Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blíženec 3. kapitola

22.02.2010 (20:45) • MrsDaisy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1036×

Kde jsem se to zase ocitla? Tohle místo mi bylo dost povědomé. Byla jsem hrozně ráda, že jsem zrovna tady. Zaplavoval mě pocit uspokojení, ale také mě to všechno hrozně moc znervózňovalo.

„Carlisle?“ volala jsem na někoho, koho jsem neviděla, ale byla jsem si jistá, že je to on.

Neodpověděl mi, jen prošel chodbou dál.

Cítila jsem se být sama. Zatřásla jsem se ze studeného vánku, který mi prostoupil tělem. Spolu s touhle vidinou se mi vracely i vzpomínky. Ano, musím jít do kuchyně, je tam moje maminka!

Zvedla jsem se ze sedačky, která byla v krásně nazdobeném obýváku. Takové útulné místo a přesto bylo tak chladné, až mě mrazilo v zádech. Pomalinku jsem opatrně nahlédla pootevřenýma dvěma na chodbu, ale nikdo tam už nebyl.

Dodala jsem si odvahu a šla dál chodbou okolo zavřených dveří. Až u jedněch dřevěných jsem se musela zastavit. Určitě tam je kuchyně. Cítila jsem něčí přítomnost.

Chtěla jsem vidět maminku, ale byl tam jenom Carlisle, tak jsem se posadila na židli vedle něj a koukala na prázdný stůl před sebou. Tiše jsem ho pozorovala a vnímala detaily, ve kterých byl jiný. Takhle ho neznám.

Zaslechla jsem venku na zahradě Jacoba. Jeho radostný smích, který mě vždycky dokázal nakazit. Chtěla jsem se smát spolu s ním, užívat si chvilky, které byly neopakovatelně krásné, když jsem mu byla na blízku.

Vyběhla jsem na zasněženou zahradu. Byla mi zima, protože sněžilo a všechno bylo pokryté krásnou bílou peřinou, ale já jsem šla za Jakem. Šlapala jsem do stop ve sněhu, které už udělal přede mnou, abych nebyla celá mokrá, i když mi bylo jasné, že mě tam co nevidět stejně hodí.

„Jaku!“ vypískla jsem radostí, když jsem ho uviděla.

Jenom se na mě usmál a přišel ke mně. Vzal mě za ruku a vedl mě dál zahradou. Potichounku prozpěvoval známou melodii, ale mně chyběla slova. Celý svět okolo mě byl jenom melodií, kde jsem nemohla najít text, který mi byl povědomý.

Stiskla jsem mu ruku, abych mu byla blíž, jako bych se něčeho bála. Věděla jsem, že tyhle hezké chvilky musí skončit. Tak moc mě zraňovala moje bezmoc. Chtěla jsem to zachránit. Uchovat si tenhle pocit štěstí, schovat si ho až tam, kde mám srdce, abych nikdy nezapomněla.

„Jaku, já tě mam moc ráda! Neopouštěj mě prosím,“ žádala jsem ho úzkostně. Musela jsem mu říct, jak moc ho mám ráda. Musí to vědět.

„Já tebe přece taky, ty to víš! Nikdy tě neopustím,“ špitl mi přesvědčivě do ucha a pohladil mě něžně po vlasech.

„To nedělej!“ křikla jsem na něj jásavě, když jsem ho viděla, jak bere sníh do rukou a dělá z něj kuličku.

„Jenom pojď sem, ty moje malá myšičko,“ lákal mě.

 Neposlouchal moje prosby, ani sliby, že už budu hodná a házel po mě sníh. Já s křikem utíkala za stromy, abych se mu schovala, a už mi bylo jedno, že nechodím v jeho stopách a budu mít mokré boty.

Nebylo fér, že já se do něj nikdy netrefila. Byl tak mrštný, že vždycky stihnul uhnout a já měla akorát zmrzlé ruce od sněhu.

„Já tě chytím!“ pohrozil mi a utíkal za mnou.

Klopýtala jsem sněhem ve snaze uniknout mu, a tak neskončit zahrabaná ve spoustě studeného sněhu, ale Jake mě doběhnul a shodil mě na zem. Potom si lehnul vedle mě a já zůstala vedle něj. Společně jsme koukali na tmavé nebe, které bylo poseté hvězdami a spokojeně se usmívali.

Byla to neopakovatelná chvíle, kdy jsem byla nepopsatelně šťastná. Ležela jsem na studeném sněhu, ale necítila jsem chlad. Spíš mé tělo sálalo teplem. Byla jsem tak šťastná, že jsem nevnímala chlad, který mi prosakoval skrz oblečení. Bylo mi nádherně, chtěla jsem tam ležet celou věčnost. Chtěla jsem být vedle Jaka.

Užívala jsem si to, jak jen jsem mohla, ale asi se muselo stát něco, proč jsem nemohla být šťastná. Mohl to být osud, kdo chtěl, aby se můj život změnil. Mělo to být jinak.

Uslyšela jsem hlasitou ránu, která vycházela z domu. Dostala jsem strach a všechny krásně pocity byly pryč. Teď mě pohltila tma, ve které jsme leželi a zima. Ovládl mě strach.

Z domu se ozýval křik a vzlykot. Hned jsem poznala, komu ten hlas patří. „Maminko!“

Rozeběhla jsem se dovnitř a hledala jsem ji. Podle křiku jsem vytušila, že bude tam, kde jsem se prve probudila, v obýváku. Teď už pomalým a nejistým krokem jsem vešla do pokoje.

Konečně jsem ji viděla. Tolik se mi po ní stýskalo, že jsem to nedokázala ani popsat. Byl to nádherný pocit, být jí zase na blízku. I když tohle nebyla nejhezčí chvíle. Vedle René stál muž, který mi byl taky svým způsobem povědomý. Charlie.

„Já už tě mám plný zuby, nech mě na pokoji!“ zaječela maminka a vycenila na chvilinku svoje špičaté zoubky.

„Ty mrcho nezbedná! Ty mi něco skrýváš. Já ti ještě ukážu, co můžeš a co ne,“ křičel na René můj otec. „Co ty si za ženskou? Koukni se na tu naši holku! Co z toho spratka bude?! Po matce, děvka.“ Zvýšil hlas ještě víc a chytil maminku pod krkem.

„Né! Nech jí bejt!“ zaprosila jsem zoufale a přitulila jsem se k maminčiným nohám.

Konečně si uvědomil, že to přehání a pustil ji. Děsivě se na mě zašklebil a probodával mě hrozivým pohledem, jako by mě varoval.

René se sesunula k zemi, kde se celá chvěla. Nezdálo se mi však, že by to bylo strachem, ale tím, jak moc se snažila ovládnout se. Jako by mu mohla ublížit, ale nechtěla ho zabít. Ne přede mnou.

Tiše jsem jí vzlykala v náručí, dokud nepřišel Carlisle a neutěšil jak mě, tak mojí maminku. Hladil nás obě po vlasech a sliboval, že všechno bude dobré. Že to jednou přejde a budeme spolu všichni jedna velká rodina.

Maminka mě vzala do náruče a nesla nahoru do mého pokoje, do mé krásně bílé postýlky. Opatrně mě do ní uložila a políbila na čelo. Jako vždycky byla dokonalá.

„Slibuji ti, že jednou budeme spolu zlatíčko. Nikdy na tebe nezapomenu, vždycky tu s tebou budu, pamatuj na to,“ šeptla mi jistým hlasem a potichu odešla.

Nemohla jsem usnout, chtěla jsem ji říct, že ona pro mě je taky moc důležitá. Chtěla jsem říct, jak moc ji miluji, tak jsem vstala z postele a šla ke dveřím. Malinko jsem pootevřela a uviděla ji v objetí nějakého muže.

„Uvidíš, že to bude v pořádku, postarám se o ni,“ mluvil k ní někdo medovým hlasem a přitom ji hladil po zádech.

„Věřím ti,“ odpověděla mu narovinu a schoulila se do jeho náručí ještě víc.

On potom vzhlédl, ale nepřišel mi vůbec povědomý. Přesto jsem znala jeho jméno. V životě jsem ho přeci neviděla, ale byla jsem si jistá, že se jmenuje Edward.

Rychle jsem se otočila zpátky a uháněla do postele. Měla jsem strach z lidí, jako je on. Byl tak jiný než my. Něco v něm bylo, možná ta úchvatná krása, která se nedala přehlédnout. Moje maminka byla taky nádherná, ale on byl ještě hezčí, ještě bledší než ona. Roztřásla jsem se.

Chtěla jsem si přikrýt hlavu peřinou, ale zachytla jsem se něčím o rám postele a zasekla jsem se o to. Chtěla jsem škubnout rukou ještě víc v návalu paniky, který mnou otřásl, ale něco mi spadlo. Můj náramek, který mi dal Jacob na znamení toho, že jsme přátelé, a že mě neopustí, se roztrhl a s tím i moje víra. Roztrhla jsem pouto, které mě drželo v těžkých chvílích nad vodou. Copak ničím všechno okolo sebe? Nechtěla jsem, aby se lidé, které miluji, trápili. Trápilo mě to.

*****

„Ách!“ vzdychla jsem překvapením, když jsem se probudila. Vyděšeně jsem se podívala na ruku, ale můj náramek tam pořád byl.

Předchozí - díl - Další

Autor: MrsDaisy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blíženec 3. kapitola: