Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blind II. kapitola

19.06.2010 (19:15) • Dundee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1288×

Blind

Kapitola   II.

Pohled nikoho

První vládce upírů se vrhl do davu lidí následován svými bratry, než se však stačil některý z nich zakousnout do krku nic netušících lidí, zastavili se. Neudělali to z vlastní vůle, jen nemohli dál, něco jim v tom bránilo. Lidé i upíři vyjeveně sledovali, co se děje a snažili se to vstřebat.

Clark Orsing

Stál jsem přimrazený na místě. Stále se mi v hlavě opakovalo, jak se ti tři chlápci tak rychle pohnuli, byla z nich jen šmouha, nic víc a teď? Jen tu stojí a zírají na nás. Co je to proboha za divadlo? Zpozorněl jsem, když se ten muž, co nás zdravil, přiblížil rukou, sjel po něčem, co jsem neviděl, ale zdálo se, jako by tam něco bylo, co mu brání se k nám přiblížit.

,,Aro," promluvil chraplavým hlasem černovlasý muž po jeho levici.

,,Zajímavé," pronesl ten Aro a obcházel nás s rukou pořád přiloženou na tom něčem, co nás od něj dělilo. Musel to být nějaký štít nebo co, ale byl jsem za to rád. Pak jsem si všiml Adrii. Byla skoro na kraji. Přeběhl jsem k ní a stáhl ji víc ke středu.

,,Clarku," zašeptala a rukou se dotkla mojí tváře. V tuhle chvíli byla opravdu jako slepá.

,,Kde je Thomas?" zeptala se a v tu chvíli k nám došel i on.

,,Dobrý?" zeptal se a smutně se díval na Adriu.

Adria Bellaqua Derien

Poprvé za svůj život jsem byla to, za co mě všichni považovali. Byla jsem slepá. Nic jsem neviděla jen tmu. Bylo to strašné a navíc jsem cítila takový divný pocit, jakoby ze mě unikala energie, jako bych ztrácela sílu pro život. Najednou mě něco odtáhlo k sobě, lekla jsem se, že by to mohl být jeden z těch mužů, ale takhle mě vždycky držel jen Clark.

,,Clarku?" zašeptala jsem a pro jistotu nahmatala jeho tvář.

,,Kde je Thomas?" ptala jsem se dál. Bylo strašné nevidět, nevědět, kde kdo je, jestli se k vám někdo blíží nebo ne.

,,Dobrý?" ozval se u mě najednou Thomasův hlas. Co se stalo? Slepota mi bránila vidět, ale nechtěla jsem klukům nic říkat, už tak měli strarosti.

,,Ne!" ozval se ženský výkřik a já v tu chvíli zase viděla. Tedy bylo to spíš odporné do očí bijící jasně bílé světlo, ale po chvíli se z rozmazaných kousků barvy začaly stávat smyslu plné tvary, ale než jsem se stačila pořádně rozhlédnout pohltila mě tma.

Thomas Orsing

,,Ne!" vykřikla nějaká blondýnka. Ohlédl jsem se směrem, kterým křičela. Malá holčička, nemohlo jí být víc než pět, natahovala ruku k tomu Arovi. Myslel jsem si, že jí ten štít nebo co to je ochrání, ale ona prostě vystrčila ruku vně a Aro ji chytil a vytáhl. V tu samou chvíli mi ztěžkly nohy, všechno se rozmazalo a já upadl do tmy.

Adria Bellaqua Derien

,,Adrio, prober se, prosím." hučel do mě mužský hlas. Zdálo se mi, jako by na mě mluvil Dart Wader (Dárt vejdr), ale pak jsem rozpoznala Clarkův hlas.

,,Co se to stalo?" ptala jsem se, aniž bych se pořádně rozhlédla. Věci byly ještě stále rozmazané.

,,To nikdo neví," odpověděl mi a pomohl mi sednout si.

,,A jsem tady pořád?" ptala jsem se dál jako pětiletý fakan.

,,Jo, bohužel, ale všichni žijou," řekl mi alespoň nějakou dobrou zprávu.

,,To je dobře," uznala jsem. No považte, mohli nás v tom "spánku"  v klidu oddělat a nikdo z nás by ani nedutal. Najednou se otevřely dveře a do místnosti vešli dva muži. Všichni na nich doslova viseli pohledem. Vyšší z nich uchopil ženu, která ležela na zemi a i přes její protest jí odvlekl pryč. Clark mi stiskl paži, abych se nezvedala a nehodlala  něco říct. Poslechla jsem ho a zůstala sedět.

,,Kde je vlastně teta a Thomas?" vypálila jsem na Clarka otázku, jen co se dveře zavřely. Otáčela jsem hlavou dokola ve snaze je mezi pár lidmi najít. Bezvýznamně. Nakonec jsem se znovu podívala na Clarka. Ten jen sklopil hlavu a objal mě. Chtělo se mi brečet, ale od té "události" jsem brečela jen jednou a víckrát jsem si to nedovolovala. Hlavně proto, že jsem slzila krev namísto slz. Nikdo nevěděl, proč tomu tak je, ale přičítali to jen nějaké nemoci.

,,Je... je někdo zraněný?" dostala jsem ze sebe. No jo, moje lepší já se přihlásilo o slovo. Clark mě pustil ze svého objetí a kývl hlavou k ženě v rohu místnosti. Zrzavé vlasy jí překrývaly obličej, který byl sklopen k zemi. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla k ženě. Všichni lidé se na mě zvědavě podívali až na tu ženu. Všimla jsem si, že si tiskne levou ruku k hrudi. Klekla jsem si naproti ní.

,,Ahoj, jsem Adria. Mohla byste mi prosím ukázat tu ruku?" začala jsem konverzaci, ale žena neodpověděla ani se na mě nepodívala.

,,Dobře," zašeptala jsem si sama pro sebe a přitáhla si její ruku k sobě. Žena neprotestovala.

,,Jak se jmenujete?" zeptala jsem se, zatímco jsem si prohlížela modřinu, co se jí táhla od lokte k zápěstí.

,,Sarah," zašeptala. Usmála jsem se, i když se na mě žena ani nepodívala.

,,Bolí to?" zeptala jsem se jí a opatrně se dotkla prostředku modřiny. Sarah sykla bolestí a ucukla.

,,Je to zlomené," konstatovala jsem nahlas.

,,Adrio," ozval se za mnou Clark. Lekla jsem se ho, ale nedala jsem to moc znát.

,,Nevšimla jsem si tě," poznamenala jsem a usmála se na něj. Clark mi úsměv opětoval a podal mi kus látky na zafixování ruky.

,,Vždycky ses dokázala smát i v té nejtěžší situaci," řekl Clark a pomáhal mi zafixovat ženě ruku. Když jsem to dokončila, žena mi poděkovala a podívala se mi do obličeje. Ztuhla, když se mi podívala do očí.

,,Neptejte se," pověděla jsem jí dřív, než stačila něco říct.

,,Kolik vám vůbec je?" zeptala se mě. Kousla jsem se do rtu.

,,Patnáct," odpověděla jsem a usmála se na ni.

,,To musí být strašné," řekla potichu a sklopila oči k zemi.

,,Nelitujte mě. Někdy vidím víc než ostatní," řekla jsem a v té samé chvíli se znovu otevřely dveře. Ti dva muži si to rázným usurpátorským krokem razili přímo ke mně. Zastavili se půl metru ode mě. Jak jsem to viděla předtím, ten vyšší mě chtyl za ruku a trhl se mnou k východu. Nevzdorovala jsem. Pokud má být tohle moje smrt, tak ji přijmu se vztyčenou hlavou. Periferním videním jsem zahlédla Clarka, jak se zvedá, tak jsem mu rychle naznačila, ať si zase hezky sedne a nedělá blbiny. Muž mě vyvedl ven a mohutné dveře se za mnou zavřely.

,,Mi troverò bene in un inferno," (Najdu si tě i v pekle) zamumla jsem šeptem ke dveřím. Oba muži se na mě podívali, ale nemohli mi rozumět, na to jsem až moc mumlala. Tedy doufám, že mi nerozuměli.

Pokračovala jsem mezi nimi kamennými chodbami. Ani jednou jsem se nepodívala jinam než před sebe. Muži šli vedle mě a byli zticha jako dokonalí roboti. Dokonce mě ani nedrželi. Pravděpodobně pochopili, že já utíkat nebudu a nebo si myslí, že jsem slepá. Moje myšlenka se mi zanedlouho potvrdila, když mě opět ten vyšší čapl za ruku a zatočil se mou do další chodby. Chtěla jsem mu něco říct, ale uznala jsem za vhodné být zticha a nenarušovat to ticho, které tu vládlo. Ano, bylo tu hrobové ticho, které narušovali jen naše kroky a můj hluboký dech. Snažila jsem se ze všech sil uklidnit svoje zběsile bijící srdce.

Tetin manžel, budiž mu země lehká, byl něco jako tibetský mnich. Strávil s mnichy skoro deset let a když se jednou vrátil, učil mě, jak dokáží mnichové vydržet i v největší zimě. Naschvál zpomalují svoje srdce a tím i metabolismus a přesně o to jsem se snažila i já. Zpomalit svoje srdce. Ovšem když se otevřely dveře do bílého kruhovitého sálu, kam nás zavedla Heidy, všechno bylo v háji. Pak jsem uviděla ledové obličeje šesti mužů, kteří stáli naproti mě. Tři z nich seděli na trůně. Právě jejich obličeje byli ty nejklidnější. Nebyli v nich žádné emoce. Snažila jsem se je napodobit a uklidnit se. A světe div se, ty jejich nenávistné pohledy a pokerové tváře mi v tom pomohly. Během chvíle moje srdce bilo naprosto normálním tempem. No, možná trochu pomaleji, ale podstatné bylo, že se mi to povedlo.

,,Felixi," řekl muž na prostředním trůně a najednou se před mým obličejem zastavila pěst. Zamrzla jsem a moje srdce taky. Vlastně jsem měla co dělat, abych se zase dala do pohybu. Prostřední muž trhl rukou a já se ocitla v pevném sevření dvou ledových paží. Cítila jsem jak mi dochází kyslík. Bylo to, jakoby vás chytla anakonda.

,,Pusť mě," sykla jsem a najednou jsem znovu oslepla. Pod sebou jsem cítila ledovou zem.

,,Úžasné," zazněl sálem fascinovaný hlas. Na chvíli jsem si myslela, že jsem mrtvá, ale pak se mi znovu vrátil zrak. Doopravdy jsem byla na zemi a nade mnou se skláněl ten muž z prostředního trůnu a ti dva, co mě přivedli.

,,Tohle dokáže jako člověk, co teprve až bude jednou z nás," řekl zaujatým hlasem ten z trůnu a hleděl mi do očí. Zpříma, jako by v nich mohl najít odpověd na všechny otázky světa.

,,Je moc mladá, Aro," poznamenal blonďák na trůně uštěpačným tónem plným nenávisti. Oh, jak ten mi připomněl mého otce. Dál jsem mu nevěnovala nijak moc pozornosti, protože jsem pořád čučela do rudých očí toho muže přede mnou. Tedy Ara.

,,Nevadí. Na takový dar se vyplatí počkat," pronesl a špičkou prstu mi přejel po tváři, jako bych byla jeho dítě. Chystal se odejít, ale zarazil se.

Opět se na mě otočil. V očích mu plály malé plamínky. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo ne.

,,Co se děje bratře?" zeptal se poslední muž na trůně s černými vlasy. Jeho hlas působil tak trochu mrtvolně narozdíl od ostatních. Aro neodpověděl a klekl si přede mě. Podíval se na mě jako na vtělení aláha.

,,Podáš mi ruku?" zeptal se milým hlasem a sám ke mně napřáhl tu svojí. Zamrkala jsem a položila svojí dlaň do té jeho. Aro mi stiskl ruku a zavřel oči. Nechápala jsem, o co mu teď jde, ale bylo to dost nepříjemné, hlavně ta zima, která z něho sálala.

,,Dokonalé," fascinovaně uznal, když otevřel oči. Dlouho na mě zase koukal, tak jsem zatáhla za ruku, aby mě pustil, naštěstí to i udělal, ale nechtělo se mu.

,,Felixi, odveď ji do pokoje na západní straně," rozkázal Aro. Všichni v místnosti si vyměnili vážné pohledy. Aro došel k trůnu a sedl si. Jmenovaný mě vytáhl na nohy a vystrkal mě ven ze sálu. Byla jsem naprosto mimo z toho, co se tu dělo.

 Felix mě vedl spoustou chodeb, které byly naprosto stejné. Prošli jsme kolem dvou mužů, kteří stáli u stěny jako stráže. Hladově mě sledovali. 

Se zájmem jsem sledovala změny v této chodbě. Dveře byly honosnější, na zemi byl červený koberec, jaký mají filmové hvězdy. Felix se zastavil u jedněch dveří s pozlacením. Neměla jsem čas zkoumat, jestli je to pravé zlato nebo ne, protože mě Felix strčil do pokoje. Luxusního pokoje.

Otočila jsem se ke dveřím. Felixova hruď se ocitla těsně před mým nosem. Dost nepříjemné, když je skoro o dvě hlavy vyšší.

,,A co ostatní?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Stále ve mně plál malý plamínek naděje. Felix si odfrkl.

,,Ti už jsou určitě mrtví," pronesl pobaveným hlasem plným nechuti a zášti vůči nim nebo snad i mně? Vstřebávala jsem, co mi právě řekl, zatímco on zmizel v chodbě a zavřel za sebou dveře. Bezmocně jsem klesla k zemi. Zmohla jsem se akorát na to, abych se opřela o kamennou zeď. Najednou mi svět připadal tak šedý a bezvýznamný. Já jsem byla bezvýznamná. Začala jsem se ve snaze uklidnit se houpat dopředu a dozadu. Vždycky mi to pomáhalo, ale teď? Bylo to zbytečné. Po chvíli jsem si všimla, že při každém pohybu se mi v pažích rozlije bolest. Teď to bude znít, jako že jsem masochista, ale v určitých bodech mi to dělalo dobře. Jako by ta bolest na chvilku pohltila bolest nad ztrátou posledních členů mojí rodiny. Zapoměla jsem i na to, že nemám brečet, a tak mi po chvíli po tvářích tekly krvavé slzy a barvily mi oblečení. Byla to úleva skoro po dvou letech a pár měsících znovu brečet. Vyplavit ze sebe všechnu bolest.

Clark Orsing

Právě jsem si povídal s tou ženou, kterou Adria ošetřovala, když se otevřely znovu dveře. Připravoval jsem se na to, že odvedou dalšího z nás, ale místo toho se mezi nás vrhly osoby v kápích. Tedy pak se rozmazaly do šmouh. Viděl jsem, jak se jeden z nich přisál na krk malé holčičce. A pak jsem se sám ocitl v ledovém sevření s něčími zuby zatnutými v mém krku. Poslední, co jsem cítil, bylo jak mě Sarah uchopila za ruku. Ta její byla tak ledová a ochablá stejně jako po chvíli ta moje. Poslední myšlenku, než jsem upadl do tmy, jsem věnoval Adrie - vždycky říkala: Sejdeme se v pekle a pokud tam budu dřív, vždycky si tě tam najdu. Možná měla pravdu.

Autor: Dundee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blind II. kapitola: