ zaječel Emmett.

„Já ti dám vodu! Půjčte mi někdo kýbl s vodou nebo hadici ať ho můžu smočit!“ zaječela jsem a vtrhla jim do domu.

„Taky tě ráda vidím Rosalie, ale po domě mi vodu stříkat nebudeš!“ řekla mi důrazně Esme.

„Kde je kýbl?“ zeptala jsem se a Esme mi ho vzápětí podávala.

„Za domem je řeka že?“ Kývla.

„Emmette chovej se jako muž a pojď ven, abych tě mohla polít!“ zavřeštěla jsem na něj.

Se shora se ozvala hlasitá rána a vsadila bych se, že se omítka trošku sypala. Za pádem následoval hlasitý smích.

„Jsem ráda, že jsem tě potěšila!“ zamručela jsem ironicky.

„Rosalie, co kdybys tady počkala, dokud ti auto nevychladne?“ zeptala se mile Esme.

„Raději bych šla Esme, potom mi ho někdo doveze ne?“

„Prší,“ vykřikla jásavě Alice. Podívala jsem se z okna.

„Alice co to-“ ani jsem nestihla doříct a venku se spustilo hotové peklo. Tak to je vážně super!

Došla jsem k bílému gauči. Rukou jsem naznačila, jestli si můžu sednout a Esme kývla. Potom někde zmizela. Tak jo, aspoň že tady není ani jeden upír. Rovnou jsem se na ten gauč natáhla a nechala se ukolébat ke spánku.

***

Seděla jsem před proskleným domem a dívala se do lesa. Chvíli jsem mžourala po okolí a pak mi něco napovědělo, že je to Cullenovic vila ve Forks. Kruci, kde je Forks? A proč stojím venku a prší? Mračila jsem se do toho lesa, z kterého se ozývalo vytí.

„Od koho to má slyšet?“ zeptal se pro mě úplně neznámý hlas dívky.

„Třeba Sama, to je jedno,“ navrhl pro mě znovu neznámý hlas, ale muže.

Najednou z lesa vyšel nějaký muž v pouhých kraťasech. Když se přibližoval blíž, poznala jsem v něm Sama Uleyho. Usmála jsem se a zamávala, gesto mi oplatil a šel svižnými kroky ke mně.

„Ahoj Same.“

„Rosalie,“ pozdravil.

„Co tady děláš?“

„Přišel jsem navštívit… to je jedno a přesvědčit tě, že upíři jsou fajn,“ usmál se na mě, od srdce jsem se zasmála.

„Neříkal jsi mi náhodou ty a tvoje smečka, že upíři jsou hrozné, krvelačné zrůdy?“

„Ale tihle ne, tihle jsou-“

„Vegetariáni, jo já vím, ale přesto, jsou to upíři Same.“

„Hele, já ti řeknu něco o nich a ty mi slíbíš, že je budeš mít ráda jo?“ zeptal se a já zakroutila hlavou. „Tak aspoň Emmetta a tu novou.“ Povzdychl si a já se zamračila.

Vyprávěl mi vážně úplně všechno, jak se lesknou na slunci a já si je živě představila. Jak funguje jejich výživa a že asi polovina z rodiny, nikdy nezkusila člověka. Že je slunce vlastně nepálí. Nemusí dýchat, nechtějí jíst. Jsou silní, rychlí, nádherní, nespí a mají city jako normální lidé a že zrovna tak se do mě Emmett že prý zamiloval, při čemž jsem se teda horlivě otřásla.

Sen jsem vnímala už jen okrajově. Větší část, mi říkala, že je mi pěkná zima. Ale jen jsem na to pomyslela, něco mě přikrylo. Přesto, to nebylo vítané teplo. To, které by mě zahřálo, bylo někde za mnou.

Nahrbila jsem se a rychlejším pohybem jsem se přesunula na teplé místo. Jo, teď mi bylo příjemně. Přitáhla jsem si nohy k tělu. Hlavu jsem měla lehce vyvýšenou, takže jsem asi ležela na polštáři. Lehce jsem se zavrtěla a nade mnou se ozval hekající zvuk. Ve stejnou chvíli mi přiletěla něčí facka.

„Tak ode mne už pomoc nečekej, Emmette!“ zakřičela dívka a najednou teplo zmizelo.

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 15. kapitola: