Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blind V. kapitola

15.07.2010 (20:00) • Dundee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1187×

Blind

Kapitola   V.

Adria Bellaqua Dernier

Stála jsem uprostřed velkého sálu. Nikdo tu nebyl kromě mě a Ara. Měla jsem strach z toho, co se teď bude dít, a jeho ďábelský úsměv, který se usadil na jeho tváři, mi v uklidňování nijak moc nepomáhal.

Začala jsem přešlapovat, ale přestala jsem v okamžiku, kdy se otevřely dveře a do sálu vešli dva upíři. Ani jednoho z nich jsem ještě neviděla, ale tím líp pro mě.

„Volal jsi nás, Aro?" promluvil blonďatý upír a já žasla nad jeho hlasem.

„Tohle je Adria," představil mě Aro a pokynul ke mně rukou. Oba upíři se na mě otočili a trochu kývli hlavou.

„Ta se štítem?" zeptal se druhý upír, jemuž černé vlasy splývaly až k ramenům.

„Ano," odpověděl Aro a zvedl se z trůnu. Přešel ke mně a zezadu mě chytl za ramena.

„Danieli, chci, abys na Adriu použil svůj dar," sdělil mu Aro.

„Co je to za dar?" ozvala jsem se a otočila se na Ara, který stál za mnou.

„Tím se nemusíš zatěžovat," řekl Aro a kývnul hlavou. Otočila jsem se na upíry, co stáli před námi. Blonďák na mě upíral svůj pohled.

Cítila jsem, jak mým tělem probíhá něco jako proud, který mi dodává nezměrnou sílu.

„Zajímavé," ozval se za mnou Aro a tím mě tak trochu vrátil do reality. Ucukla jsem před Danielovým pohledem a v tu chvíli on i jeho společník odletěli na stěnu za nimi.

Zastavilo se mi srdce a nemohla jsem popadnout dech, jako by mě někdo dusil. Marně jsem se pokoušela nadechnout. Po chvíli mi ztěžkla hlava a všechno začalo tmavnout. Nakonec se mi zatočila hlava a já omdlela.

Všechno mě bolelo, ale nejvíc hlava. Párkrát jsem zamrkala, než se mi všechno dokonale vyjasnilo.

„Au," zaskučela jsem a položila si dlaň na čelo. Bylo doslova v ohni.

„Adrio," ozval se mužský hlas vedle mě.

„Potichu," zasýpala jsem, protože mě děsně bolela hlava, jako kdybych měla rýmu.

„Ššš, to bude dobrý," šeptal mi Alec u obličeje a nahradil mojí ruku tou svou. Ta jeho byla o mnoho chladnější, a tak se mi ulevilo.

„Co se stalo?" zeptala jsem se a můj hlas zněl, jako by patřil mrtvole.

„Omdlela jsi," odpověděl.

„Už jsem párkrát omdlela a nikdy mi nebylo tak blbě jako teď," mumlala jsem.

Než jsem stačila říct něco dalšího, někdo rozrazil dveře.

„Už je vzhůru?" ozval se pokojem Arův hlas. Zaskučela jsem a dala si polštář na hlavu.

„Je jí zle," řekl Alec. Sundala jsem si polštář z hlavy a podívala se do Arovy tváře.

„Jak je na tom Daniel a ten druhý upír?" zeptala jsem se a snažila se o co nejtišší tón hlasu.

Aro si sedl na kraj postele.

„Oba jsou v pořádku, ale ty nevypadáš nejlíp," odpověděl mi a položil mi dlaň na čelo. Znovu to příjemně zachladilo.

„Hmm, už mi bylo i líp," konstatovala jsem. Aro se jemně usmál.

„Měla bys teď odpočívat. Alec se o tebe postará," řekl a zvedl se.

Vedli pak s Alecem ještě nějaký rozhovor, ale moc jsem to nevnímala.

Netrvalo mi to dlouho a usla jsem. Ve snu jsem se vrátila zpět ke chvíli, kdy mi Felix řekl, že jsou teta i oba mí bratranci mrtví.

Probudila jsem se se šíleným křikem. Srdce mi naráželo do hrudníku, jako by se chtělo dostat ven.

„V pořádku, to byl jen sen," uklidňoval mě Alec.

„Nešahej na mě!" vykřikla jsem na něj a odhodila jeho ruce z mých ramen. Ten sen jako by ve mně probudil všechen ten zármutek i vztek ze smrti mých blízkých, na které se mi dařilo zapomenout.

„Co se děje?" zeptal se Alec a s otazníky v očích na mě hleděl.

„Nepřibližuj se," prskla jsem a byla překvapená, jak moc zle to znělo.

„Adrio," zkoušel to Alec a natáhl ke mně ruku. Ucukla jsem a slezla z postele.

„Neříkej mi tak," syčela jsem na něj. Alec byl čím dál víc zmatenější z mého chování, ale já jsem se teď dokonale chápala. Zabili moji rodinu! Zabili a mně to došlo až teď. Bože, proč jsem to v sobě nesla až tak dlouho? Proč? Pokládala jsem si v duchu otázky a doufala, že bych na ně někdy mohla najít odpověď.

Alec ke mně přiběhl tou jejich upírskou rychlostí a pevně mě chytl.

„Pust mě! Rozumíš? Pusť!" začala jsem na něj křičet a zmítat se v jeho sevření. Nakonec mě pustil a já odběhla do koupelny. Zabouchla jsem za sebou dveře a snažila se nějak uklidnit.

Přešla jsem k zrcadlu a dívala se do svojí tváře. Za chvilku mi z očí začaly téct rudé slzy. Odkapávaly na bělostné umyvadlo.

„Adrio, můžu dovnitř?" zeptal se mě přes dveře Alec. Došla jsem ke dveřím a zamkla je.

„Ne!" řekla jsem rázně a vrátila se k umyvadlu. Pravda je, že nějaké dveře by ho asi těžko zastavily, ale doufala jsem, že mi dá alespoň trochu soukromí.

„Co se děje?" zajímal se a v jeho hlase bylo slyšet zoufalství. Ne! Nemůžeš ho litovat. Je to upír. Zrůda bez trošky citu.

„Vůbec nic," prohodila jsem ironicky směrem ke dveřím a pustila jsem vodu do vany. Alec se už na nic neptal a nechal mě být.

Vlezla jsem si do vany a přemýšlela. Čím víc se voda ve vaně barvila na rudo od mých slz, tím víc jsem dospívala k názoru, že jsem měla radši umřít se svojí rodinou, a právě v tuhle chvíli se mi na povrch vydrala vzpomínka né tak bolestná jako ostatní, přesto dost ošklivá.

Autor: Dundee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blind V. kapitola: