Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blíženec 1. Kapitola

06.02.2010 (17:15) • MrsDaisy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1693×

PROLOG:

Jsem blíženec a stejně tak, jako je moje duše rozdvojená do dvou různých podob, které se vzájemně vylučují, cítím, že i mé srdce je nyní rozlomeno na dvě části, které dohromady tvoří celek, ale spojeny nikdy nemohou být. Stejně jako dvě osoby, které vlastní část mého srdce si nikdy neporozumí, tak i mé srdce nedokáže jít jednou cestou. Proto je pro mě tolik těžké rozhodnout se, kterou cestou života jít. Čistá nenávist dokáže být pohřbena jen čistou láskou.

Stejně tak, jako se dva magnety nikdy nespojí stejnými póly k sobě, tak ani dvě osoby v mém životě nepřekonají tento zákon. Přestože mají stejný pól, ve kterém se shodují, nedokáží se zbavit kusu svého já. Ale já přeci taky ne…

Jednoho dne se to muselo stát. Jsem postavena na rozcestí mého života a musím si vybrat cestu, kterou půjdu dál. Musím se rozhodnout, která věc pro mě je nejlepší, a které věci se mám vzdát. S jakou půlkou svého srdce budu žít dál. Toto rozhodnutí muselo přijít… Čekala jsem to. Tušila jsem, ale nedokázala jsem se na to připravit. Nyní tu stojím a nevím, kde je začátek mé cesty, která vždy měla dvě strany. Těžko říct, která měla hrát tu špatnou úlohu, ale když celý život kráčíte po trnité zemi, která je chvílemi heboučká, písčitá, tak se potom nedokážete rozhodnout, kudy se vydat dál.

Mohu říct, že je to konec mé cesty se začátkem v něčem novém. Nikdo se mě neptá, jestli jsem něco chtěla měnit, nebo jestli se mi to líbí. Prostě je to jednoduché rozhodnutí - buď a nebo.

Může srdce milovat, když je rozlomené na dva díly stejně jako moje duše?!

Kapitola 1:

Měla bych být k sobě upřímná. Je čas na to, uvědomit si své chyby a poučit se z nich. Je čas napsat si svůj vlastní osud sama. V životě platí, že čím méně se otáčíme zpět za sebe, tím méně to bolí. Ale mé rozhodnutí je vážné, a proto musím svým vzpomínkám dovolit vrátit se zpět v mé mysli o pár let a ukázat mi můj život znovu ještě jednou…

*****

Mé vzpomínky splývají v mlhu zastírající minulost. V rozplývajícím závoji sněhových vloček poletujících mi kolem obličeje se zdál být svět něžným, milým a dokonale přátelským. Zdání však klame.

Sedla jsem si na lavičku a tiše pozorovala ptáčky poskakující okolo mě tam, kde kdysi bývala nádherná zahrada plná růží. Rudé růže byly vždy mou nejoblíbenější květinou. Milovala jsem ten kontrast nevinnosti s nebezpečím. Jak dokázala být tak jemná rostlinka bolestivá, když se mi její trny zabodly pod kůži.

Až později mi docházelo, jak je to paradoxní. Můj život se nikdy nezdál být černobílým, nebo nevýrazným. Vždy, alespoň kousek téhle skládanky okamžiků se musel zbarvit do ruda. Krvavá barva pronásledovala můj život všude.

Mělo by mi být potěšujícím zjištěním, že přes všechno to, co vím jsem stále ještě naživu.

Ale já se nedokázala zbavit pocitu, že mě tento úděl pronásleduje. Tolik upírů v mých vzpomínkách. Tolik bolesti a smutku co jsem zažila. Tohle všechno byl svět, který jsem znala já. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že tyto dva světy mohou být propojeny. Někdy jsem pozorovala lidi okolo sebe a říkala si, jak můžou žít tak nevědomý život? A někdy jsem se podívala přímo do spalujícího slunce a nedokázala se vyznat v realitě.

Z mlhavého počasí mi naskakovala husina. Ten den byl vzduch nasáklý nepříjemnou předtuchou, pocitem nebezpečí. Sesedla jsem z lavičky a šla k ptáčkům blíž. Nechtěla jsem si připadat tak sama. Popošla jsem směrem k nim a sedla si do podřepu, protože jsem je nechtěla vyplašit. Prstíčkem jsem kreslila do sněhu mé ptačí přátele a smála se na ně s vděčností a obdivem. Jaké asi je žít tak volný život ve vzduchu? Zasnila jsem se.

Křídla zašustila a vyplašení ptáci se rozlétli do všech stran. Zmateně jsem pozorovala desítky křídel zběsile máchajících ve vzduchu ve snaze uniknout nebezpečí.

Otočila jsem se na muže, který vyplašil mé kamarády. Blížil se ke mně pomalým, ale jistým krokem zahalen do černého pláště. Z očí mu sršela touha. Blonďaté vlasy mu vlály ve větru zběsilým tempem a ruce měl zatnuté v pěsti. Pořádně jsem si ho prohlížela s narůstajícím napětím v hrudi.

Jeho obličej se nebezpečně přiblížil k mému a oči mu jiskřili ještě víc. Nyní jsem pochopila, že ta touha, která se mu dala vyčíst z očí byla touha po mé krvi. Jeho oči zrudly a on vytasil ostré tesáky. Mé srdce se zastavilo.

„Tak krásně voníš,“ pošeptal mi do ucha. Zavřela jsem oči a přikryla si je rukama. Mé tělo se začalo třást, ale utéct jsem nemohla a křičet o pomoc by nemělo smysl. Nechtěla jsem se koukat do jeho děsivého obličeje, tak jsem tiskla víčka k sobě ještě víc.

Cítila jsem chlad z jeho těla. Z očí se mi začaly drát slzy jako tiché výkřiky úleku. Slyšela jsem ošklivé páravé zvuky a spoustu bolestného sténání, ale mé oči nepovolily. Černá tma jim poskytovala alespoň malinkou útěchu. Jak ráda bych se do té tmy ukryla před realitou.

Dokázala jsem se znovu podívat až když mě někdo vzal do náručí a odnášel pryč. Všude okolo mě bylo na čerstvém sněhu plno krve. Třas mých rukou se nedal zastavit a až teď jsem se přistihla, že pořád šeptám jednu větu. „Bojím se, já se bojím. Mám strach.“

Přitulila jsem se do mé ochranitelské náruče a nezajímalo mě, že je to jiný upír! Byla jsem klidnější, jeho přítomnost mě konejšila a jeho ledová náruč přinášela klid.

Probudila jsem se  v teple domova na pohovce. Byla jsem přikrytá, tak mi nebyla zima. Na stolku jsem měla položené horké kakao a svoje rukavičky. Rozhlídla jsem se po pokoji, abych se dozvěděla, kde to jsem. Chvíli jsem zmateně pozorovala všechno kolem a snažila se pochopit, co se stalo.

„Můžu dál?“ Ozval se jemný hlas za dveřmi. Ten hlas jsem znala, byl mi povědomý.

„Ehm,“ zamumlala jsem na souhlas a čekala.

„Ahojky princezno,“ usmál se na mě ten muž, který mě zachránil včera v noci před tím strašlivým upírem.

Jen jsem ho se zájmem pozorovala a byla mu vděčná. Přes to všechno se mě zmocňoval neklid.

„Podívej, musíš něco sníst. Dlouho si spala. Donesl jsem ti trochu polévky.“ Vybízel mě k jídlu. Posadila jsem se a on mě zabalil do deky a přisednul si ke mně blíž.

„Jak se cítíš? Je ti dobře? Vyděsila jsi mě, víš?“ Starostlivost v jeho hlasu byla udivující. „Ach! To ne! Myslel jsem si, že jsem přišel v čas, odpusť mi to,“ zalykal se. Upřeně mi hleděl na krk s vyděšeným a trochu ublíženým výrazem. Opatrně jsem si přejela to místo, ale nic jsem necítila.

„Neboj se, drahoušku, nic to nebude.“ Oddychl si po chvilce a pokračoval dál. „Měla bys ale něco sníst. Otevři pusinku a řekni ááááá.“

Ach! Špičáky v jeho puse byly nepřehlédnutelné. Pomalu jsem se k němu natáhla, abych se prsty dotkla těch zubů.

V ten moment mi hlavou proběhly všechny vzpomínky na včerejší večer. Odskočila jsem od něj a začala se třást. Zakryla jsem si oči a čekala, co se bude dít. Měla jsem strach, že i on se chce napít mé krve.

Do pokoje vešel ještě jiný muž. „Jak se jí daří?“ zajímal se.

„Bude v pořádku. On jí nestihl nic udělat, jen se přiblížil natolik, že se jeho tesáky dotkly její kůže. Bude tam mít jenom znamínka, ale kousnout ji nestihl! Možná bude lepší, když na ni budeš dávat pozor ty. Měl bych už jít, zdá se, že má ze mě strach.“

„Dobře! Já se o ni rád postarám. S Jakem si budou rozumět. Budu ji říkat Bella, je to tak roztomilá holčička. Nevím, jak si dokázal přejít všechnu tu krev, aniž bys ji něco udělal, ale jsem ti vděčný Edwarde.“ Hlas neznámého muže byl přeplněný radostí a štěstím.

Přišel ke mně blíž, objal mě a krmil polévkou. Trochu jsem se zdráhala, ale nakonec jsem poslušně polykala všechno, co bylo na lžíci a se smutkem pozorovala, jak Edward odchází.

Muž, který tu se mnou zůstal mi vyprávěl o sobě a svém životě. Povídal mi, jak spolu budeme žít. Že má ještě syna, že budeme kamarádi. Staral se o mě s velikou péčí a se zájmem si mě prohlížel. Vůbec v tom pohledu nebyla touha po krvi, spíše ustaranost.

„Já jsem Carlisle a odteď budu tvým tátou. Nemusíš se už bát, všechno bude v pořádku maličká.“ Podal mi kakao a pokračoval. „Můj syn Jake přišel o matku před pár měsíci. Taky ji napadnul upír a nebylo to hezké. Od té doby Jake s nikým moc nemluvil, jen se uzamkl do sebe a jediný cit, který dává nám všem najevo je nenávist k upírům,“ postěžoval si sklesle. Ikdyž jsem věřila, že Edward je milý a věděla jsem, že mi zachránil život, přesně tohle bylo to, co nás teď spojovalo dohromady.

"Jaku, pojď sem!"

Držet v tajnosti tajemství, které nás zraňuje, protože je tak úzce spjato s naši minulostí je velice těžké…

Další díl

Moje povídky

Autor: MrsDaisy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blíženec 1. Kapitola: