Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 12. kapitola

09.03.2010 (10:30) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1709×

Opřela jsem si hlavu do sedačky. Ten rozhovor s Esme byl nadpozemsky složitý. Kdo by si myslel, že nejdřív bude chtít jet se mnou, potom mi dát svůj mobil – nakonec jsem jí ukecala, že si koupím po cestě nový a bude mě moc kontaktovat na moji simku – a nakonec obrečí můj objezd asi až za půl hodiny.

Ten odjezd bych nevěděla, ale ona mi napsala, že se už uklidnila. Konečně. Bylo mi líto ji tam nechávat na podlaze, ale já jsem musela jít a říkala jsem jí ať nebreč,í že se za týden vrátím. Brečela a nechtěla si to nechat vymluvit. Vypadala stejně zhrouceně jako já včera, ale ona možná hůř. Chovala se, jako kdybych se nikdy neměla vrátit…

Přivřela jsem víčka pevně k sobě. Starty letadel jsem nikdy neměla ráda. Nebyl to nikdy zrovna příjemný pocit. Být nad zemí a vědět, že se klidně můžeme zřítit a zemřít. Náhle mi hlavou prolétla myšlenka. Tak proč jsem teda včera někde neletěla?

„Slečno, není vám špatně?“ zeptala se mě letuška.

„To vypadám tak hrozně?“ zeptala jsem se jí zoufale a ona se nepatrně usmála.

„Ne.  Spíše jako kdyby jste se měla každou chvíli zhroutit.“

„Tak až uslyšíte panický křik, budete vědět, že jde o mně,“ usmála jsem se a letuška taky.

„Tak se prospěte, cesta bude stejně dlouhá.“

Přikývla jsem a zavřela oči. Když mi řekli, ať spím, odmítat to nebudu. Teta mi taky dala pěkné informace. Itálie, Taliánsko, Voltera, ale nic ostatního. Mohla jsem jen doufat, že na letišti bude někdo čekat, kdo mě dopraví na místo.

***

Vzala jsem si svůj kufr a dívala se po okolí. Opravdu tam stal mladík s cedulkou Hale. Chvíli jsem čekala, jestli náhodou tam nečeká nějakého jiného člověka se stejným jménem jako mám já, ale když se tam nikdo neplížil. Vyrazila jsem k němu já.

„Slečna Hale?“ usmál se na mě mladík.

„Ano,“ ekla jsem mu chladně a nehla brvou.

„Jsem Demetri, teď vás dovedu do města Voltera, ubytuji vás a potom dostanete další instrukce,“ řekl s lehkým italským přízvukem.

Usmála jsem se na něj. Tak od téhle společnosti měli fajn lidi. Demetri vypadal jako gentleman. Možná dobře, možná škoda. Žádná zábava nebude. Kdyby tady byl Emmett, tak už by se zase něčemu smál, třeba jeho hábitu, který měl uvázaný kolem krku.

„A nečekáte na někoho jiného?“ zeptala jsem se, když jsem si prohlédla letištní halu.

„Určitě ne, proč?“

„Ta slečna taky čeká na Hale,“ řekla jsem a ukázala jsem na dívku, která vypadala jako módní kostymérka.

„Ne, ta bude určitě pro nějakého muže,“ zašeptal mi do ucha. Utřásla jsem se zimou, jeho dech byl ledový jako jeskyní vánek.

Vzal mi kufr a nabídl ruku. Nejdřív jsem se na něj divně dívala, ale když si už i povzdychl, zavěsila jsem se mu za ni. Ještě jednou jsem se podívala na tu slečnu s cedulkou stejnou, jako měl Demetri, ale kolem ní se už ochomýtala nějaká zrzka. Takže předci jen měl pravdu.

Vyšli jsme ven a Demetri si nasadil kapuci. Zmateně jsem se na něj dívala. Tady předci nepršelo, za to tu bylo ohromné teplo. V mojí zimní bundě a riflích jsem se přímo škvařila jako bůček na pánvi.

Šli jsme snad přes celé parkoviště a ono nebylo zrovna malé. Zastavili jsme se až u malé škodovky. Vykulila jsem oči. Tak to je teda odvoz dojede to vůbec? Demetri se zastavil a rozhlížel se kolem. Zamračil se, ale pak se zase usmál a zase vyrazil do předu.

Byl to nečekaný pohyb, takže jsem měla co dělat abych nespadla. Měla jsem štěstí, že mě zachytil. Zamračila jsem se na něj a on se začal pochechtávat. Vážně zábavné. Šli jsme ještě pět minut, až jsme zastavili u luxusního černého BMW se zatemněnými skly.

„Prosím mademoiselle,“ řekl Demetri. Otevřel mi dveře a uklonil se jako oddaný sluha.

„Děkuji Žán,“ smála jsem se na něj a nastoupila.

Demetri za mnou zavřel dveře a až potom se začal smát. „Žán, jak jí to napadlo. Až to bude číst Aro, ten se zblázní.“ Když to dořekl, začal se smát ještě víc. Slyšela jsem, jak otvírá kufr a jak do něj ledabyle hází kufr a ještě si něco nadává. Je supr mít dobrý sluch.

Potom rychle nastoupil do auta, že to snad nebylo možné a nastartoval. Motor předl tiše a pomalu že by se u něj dalo i usnout. Proto jsem si BMW nekupovala, co kdy bych usnula za volantem? Aspoň by byla švanda.

V kabelce mi začal bzučet mobil a já v návalu pořád dobré nálady jsem ho zvedla a ani jsem se nepodívala na volajícího. Chyba číslo jedna.

„No konečně. Myslel jsem, že to nezvedneš už nikdy,“ zahřměl chraplavý hlas do telefonu.

„Co je?“ zavrčela jsem a tím jsem přilákala pozornost Demetriho. Rukou jsem mu lehce naznačila, ať se dál věnuje řízení a on poslechnul.

„Hele Rose kde seš?“

„Do toho ti nic není!“ odpověděla jsem mu chladně a před očima jsem viděla ledovou krajinu, stejně hnusnou jako můj hlas samotný.

„No ták. Je to pro tvý dobro.“

„Nebavit se s tebou je pro moje dobro.“

„Dobře, tak se tě ptám jenom kde jsi.“

„Daleko od tebe, jak by sis to určitě přál,“ zamručela jsem.

„Kruci řekni mi to konečně!“ zakřičel na mě.

„V Itálii, jedu do Voltery!“ zařvala jsem na něj taky.

„To si ze mě děláš prdel!“ vyjekl.

„Ne a nech mě na pokoji!“

„Upřímně doufám, že tě nevysajou.“

„Kdo?“

„No přece ty-“ Byl přerušen hlasitým vrčením Demetriho který se se zuřivým pohledem na mě díval.

Díval se na mě a pořád vrčel. Když si všiml, že na něj civím, trochu uvolnil tvář, ale pořád byla vidět napětí v jeho obličeji. Mé oči ale sledovali něco jiného. Něco co se dělo za Demetrim. Viděla jsem náklaďák, který se řítil naproti nám, nebo spíše my naproti němu.

Demetri se nedíval na cestu, takže jel v jeho pruhu a nebo byl řidič Angličan.

„Pozor!“ zakřičela jsem na hlas a Demetri s sebou cukl.

Rychle se podíval před sebe a v jeho tváři byl vidět šok. Sama jsem ztuhla a nemohla se ani hnout. Z mobilu jsem slyšela panický hlas Paula, který se ztrácel v mém zděšeném křiku. Náklaďák začal troubit jak zuřivý a smekl volantem, stejně jako Demetri.

Bylo by vše v pořádku, kdyby nás neodrazil přívěs, který se stáčel přes celou silnici. BMW do něj narazilo a my jsme letěli vzduchem. Vydala jsem ze sebe ještě pár panických výkřiků, ale byla jsem sama. Můj řidič buď už byl dávno mrtvý, nebo strnul v hrůze.

Poslední co jsem cítila, byl poslední náraz. Nevím do čeho. To už jsem měla před očima tmu. Ale ještě jsem si pamatovala ledové objetí, které mě od někudy tahalo. Kde to ale bylo, to se asi už nedozvím.

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 12. kapitola: