Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blíženec 2. kapitola

11.02.2010 (14:15) • MrsDaisy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 944×

Nevím přesně kdy ten okamžik nastal, ale moc dobře si uvědomuji tu skutečnost, že se něco změnilo. Některé chvíle jsou v našich vzpomínkách zapsány tak silně, že se mohou dotknout i našich srdcí, ale to je však až moc důležitou součástí našeho těla na to, abychom si mohli dovolit uschovat více hezkých vzpomínek, než těch bolestných.

Zaslechla jsem na schodech rychlé kroky a hned na to se za dveřmi objevil vysoký mladík. Jeho nádherná opálená pleť a černé vlasy… Vyrazil mi dech. Byl krásný.

Přišel až k nám a posadil se naproti na křeslo. Chvíli si mě prohlížel zkoumavým pohledem, než promluvil. „Ahoj, já jsem Jacob.“

Jeho krásné hluboké oči mě vtáhly do sebe. Utápěla jsem se v té čokoládové barvě, dokud mi nedošlo, že už ty oči znám. Jsou to oči, které vídám ve svých snech a on je ten…

Pořádně jsem si ho prohlédla a ujišťovala se, že nesním. Už dlouhou dobu jsem mívala divné sny, ale že bych ho potkala opravdu? On existuje? Jak se vůbec jmenuje v mých snech? Přemýšlela jsem, dokud jsem nepřišla na to, že jsem jeho jméno nikdy neslyšela.

„Ahoj,“ šeptla jsem, aniž bych z něho spustila oči.

„Je dost vylekaná, co? Já jí odnesu do pokoje. Necháme jí, aby se trochu uklidnila a ráno si to tu může prohlédnout. Teď by toho na ní bylo opravdu moc.“ Jacob mluvil, jako bych tam nebyla a nevnímala ho. Tak jsem mlčela a čekala, co udělá Carlisle.

„To by byl asi dobrý nápad, tak já jdu obstarat nějaké věci pro ni, bude potřebovat oblečení a ty ji ukaž její pokoj,“ poprosil Jaka Carlisle a odešel z místnosti.

Zůstala jsem sama s mým snem. Promnula jsem si oči, abych zjistila, jestli vidím dobře. Ano, byl to on. Nepochybně.

Přišel ke mně blíž, něžně mě pohladil po vlasech a jeho soucitný pohled mi naznačoval, že moc dobře chápe můj smutek. Vzal mě do náruče a odešel se mnou po schodech do jiného pokoje.

Pomalu mě položil do běloučké postele a políbil na čelo tak, jak to už jednou udělal v mém snu. Usmála jsem se na něj spokojeně a zavřela oči, abych si ho mohla nechat zdát ještě o malinkou chvilku déle.

Probudilo mě až tichounké špitání a pár slunečních paprsků dopadajících do pokoje přes modré záclony.

Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se okolo sebe. U mé postele seděl Carlisle a něco si mumlal. Zvědavě jsem se na něj podívala. Když zahlédl, že jsem vzhůru, okamžitě utichl a přišel ke mně blíž.

„Tak jak se ti spalo? Je ti trochu líp? Jestli máš chuť na palačinky, tak jsem ti nějaké udělal k snídani a jestli ne, tak si můžeš dát něco jiného. Máš hlad?“ ptal se starostlivě.

„Um…,“ zdráhala jsem se trochu. „Jo, mám děsnej hlad,“ přiznala jsem po chvíli a vyskočila z postele. Šla jsem za Carlisleem, který mě dovedl až do kuchyně. Hrozně krásně to tam vonělo.

„Sedni si na židli, já ti skočím pro šlehačku,“ mrkl na mě přátelsky a zmizel za dveřmi do sklepa.

Tak jsem se posadila a prohlížela si kuchyň. Tak tady budu teď žít…

„Ahoj,“ pozdravil mě přátelsky Jake a vytrhl mě ze zamyšlení nad domovem.

„Dobré ráno. Děkuju, že ses o mě včera postaral.“ Musela jsem mu alespoň říct, že si pamatuji, že mě odnesl do pokoje.

„To nic a jak ti je? Dneska ti ustoupím, ale nechci, aby si na to zvykla. Carlisle říkal, že chce přijít Edward se na tebe podívat. Je to jenom pro teď, takže dneska půjdu pryč, ale víckrát ne. Omlouvám se.“ Jeho tón hlasu byl najednou trochu rozhořčený. Co jsem řekla špatně?

„Dobře…“ zakoktala jsem se. „Proč ti Edward tolik vadí?“ Tohle mi vrtalo hlavou. Co může na Edwardovi tak nenávidět?

S lehkým zamumláním se ke mně otočil zády směrem k přicházejícímu Carlisleovi a víc si mě nevšímal. Prohodil směrem ke svému otci něco o tom, že přijde až večer a šel si taky pro jednu palačinku.

„Děti moje, budu muset jít. Za chvilku se vrátím. Jaku, prosím pohlídej na chvíli Bell´s. Opravdu tu budu hned,“ zaprosil Carlisle a postavil šlehačku na stůl.

Jacob po něm vrhl otrávený pohled, jako by mu vadila má přítomnost a lehce kývnul hlavou na souhlas. Posadil se vedle mě s očima upřenýma na dveře, které za Carlisleem s bouchnutím zavřely.

Mlčky jsem si vzala palačinku a natřela si ji jahodovou marmeládou, co stála na stole. Milovala jsem šlehačku a dost mě lákala. Mohla bych si dát…

Sáhla jsem po ni a nastříkala si ji na snídani. Mlsně jsem se olízla, ale pak jsem si všimla, jak se tváří Jake, který sedí na druhé straně stolu. Vypadal rozčíleně, ale taky užasle zároveň. Co pořád dělám špatně?

Seděla jsem proti němu a snažila se z jeho výrazu vyčíst něco víc, ale to se mi nedařilo. Smutně jsem vzdychla a sfoukla trochu šlehačky Jakovi do obličeje.

Teď se jeho výraz změnil rychlostí světla. Nejdřív se zatvářil překvapeně, pak poníženě a nakonec víc než naštvaně. Zahřměl, vstal od stolu a popadnul šlehačku, aby mi to oplatil. Když mi došlo, co má v plánu, s křikem jsem utíkala pryč, ale on byl rychlejší.

Doběhnul mě hned, co jsem přiběhla ke schodům a nacákal na mě pořádnou horu šlehačky. Prstem jsem si trochu setřela z obličeje a olízla ji. Ještě trochu jsem si otřela z tváře a otřela si prst Jakovi o tvář.

„Hahaha, tak teď z tebe jde opravdu strach,“ smála jsem se jeho výrazu.

„Počkej, tohle ti nedaruju!“ zahrozil mi a utíkal za mnou do zahrady.

Chtěla jsem mu utéct, ale nebylo to možné. Vyběhla jsem z domu ven a schovala se za velkým smrkem na zahradě. Přikrčila jsem se a čekala potichu co se bude dít. Pořád jsem čekala, ale nic. Že by byl pryč? Ha! Vyhrála jsem, pomyslela jsem si.

Někdo mě chytil za ruku a druhou rukou mi zakryl pusu. Chtěla jsem utéct, ale Jake si mě přitáhnul ještě blíž a vzal mě do náruče. Byl o dost silnější než já, nemělo cenu se snažit mu uniknout.

Donesl mě až před koupelnu a mě došlo, co myslel tím, že mi to nedaruje. „Nééé!“ vykřikla jsem, když mi došlo, co má se mnou v plánu. Už mi nedržel pusu a nechal mě křičet podle libosti. Carlisle byl přece pryč.

„To mi nemůžeš udělat, prosím ne!“ křičela jsem v domnění, že si to rozmyslí, že se slituje.

„Ale ano,“ usmál se na mě. Hodil mě do vany a pustil sprchu na plno. Oblečení mi nasáklo ledovou vodou a já se hned pořádně probudila. Taková ledová sprcha zchladila moje choutky hned v prvním momentu. Nepomohlo mi nic, ani sliby, že budu hodná.

Pustil mě ven až po pěti minutách, kdy jsem byla zmrzlá na kost. Uraženě jsem si vyždímala rukávy trika a chtěla odejít, ale on mě nenechal.

„Zůstaň tady, já ti něco donesu,“ zněl výsměšně a pyšně. Byl rád, že mě to vrátil i s úroky. Tak tohle si teda zase zapamatuji já, o to se neboj!

Sedla jsem si na kus koberce a čekala, až přijde. Nebudu se přeci svlékat, když bude se mnou v koupelně. Ale on tiše zaklepal na dveře. Nečekal, až ho vyzvu, aby šel dál a pootevřel dveře, hodil mi dovnitř jeho triko a nějaké kalhoty.

Převlékla jsem se do jeho věcí a svoje pověsila, aby uschly. V Jakově oblečení jsem došla do kuchyně se pořádně najíst. Jake už tam seděl a jedl. Když jsem přišla do kuchyně, hodil po mně pobaveným pohledem. „Sluší ti to,“ ušklíbl se.

Jak to myslel? Teď jsem se pro změnu zamračila já. Sedla jsem si vedle něj a začala jíst tu palačinku, co jsem předtím nestihla sníst. Chvíli jsme mlčky seděli, když přiběhnul Carlisle. Jeho úsměv se změnil v tu chvíli, co si všiml mého oblečení. Nechápavě se otočil na Jacoba pro vysvětlení, ale ten jen pokrčil rameny. „Nemá tady žádné oblečení, musel jsem jí nějaké půjčit,“ řekl na omluvu.

„Hm,“ zabručel Carlisle a raději odešel a já jsem zase zůstala s Jakem sama.

Jacob se zasmál a řekl, že už radši půjde. „Dneska si to užij,“ mrkl na mě a zmizel z kuchyně. Dojedla jsem palačinku a šla najít Carlisla, abych mu to vysvětlila. Byl v obýváku, ale nebyl tam sám. Vedle něj seděl Edward a oba na mě čekali. Zrudla jsem, protože si Edward všiml mého oblečení a mě přešla chuť jim něco vysvětlovat. Bylo by to ubohé, nemusim se ospravedlňovat. Mé oblečení je přeci mokré.

„Sedni si,“ vybídl mě Carlisle.

„Já se ti chtěla omluvit Edwarde,“ skočila jsem Carlisleovi do proslovu. „Moc mě mrzí, jak jsem se včera chovala. Jsem ti vděčná, že jsi mě zachránil.“

Zpoza řas jsem si ho prohlížela. Byl dokonalý, nemohla jsem na něm najít jedinou chybičku. Jeho jemné rysy v tváři, mírně kudrnaté vlasy. Všechno to ve mně vyvolávalo pocit, že je mezi námi pouto.

Dveře se rozrazily a vešel Jacob. Nenávistný pohled, který věnoval Edwardovi mě mátl. Oznámil, že už musí jít a zase se otočil, aby tu s námi nemusel být.

„Jacobe, přijdeš za mnou ještě?“ ujela mi nesmyslná věta, která měla patřit jenom mé mysli.

Myslela jsem tím, jestli se brzy vrátí, nebo jestli se setkáme zas v noci? V mých vzpomínkách? Pomalu se mi to vyjasňuje…

Předchozí  - díl - Další

Autor: MrsDaisy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blíženec 2. kapitola: