Skutečnost se zamotává. Bella je polapena touhou poznat svoji minulost. Kdy přijde to sladké probuzení? A nebo nebude tak sladké jak by mělo být? Neříká se nadarmo: sladké lži a hořké pravdy...
06.04.2010 (19:30) • MrsDaisy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 939×
Mé sny se začaly prohlubovat. Vím, že jsem tohle už zažila! Já si to pamatuji! Zrovna tenhle sen byl mou poslední vzpomínkou. Teď jsem si nemohla vybavit nic, jen pár útržků z poslední noci zalité krví.
Opatrně jsem si promnula spánky a posadila se na posteli. Proč si nevybavuji svoji minulost? Zmateně jsem přemýšlela a pokoušela se vzpomenout si, kdo opravdu jsem.
Rozum odmítal jakýkoli můj pokus o soustředění, jen mě z toho všeho rozbolela hlava. Vstala jsem tedy, natáhla si Jakovi kalhoty a oblékla si mikinu. Celá rozlámaná jsem opouštěla pokoj, abych našla Carlisla.
Seběhla jsem po schodech do kuchyně, kde jsem tušila, že najdu Jaka i jeho otce. Neopatrně jsem vběhla dovnitř a cestou spadla i s židlí na zem. Už trochu pomaleji jsem vstala, postavila židli zase ke stolu a otočila se zpátky na mé dva udivené diváky.
„Ahoj,“ pozdravila jsem je oba najednou, ale mé oči zůstaly přilepené ke Carlislovi, kterému se v očích zaleskl neklid a obavy.
„Děje se něco Bello?“ Nechápavě se snažil dopátrat, co mu uniká, ale zároveň se bál. Poznala jsem v jeho očích i strach. Věděl, že se přijdu ptát. Jen nevěděl, že to bude takhle brzo a nevěděl, co všechno já vím.
„Myslím si, že ty víš. Chtěla bych s tebou mluvit.“ Vyslovovala jsem každé slovo s pečlivou důsledností a naléhavostí v hlase.
Těžká atmosféra v místnosti ještě víc zhoustla a Carlisle si povzdychnul. „Dobrá tedy, pojďme do obýváku, ať si můžeme sednout.“
Došli jsme do vedlejšího pokoje za naprostého ticha a nervozita se nás obou držela dokud jsem nepromluvila: „Já tě znám.“
„Znáš…“ přikývl mi jen na souhlas a soustředěně mě pozoroval.
„Je mrtvá?!“ vyslovila jsem svoji obavu nahlas. Doteď jsem si to nepřipouštěla, ale moc dobře jsem věděla, že by mne jenom tak neopustila.
Odpovědí mi bylo lehké pokrčení rameny a smutný, bolestný úšklebek. Nemusela jsem říkat, že mluvím o své matce, Carlisle to moc dobře věděl.
„Jsi zasvěcená do upířího světa víc, než by se komukoli z nás líbilo. Svět je jiný než se zdá být. Už jenom skutečnost, že existují upíři je pohádková. Ty si ještě svou pohádku můžeš napsat sama, nekaz si to,“ radil mi Carlisle.
„Nedokážu si nic srovnat v hlavě,“ povzdychla jsem si. Očividně si oddychl, ale já musela pokračovat. „Nemohu předstírat, že se nic neděje. Chybí mi část mého já. Vždyť nevím ani kdo jsem, když si nepamatuji skoro nic. Proč mi to nechcete říct?“ Hlas mi přeskočil.
„Víš, dokud nevíš a žiješ v nevědomosti, je to tak lepší. Věř mi prosím. Taky to pro mě není jednoduché, přiznávám, že mě to trápí, ale protentokrát svůj slib dodržím. Ty jsi naše malá sladká Bella a všechno ostatní už není tak podstatné.“ Jeho úsměv, se kterým ke mně promlouval se podobal úsměvu, který mají rodiče, když vám vypráví pohádku. Všechno se zdálo tak vzdálené a neskutečné, jako by problémy ani nebyly, ale tohle byla skutečnost.
„Dobře, asi máš pravdu.“ Oplatila jsem mu ten sladký úsměv, kterým jsem ještě říkala: Já už na pohádky nevěřím.
Otráveně jsem šla k sobě do pokoje a smutně poklesla na postel. Všechno okolo mě bylo známé, ale já se se vším seznamovala, jako bych tu byla poprvé. Hlavou mi probleskla vzpomínka na Edwarda. Až neskutečně mi chyběl, ale na druhou stranu jsem z něj měla také strach. Nevěděla jsem, čemu věřit. To, co se mi zdálo nereálně vypadalo pravdivě, a to, čemu bych měla věřit bylo nesrozumitelné.
Cítím se v nebezpečí, ohrožená sama sebou. Lidé okolo mě jsou moje rodina, věřím jim, ale bojím se toho, kdo jsem já. Tahle skutečnost mě ničí.
Vždycky jsem byla hrozně paličatá, a to, že mi schovávají moji vlastní minulost mě rozčílilo. Chci najít své vzpomínky, své zážitky a svou rodinu. Nemohu chodit spát smířená s tím, že žiji v nevědomosti a probouzet se v domnění, že jsem se zbláznila, protože se mi vrací útržky vzpomínek.
Musím jít tam, kde končí vše, co jsem zapomněla a začíná to, co si pamatuji. Chtěla jsem jít až ke starému domu, kde jsem měla své ptačí přátele, krvavě zbarvené růže v tajemné zahradě.
Vzpomínala jsem, kudy jsme mohli prve jít, když mě Edward odnesl ke Carlislovi. Překvapivě jsem si pamatovala cestu přesně. Mé smysly se zbystřily a já si připadala jako kočka. Byla jsem pořád ve střehu připravená vytasit své drápky a bránit se, ale byla jsem i naprosto vážná a neúprosná. To místo mě samo přitahovalo svoji čarovnou magií.
Už z dálky jsem poznala, že se blížím. Mé okolí vonělo svojí specifickou vůní, která mi utkvěla v hlavě. Pomalu jsem se loudala pěšinkou až k zahradě, kde se tyčil veliký javor.
Dokázala jsem si představit sama sebe schoulenou pod stromem. Mé představy byly živé a barevné. Zdálo se mi, jako bych si dokázala vykreslit všechno, na co jsem si vzpomněla barevněji, než jak to vidím.
Prošla jsem okolo mohutného stromu a pokračovala do starého domu. Vypadal opuštěně, ale vyzařoval i něčím novým. Sebrala jsem všechnu odvahu, nastražila oči i uši a vešla dovnitř se zatajeným dechem.
Autor: MrsDaisy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Blíženec 4. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!