Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blind III. kapitola

20.06.2010 (12:00) • Dundee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1099×

Blind

Kapitola   III

Aro Volturi

Byl jsem do slova a do písmene nadšený, narozdíl od mých vždy znuděných bratrů, kterým to nepřipadalo ani trochu zábavné. Ta dívka měla neuvěřitelný dar. Bude to drahocenný poklad do mé sbírky talentů. Fyzický i psychický štít v jednom. Dokonalé.

Z myšlenkového pochodu mě vytrhlo zaklepání na dveře. Čekal jsem, že uslyším srdce oné dívky, když jsem pro ni Felixe poslal, ale nebylo nic slyšet.

„Dále," řekl jsem znuděným hlasem. Beztak to bude jeden z mých bratrů nebo Jane a mně teď šlo jen o tu dívku. Tedy spíše o její dar. I když trochu jsem se bál toho, že je slepá, ale i to se vyřeší.

„Aro," promluvil Demetri jen co vešel do mé pracovny. Nechtěl jsem ho nijak moc poslouchat, když jsem ale spatřil jeho výraz, zpozorněl jsem.

„Co se stalo?" vyhrkl jsem. Demetri sebou cukl.

„Ta dívka," začal pomalu. Sklopil hlavu k zemi a mě napadlo to nejhorší. Je mrtvá, nějaký z upírů ji vysál!

„Ona...," řekl Felix, ale pak mi radši podal ruku. V rychlosti jsem ji uchopil. To, co jsem viděl, mě vyděsilo. Můj poklad byl celý od krve.

„Nemůžeme se dostat přes její štít," informoval mě ještě Demetri, i když to jsem už taky viděl.

„Přiveď do pokoje Renatu a Sylvii," rozkázal jsem mu. Demetri ve chvíli zmizel a já jsem se rozběhl do pokoje té dívky.

Už z dálky jsem cítil nádhernou vůni krve. Štěstí, že na hradě není zrovna nikdo novorozený. Vběhl jsem do pokoje a uviděl to na vlastní oči. Ta dívka seděla opřená o zeď. Celé tělo měla od krve. Pravidelně se pohupovala v rytmu svého srdce a nehty si rozedírala kůži na pažích. Vlastně přes krev, která jí z ran tekla, jsem místy viděl i kost. Byl to strašný pohled vidět, jak si můj poklad sám ubližuje.

Naštěstí se brzy dostavil Demetri se Sylvií a Renatou. Všichni tři ztuhli, když to viděli. Příkázal jsem Renatě, aby se jí pokusila dotknout. Obě dvě jsou přece štíty, tak by to mělo jít. K mé radosti to vyšlo. Štít té dívky opadl a Sylvie ji mohla ošetřit. Nakonec jsem poslal všechny pryč. Potřeboval jsem si s tou dívkou promluvit. Sedl jsem si do křesla, co bylo jen dva metry od ní. Dívka se na mě ani nepodívala. Pokoušel jsem se s ní nějak domluvit, ale ona nepromluvila, tak jsem se zvedl a chystal se odejít, když mě neviditelná síla zastavila. Nemohl jsem se hnout.

„Adria. Jmenuju se Adria Bellaqua Dernier," představila se dívka tak ledovým hlasem, že by se od ní mohl Caius lecos učit.

„Bellaqua," opakoval jsem po ní. ,,To jméno je hodně staré."

„Ano, já vím," opět promluvila ledovým hlasem. Uslyšel jsem, jak se zvedla ze země. Bylo nepříjemné nemoct se na ní otočit. Ta neviditelná síla, což byl její štít, mě pořád držela na místě.

„Proč jste to udělal?" zeptala se po chvíli ticha.

„Vzpomínáš si na ten latinský text, co jsi přeložila?" odpověděl jsem jí otázkou.

„Proto jsou oni mrtví a já naživu, protože se nebojím smrti," řekla a její obličej se objevil v mém zorném poli. Její oči mě bedlivě sledovaly, jako by viděla.

„Ty jsi výjimečná," sykl jsem. Adria se otočila a přešla k oknu.

„Asi ano," uznala nakonec a síla, co mě držela na místě, povolila.

„Ani nevíš, jak moc výjimečná jsi," promluvil jsem a udělal krok k ní.

„Zachrání mě ale moje výjimečnost, když skočím?" řekla a vztáhla ruku k rámu okna. V mžiku jsem byl u ní a odtáhl ji.

„Nedovolím, aby jsi zemřela," vpálil jsem jí do tváře.

„Pořád jste neodpověděl, jestli mě to zachrání," promluvila nevinným hláskem a upřela na mě svoje oči.

„Ne, nezachrání, ale ty neumřeš," odpověděl jsem.

„Protože jste upír a oni taky," trhla hlavou ke dveřím.

„Ano," souhlasil jsem.

„A ze mě bude jednou taky upír," konstatovala tichým hlasem.

„Ano, bude," znovu jsem s ní musel souhlasit.

„Do té doby mě budete muset hlídat, abych si něco neudělala," odsekla a znovu se otočila k oknu. Skoro mi naznačovala, že se klidně zabije.

„O to nemusíš mít strach," řekl jsem a odešel.

Adria Bellaqua Dernier

Aro odešel a já jsem se znovu začala utápět ve svých myšlenkách. Přemýšlela jsem, kdy ze mě udělají taky upíra a jaké to bude. Všichni tady jsou tak krásní a dokonalí.

Zavírala se mi víčka, ale nehodlala jsem spát, potřebovala jsem myslet. Sedla jsem si k oknu a dívala se do ulic Volterry. Za chvíli se otevřely dveře. Neotočila jsem se za nově příchozím, jen jsem víc sklopila hlavu. Ten někdo si sedl do křesla. Slyšela jsem to.

„Máte tu nějaké knihy z historie?" zeptala jsem se. Historie mě vždycky zajímala a fascinovala, protože minulost nemůžete změnit.

„Počkej chvíli," promluvil na mě mužský hlas a ovanul mě vítr. Dívala jsem se dál z okna. Ta hodná Adria, co měla všechny ráda odumřela, prostě někam odešla. Zmizela a já ji nemohla najít, vlastně jsem se o to ani nesnažila, protože jsem takhle cítila méně bolesti nad ztrátou rodiny. Na povrch se začala prodírat ta zlá, zkažená holka, se kterou jsem vyhrála boj, abych mohla být normální, a teď ji bez boje vypouštím na povrch.

Alec Volturi

Aro mě poslal hlídat tu novou holku, Adriu. Byl z ní úplně nadšený, ale nechápal jsem, proč ji mám hlídat zrovna já. Obával jsem se, že to souvisí s tím, že jsem kdysi strávil určitý čas se slepou, ale to jsem si s ní jen hrál. Byla to zábava. Pouhopouhá hra, abych se zabavil.

Otevřel jsem dveře. Adria seděla na římse okna a hleděla dolů. Sedl jsem si do křesla.

„Máte tu nějaké knihy z historie?" zeptala se po chvíli. Měl jsem sto chutí ji shodit dolů, ale v hlavě mi vyplula slova, která mi Aro řekl. Abych se o ni staral a dal jí všechno, co bude chtít, jen aby se naučila používat ten štít.

„Počkej chvíli," řekl jsem a odběhl do knihovny. Vybral jsem pár knih, ani jsem se nedíval na tituly a už jsem se vracel zpět. Adria seděla na stejném místě. Přešel jsem lidským krokem k ní a knihy jí podal.

„Díky," zašeptala a knihy si vzala, přitom se mi podívala do obličeje. Uvědomil jsem si, že je slepá. Vytrhl jsem jí knihy z ruky. Nechápavě se na mě podívala.

„Chceš přečíst Othella?" zeptal jsem se jí. Jen přikývla. Sedl jsem si do křesla a začal číst.

Adria Bellaqua Dernier

„Chceš přečíst Othella?" zeptal se mě. Pouze jsem přikývla. Dost mě zraňovalo, že si myslel, že jsem slepá, ale zatím je nechám, ať si to myslí.

Místností plynul sladký hlas vyprávějící dávný příběh. Upír se zrovna dostal k pasáži, kdy Othello rdousí Desdemondu, když jsem ho vyrušila.

„Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se. Upír ztichl. V pokoji bylo naprosté ticho, rušené jen hlasy lidí z města.

„Alec," odpověděl téměř okamžitě. Hlavou mi začaly poletovat vzpomínky všeho, co jsem přečetla a slyšela. Nepřála bych vám mít fotogenickou paměť.

„Obránce mužů," konstatovala jsem.

„Co?" zarazil se Alec. Tvářil se dost divně.

„To je význam tvého jména," vysvětlila jsem mu. Měl by to vědět, ne?

„Já vím, ale jak to víš ty?" ptal se dál. Aha, takže já tady mám být ta blbá, že mi to nikdo neřekl.

„Prostě to vím," odsekla jsem mu a podívala se z okna. Uviděla jsem Heidy, jak vede do hradu skupinku lidí.

„Měl bys jít, Heidy vám přivedla večeři," informovala jsem ho a sledovala, jak poslední z turistů zaplul do hradu. Vůbec nevěděli, co je čeká.

„A jak víš tohle?" obratem se zeptal a zaklapl knihu. Neměla jsem v plánu odpovědět, takže když se otevřely dveře a do pokoje vešel Felix, dost jsem si oddechla.

„Alecu, máš jít," řekl Felix a přešel pokoj až ke mně.

„Počkej," vyštěkl Alec směrem k Felixovi a podíval se na mě.

„Měl bys jít," podotkla jsem. Vážně jsem nechtěla, aby to věděl.

„Slyšel jsi dámu," sykl Felix a vyprovodil Aleca za dveře.

„Četli jste Othella?" zeptal se Felix, když si sedl do křesla.

„Skončili jsme u toho, kdy Othello rdousí Desdemondu," odpověděla jsem.

„Tu část mám nejradši," zaradoval se Felix a z paměti mi odrecitoval zbytek až do chvíle, kdy Desdemonda umírá.

„Chceš potlesk?" zeptala jsem se uštěpačným tónem, když skončil. Felix si odfrkl. Hodně dlouho jsem seděla a dívala se na stmívající se oblohu. Felix ani já jsme se neměli k tomu, abychom mluvili, a tak mě přemohla únava a usnula jsem.

Když jsem se probudila, byl pokoj prázdný. Za oknem se rozprostírala tma, kterou protínaly jen světla pouličních lamp. Zasáhly mě myšlenky, kolik lidí asi dnes umře v rukou upírů. Okamžitě jsem je zahnala, tohle nebylo téma, na které bych měla myslet ani dnes, ani zítra. Nikdy!

Zvedla jsem se z postele a došla ke dveřím na balkón. Byly otevřené, a tak jsem vyšla ven. Objal mě chladný vzduch prosycený vůní květin. Došla jsem až  k zábradlí a shlédla dolů do zahrady. Nebyla to velká výška, ale na zlomení nohy by stačila. V hlavě se mi zrodil celkem dobrý plán. Zbožňovala jsem a ještě pořád zbožňuju lezení po skalách.

Ohlédla jsem se do pokoje. Nikde nikdo. Tedy možná až na ty upíry, co hlídali na chodbě. Vyhoupla jsem se na zábradlí a sedla si na okraj.

Přeručkovala jsem až ke stěně z velkých kamenů. Pečlivě jsem vážila každý krok a postupně jsem se dostávala blíž k pevné zemi. Když jsem byla jen asi tři metry nad zemí, seskočila jsem. Štěrk mi zapraskal pod nohama.

Rozhlédla jsem se, jestli mě někdo neviděl. Bylo tu prázdno, jako by všichni spali. Počkat, spí upíři? Musím si dávat pozor na rakve.

Otevřela jsem dveře do hradu a ocitla se v další kamenné chodbě. Tohle je už ale opravdu fádní, to tu nemůžou mít i něco jinýho, než jen stupidní kámen? Asi ne.

Vydala jsem se chodbou dál. Zastavila jsem se u velkých dveří. Byly pootevřené. Ovládla mě nezkrotná zvědavost. Prostě jsem musela nakouknout dovnitř a nelituju toho. Celá místnost byla jeden velký hudební salónek. Piano, harfa, klarinet, kytara, bicí. Prostě všechno, na co si jen vzpomenete.

Zabouchla jsem za sebou dveře a vydala se k piánu. Teta mě na něj učila hrát. Sedla jsem si na stoličku před ním. Konečky prstů jsem jemně přejela po klávesách. Zahrála jsem pár tónů. Piáno bylo skvěle naladěné. Zhluboka jsem se nadechla a začala hrát moji nejoblíbenější skladbu. Složila jsem ji sama.

Dohrála jsem a za mnou se ozval potlesk. Lekla jsem se a otočila se. Stála tam žena. Celou postavu jí halil černý plášť. Jen obličej byl ve světle až příliš moc výrazný.

„Nádherné," promluvila ta žena a udělala krok ke mně. Nasucho jsem polkla. Žena se usmála.

„Nemusíš se mě bát a odpust mi, ještě jsem se nepředstavila, jmenuji se Sulpicie," mluvila ke mně dál. Žasla jsem nad jejím hlasem. Sulpicie se zastavila a stále na mě hleděla.

„Oh, jmenuju se Adria," dostala jsem ze sebe přiškrceným hlasem. Sulpicie se usmála.

„Ráda tě konečně poznávám. Aro o tobě pořád mluví," mile mluvila dál a její usměv nebral konce. Mrkla jsem a najednou byla Sulpicie vedle mě. Srdce mi v hrudi poskočilo, jak jsem se jí lekla.

Autor: Dundee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blind III. kapitola: