Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 11. kapitola

23.02.2010 (12:00) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1504×

„Rosalie.“

„Jaspere.“

„Chtěl jsem se ti jen omluvit za to, že jsi to musela slyšet,“ řekl a vedle mě se ozvalo zavrčení.

Usmála jsem se na Jaspera a Emmetta bouchla silněji do břicha. Vrčení najednou ustalo a místo něho jsem slyšela bolestné syknutí. Všichni jsme se mu začali smát. Na rozdíl od včerejška jsem měla lepší náladu a to možná i kvůli jednomu bláznovi, kterému to v hlavě vážně nejde v pořádku.

„Nasedat lidi!“ zavelel Edward a sedl si za volant.

Venku byl ještě Emmettův jeep a Jazzova motorka. Když měli dneska přibrat i mě, tak holt museli vzít o jeden dopravní prostředek navíc. Musela jsem ale uznat, že Jazz se v motorkách vyznal, ten Harley byl perfektní.

Rozešla jsem se k jeepu, ale za loket mě chytla ledová ruka. Koukla jsem se za sebe. Ruku mi svírala Alice a tvářila se jako největší ublíženec. Jako Ježíš na kříži. Po očku jsem studovala okolí, co by ji mohlo rozhodit, ale když jsem nic nenašla, tak jsem se jí prostě zeptala.

„Co je, Alice?“

„Tohle mi prosím tě nedělej.“ Škemrala jako malá. Vyvalila jsem na ni oči.

„Co nemám dělat?“ Alice jen protočila panenky a palcem ukázala na Emmetta.

„Ať se převlíkne!“ zaškemrala.

Koukla jsem se na toho hromotluka, který se mi posledních čtyřiadvacet hodin snažil zlepšit náladu. Vyprskla jsem smíchy. On to včera snad myslel vážně! Zamrkala jsem očima a zatřásla hlavou, abych si byla jistá, že nemám vidiny. Ne, očividně jsem viděla dobře.

„Co se děje?“ zamračil se nesouhlasně.

Jen jsem na něj namířila palec a otvírala pusu, ale z hrdla se mi nedobrovolně dostal další smích, když jsem si ho znovu prohlédla. Věděla jsem, že už to hraničí s trapností, ale on vypadal teda velice zábavně.

„Emmette! K tobě se to nehodí.“

„Carlisle neměl večer čas,“ opáčil.

„Stejně pro mě budeš pořád kluk, i když se sebe budeš dělat tranvestitu,“ řekla jsem mu. Sice si všechno sladil kouzelně, i ta růžová sukně, pleťové podpatky, černá bunda a kostkovaná čepka byly věci, co bych si oblékla, ale na něm to vypadalo víc jak směšně. Kulturista v minisukni. Znovu jsem se zasmála. To je blázen, ztrapnil by se, abych já měla další Vánoce, i když on měl vánoce v jednou kuse.

„Co teď s tím?“ zeptal se bezradně a Alici zajiskřily oči, jako by věděla mou odpověď.

„Převléct,“ usmála jsem se a Alice zatleskala a táhla ho do domu.

Bella po mě hodila nejistý úsměv a šla si sednout do volva. Edward i Jasper měli nastartováno a tak já využila Emmettovy nepřítomnosti. Vyhoupla jsem se do křesla pro řidiče a nastartovala. Sice jsem měla taky jeep, ale tohle byl jinačí typ. Takový divočejší.

Neodolala jsem a dlaní silně zatlačila do středu volantu. Z pod kapoty se ozval hluboký čistý tón, který lichotil uchu každého znalce. Na tváři se mi roztáhl úsměv. Tak tohle autíčko bylo mazel už jen podle zvuku.

„Ehm… spletla sis auto?“ zeptal se mě u okýnka Emmett.

„Ne, proč?“ zeptala jsem se.

„To je fajn, tak uhni,“ řekl a po tváři se mu rozlil blažený úsměv.

„Ne, ne, teď řídím já,“ řekla jsem jako umanuté dítě a pevně sevřela rukama volant.

Emmett obešel auto a kiksnul na sedadlo spolujezdce a něco si mumlal. „Jak nespravedlivé, nejdřív se převlíkat, teď zase nemoct řídit. Aro, kam jsem se to dostal.“ Potichu jsem se  mu zasmála a vyjela za motorkou.

Jazz jel celkem pomalu, co se mojí normální rychlosti týče. Uvažovala jsem, jestli mám na něj zatroubit, ale pohled na drobnou Alici, která svírá jeho svalnatý pas mě odradil. Přeci bych ji nechtěla mít pod koly, kdyby se lekla.

Mrkla jsem na Emma a ten mě se zájmem sledoval. Udělala jsem můj úsměv ala ďáblík bez růžků a sešlápla pořádně plyn. Za pár sekund jsem předjela jak Jazze s Alicí tak Edwarda s Bellou. Za pár sekund jsem míjela můj dům a čím větší rychlost, tím jsem měla větší úsměv a radost.

„Páni, ty jsi šílená,“ řekl Emmett.

Podívala jsem se po něm a on byl přitisknutý do sedadla jako pravý strašpytel. Začala jsem se mu smát a auto začalo sebou lehce kývat. Sevřela jsem pevně volant v ruce a snažila se auto udržet v rovině. Podařilo se.

„Dívej se na cestu!“ zakřičel na mě.

„Bojíš se?“ smála jsem se.

„No, když sedím v autě s ďáblem, kdo by se nebál.“

„No díky.“

„Nikdy bych to do tebe neřek.“

„Co bys do mě neřekl?“

„Že jsi taková divoká.“

Oba jsme se rozesmáli. Bylo to hloupé. Jela jsem asi vážně rychle, protože už jsem byla na parkovišti. Studenti měli štěstí, že moje místo bylo volné a všichni měli zaparkováno. Smykem jsem zaparkovala.

„Páni,“ vydechl Emmett a znovu se rozesmál.

Vypadli jsme z auta. Díky našemu smíchu jsme museli vypadat jako dva zhulení hippiesaci. Celé parkoviště se po nás dívalo. Asi za to mohla i ta moje včerejší nálada. Při vzpomínce na včerejšek jsem se trochu zamračila. Je vůbec možné, že jsem se tak cítila?

Vydala jsem se na matiku a Emmett klusal vedle mě jako pejsek na provázku. Pejsků jsem, ale měla až dost, takže radši klusal jako kobyla na lonži. Když vyrovnal tempo se mnou. Objal mě kolem pasu. Trochu víc jsem ztuhla. Reflektivně jsem se ohnala a Emmett mě rychle pustil. Udělal omluvné gesto a zmizel. Zakroutila jsem jen nad tím hlavou a vešla do třídy.

„Hej, kočko! Jak se vede!“ zavolal Mark.

„Čau.“

„Už v normálu?“

„Co?“

„Po tom včerejšku?“

„No asi jo.“ Usmála jsem se.

„Jak jsem tak viděl, už nejsem tak výjimečný, co?“

„Nevím, jak to myslíš?“

„Do teď jsem se mohl pyšnit titulem jediný kámoš Rosalie Hale a teď se dělím o místo s Cullenem.“

„Tak to vyčítej jemu a ne mně.“ Mrkla jsem na něj a sedla si do lavice.

„Páni, ten s tebou dělá divy,“ obdivně zavýsknul a taky si sednul.

Nevím, jak to přesně myslel, ale možná jsem ho chápala. Dlouho jsem byla uzavřená. Teď se objeví jeden člověk a já se chovám normálně jako za mých mladých let. Je to vlastně ironické, když nejsem ani plnoletá a už myslím na mladá léta, no ne?

Den plynul rychle a zábavně, takže už jsem za chvíli seděla zase v jeepu, ale tentokrát řídil Emmett. Prý jsem pirát silnic. To určitě, jeho jízda nebyla o nic bezpečnější. Sice jel pomaleji, ale za to si to vzal naším krásným lesem, kde nechával hluboké bahnité rýhy.

Zastavil u jejich domu a protože neměl nic na práci, tak mě odprovázel ke mně. Nestěžovala bych si, kdyby cesta byla suchá jako v létě, ale teď na podzim byl povrch jenom mazlavá lepící hmota. Která zákeřně soupeřila i s mou dokonalou rovnováhou.

„Budeme tak muset chodit častěji,“ řekl Emmett, když mi zase jednou zabránil pádu na pusu.

„Proboha, proč?“ vytřeštila jsem na něj oči.

„Je s tebou legrace, když padáš a baví mě tě zachraňovat.“ Culil se jako sluníčko.

„Ale mě to nebaví,“ zamručela jsem. Najednou jsem pod nohami ztratila mazlavou zem a vypískla jsem.

„Co to děláš?“ smála jsem se, když jsem si uvědomila, že mě nese.

„No, ať si neztěžuješ.“ Zase se usmál.

„Jsem těžká, polož mě na zem!“

„Ne.“

„Dostaneš kýlu.“ Pohrozila jsem mu.

„Táta mě zadarmo odoperuje.“ Oplatil mi a já musela uznat, že vyhrál.

„Podrazáku.“

A aby mi dělal ještě větší starosti, tak se se mnou rozběhl. Marně jsem na něj křičela že spadneme, ale při každém malé zmínce sebou schválně zakymácel, takže jsem radši držela pusu. Běžel docela rychle na to, že mě nesl, ale co, byl to předci kulturista, no ne?

„Stanice Rosaliin dům, prosím vystupte si,“ řekl monotónním hlasem, který se ozývá ve vlacích.

Seskočila jsem na stabilní povrch mé verandy a otevřela jsem dveře. Rychle jsem si sundala boty a dala je na bok, aby udělaly co nejméně práce. Potom jsem se otočila zase na Emma, který se usmíval jako sluníčko.

„Jdeš dál?“ zeptala jsem se.

„Ne, musím si jít udělat úkoly, ale potom se stavím.“

„Dobře, takže zatím.“

„Ahoj,“ řekl a rychle mě políbil na čelo.

Potom zase rychle zmizel z mého dosahu. Na cestě mi ještě zamával a pak se rozběhl. Zakroutila jsem nad ním hlavou, byl to ale zvláštní člověk. Nechala jsem Emmetta Cullenem a zapla si televizi. I po obědě jsem měla velký hlad, protože při téhle společnosti, co mě obklopovala celý den, se jíst vážně nedalo.

Otevřela jsem si ledničku a jelikož jsem neměla náladu na nějaké kuchtění, vytáhla jsem si jen jednu konzervu Trčanských párků. Mňam. Často jsem to nejedla, ale vždycky mi to chutnalo.

Vytáhla jsem si jeden hrnec a vylila do něj obsah konzervy. Potom jsem jen nalila vodu a dala na sporák. Jak jsem chtěla, nic těžkého. Sem tam jsem to promíchala, aby se to nějak moc nepřichytilo a když se po domě roznesla jemná vůně pokrmu, vypnula jsem sporák a nalila si můj druhý oběd do talíře.

Ostatní použité nádoby jsem vložila do myčky a sedla si ke stolu, že začnu jíst, ale to by mě nesmělo vyrušit lehké klepání na dveře. Stoupla jsem si na nohy a otevřela. Kdo tam stál, toho bych tam čekala nejméně. Drobná Esme stála na verandě a vesele se usmívala.

„Ahoj, Rose.“

„Dobrý den, Esme, pojďte dál,“ řekla jsem a Esme se zamračila.

„Myslím, že jsme si o tom vykání něco říkaly, ne?“

„Netuším.“ Usmála jsem se jako andílek a Esme zjihla trochu naštvaná tvář.

„Tykat!“ řekla ještě před tím než vešla.

Zavřela jsem za ní dveře a zavedla ji do obyváku. Rychle jsem skočila do kuchyně a můj oběd jsem si dala do mikrovlnky, aby nevychladl a já si mohla klidně povídat s Esme. Když jsem ale zaklapla dveře od mikrovlnky, Esme stála ve dveřích. Začichala a pak nakrabatila nos.

„Co to tu tak páchne?“ zeptala jsem. Taky jsem začichala, ale kromě příjemné vůně jídla jsem nic necítila.

„Nevím, já nic necítím.“ Pokrčila jsem rameny.

Esme se zamračila a se zdviženým nosem začala chodit po kuchyni. Jako policejní pes, který hledá drogy. Sakra! Obejde se nějaká činnost bez psa? Silný jako lev, bystrý jako liška, jedovatý jak had, tichý jako myška, pyšný jako páv. Možná se i něco najde. Oddychla jsem si nad mým zjištěním, že psi nezaplnili svět a dál sledovala tu milou mladou paní.

„Co to je? Tohle tak hnusně smrdí,“ řekla a ukázala na můj přichystaný oběd.

„Můj oběd.“

„To je jen kaše! Snad to nechceš jíst! Kde máš potraviny? Něco ti ukuchtím.“

„Esme, ale to není potřeba -“

„Já ráda vařím,“ řekla a zatvářila se smutně.

„Takže doma musí být všichni nadšení, ne?“

„No ani ne, dají si snídani, velký oběd a pak celý den jídlo nechtějí ani vidět.“

„Tak teda jo.“

„Vážně můžu?“ rozzářila se jak vánoční stromeček.

„Jestli Ti to nebude vadit.“

„Moje nejoblíbenější činnost hned po navrhování domů.“ Svěřila se mi a začala kuchtit, mezitím ale stihla ten můj oběd vylít do záchodu. Ach jo.

Rozdrnčel se mi kuchyňský telefon a tak jsem ho šla zvednout. Přece jen nikdo s kým bych nechtěla mluvit neměl mé číslo na pevnou a na mobil se mi teď asi nikdo dlouho nedovolá. Trochu jsem se uculila nad představou, jak jsem zvládla rozbít nebohý mobil, ale nechala jsem to plavat.

„Halo?“ zeptala jsem se do telefonu.

„Rose? Tady teta, co máš s telefonem?“

„Ehmmm… je trochu rozbitý.“

„Dobře,“ řekla pomalu, pak se nadechla a spustila jak salvu z kulometu. „Co teď děláš?“

„Telefonuji s tebou?“ řekla jsem ve snaze, jestli se najedná o správnou odpověď.

„Celý příští týden od zítřka?“

„Nemám nic v plánu.“

„Rosalie poslouchej. Vím že ti volali od Armaniho -“

„Nevzala jsem to.“

„Vím, ale mám pro tebe jiný návrh.“

„Módní přehlídka v Itálii, v Taliánsku, co ty na to?“

„Teto, vždyť víš, že jsem s tím chtěla skončit.“

„Ale já už jsem souhlasila,“ řekla ublíženým hlasem dítěte.

„Dobře pojedu, v kterém městě to je?“

„Blízko městečka Volterry. Jednou jsem tam byla, je kouzelné. Doporučuji ti, aby ses tam stavila.“

„Dobře, takže tedy Volterra. Budu ti věřit a podívám se po něm,“ řekla jsem a položila telefon.

Esme se na mě dívala jak vyoraná myš – hele název kde není pes! – Zamračila jsem se na ni a ona se z toho trochu vzpamatovala. Otočila se ke mně zády, ale já stejně cítila, jak mě pozoruje. Zakroutila jsem nad tím hlavou a šla si zabalit.

Měla jsem za chvíli zabaleno, kufr jsem si snesla dolů a šla do kuchyně. Esme mi dávala na talíř nějakou rybu. Usmívala se, ale v očích ji pramenily strach a obavy. Sledovala každičký můj pohyb a taky byla napnutá jak struna.

„Děkuji, Esme, bylo to výborné.“

„Není zač.“

„Promiň, ale mohla bys už jít? Potřebuji na letiště.“

„Samozřejmě. Kam letíš?“

„Itálie - Volterra, znáš?“ zeptala jsem se a Esme znovu zkameněl úsměv na tváři.

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 11. kapitola: