Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blind I. kapitola

31.05.2010 (16:15) • Dundee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1311×

Blind

Kapitola   I.

„Ariadno, už je ráno," budila mě teta Isabell. Jak já nesnášela, když mě budila tím sladkým hláskem, jako by bylo na co se těšit. No, považte, komu by se chtělo do starého města oslavovat nějaký degenský svátek pošahaného magora, co hubil upíry. Možná tak tetě a pár šílencům z města. Neochotně jsem vylezla z postele a přesunula se do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla jako každé ráno a jako každé ráno jsem pozorovala jen svoje oči. Od té "události" jsou skryté za bílou mlhou. Každý, kdo mi pohlédne do očí si myslí, že jsem slepá. Popravdě, moje oči tak vypadají, ale já vidím.

„Dáš si kakao nebo čaj?" křičela na mě zezdola teta.

„Čaj," odpověděla jsem stejným křikem a pak si povzdechla. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a upravila se. Když jsem se oblékla, sešla jsem dolů. Teta seděla u stolu a pochutnávala si na croasantu s marmeládou.

„Dobré ráno," řekla jsem a šla ke stolu. Teta mi kývla namísto pozdravu, protože měla plnou pusu. Nasoukala jsem do sebe pár chlebíčků a vypila čaj, když se do domu vřítili Thomas a Clark, synové tety. I přes to, že byli o dva roky starší než já, tudíž jim logicky bylo šestnáct, protože mně je čtrnáct, chovali se jako pětiletí. Nechápala jsem to, ale byla s nimi sranda a narozdíl od ostatních lidí se pořád neptali, jestli vidím. Nakonec jsme se všichni po hodně dlouhé době dobrali k tomu, aby jsme nastoupili do auta. Teta nás celou dobu jízdy poučovala o historii Volterry, a že toho bylo dost. V hlavě mi kolovaly letopočty a jména lidí, že jsem z toho měla za chvíli pořádnou slátaninu, takže jsem to vzdala a usla.

„Vzbuď se," hučel mi někdo do ucha.

„1623," vyjekla jsem to poslední, co jsem si pamatovala, než jsem usla. Kluci se začali smát a já s nimi, jen teta mě nepříčetně sledovala skrz okénko.

„To už jsme tady?" divila jsem se. Kluci přikývli, a tak jsem vystoupila. Užasle jsem zírala na dominantní město, které obepínaly hradby jako milenec milenku. Ve všech oknech visely červené praporky a z toho, co jsme viděli, byli i lidé uvnitř města v červené.

„Fíha," dostala jsem ze sebe.

„Na, vezmi si to," řekla mile teta a podala mi něco červeného. Vzala jsem si to od ní a užasla nad tou hebkostí.

„Je ze sametu," řekla teta a sama si oblékla červený plášť, ale úplně z jiného materiálu, než jsem měla já.

„Děkuju," zašeptala jsem a oblékla si to. Plášť příjemně chladil a to byl v tomhle vedru velký luxus. Otočila jsem se k městu.

„Co brýle?" zeptal se Clark. Rychle jsem se otočila a vzala si je od něj.

„Málem bych na ně zapomněla, díky Clarku," poděkovala jsem a nasadila si je.

„Víš, Ariadno, vypadáš, nevím jak ti to říct, ale vypadáš jako hodně blbě oblečenej rocker," zavtipkoval Thomas.

„Ha, ha, ha, fakt vtipný," sykla jsem na něj. Teta nás hned usměrnila, abychom se nakonec neporvali. To jsme dělali s Thomasem nejraději, ale blbé bylo, že si lidé, co nás viděli, mysleli, že se pere se slepou holkou. To jsem nesnášela.

„Dej si bacha," prskl na mě muž, který do mě vrazil. Bylo to strašné, všude byla červená a hodně lidí. Udržet se ve skupině bylo skoro nemožné, takže nás teta nakonec vzala oklikou. Tady bylo málo lidí, protože to byla delší cesta a nikdo se nechtěl zdržovat.

„Přemýšlela jsi o kontaktních čočkách?" zeptal se Clark.

„Zkoušela jsem to, ale viděla jsem jen rozmazané fleky," odpověděla jsem.

„Dobrý den, nechcete na prohlídku hradu?" zeptala se nás nádherná žena, která se vynořila zpoza rohu. Vypadala jako vtělení Afrodity nebo někoho takového.

„Tam jsme ještě nebyli," podotkl Thomas.

„Nebylo by to na škodu," přiznala teta, čímž jako by řekla ano.

„Pojďte za mnou," pobídla nás žena. Vyměnila jsem si pohled s Clarkem a šla za ženou. Za rohem byla už menší skupinka lidí, ke které jsme se připojili.

„Jmenuji se Heidy a budu vaší průvodkyní po našem překrásném hradě," začala úchvatným hlasem a otevřela dveře. Všichni vešli dovnitř. Šla jsem jako poslední, takže než jsem prošla dveřmi, slyšela jsem jen cvakání foťáků a obdivné citoslovce. Když jsem se dostala dovnitř, chápala jsem to. Místnost byla nádherná. Nedá se to nijak popsat, tohle prostě musíte vidět na vlastní oči, i když já to viděla přes brýle, ale i tak to byla nádhera.

„Držte se prosím ve skupině a pojďte za mnou," pronesla Heidy a vydala se velmi špatně osvětlenou chodbou dál. Vykládala nám historii hradu, kterou jsem  vůbec nevnímala, byla jsem zabraná do obrazů. Všude byli vyobrazeni nádherní lidé.

„Ariadno, pohni," strkl do mě Clark.

„Jo, už jdu," odsekla jsem a šla za ostatními do další místnosti. Zase měla tvar kruhu, ale bylo tu moc lidí. Nebyli to turisté, ale byli tu. Bylo zvláštní, jak stáli vyrovnaní u stěn, a tak jsem si sundala brýle, abych na ně lépe viděla.

„Ar," drkl do mě Clark.

„Hmm," odpověděla jsem a těkala očima po všech, co tu byli. Bez brýlí jsem viděla mnohem lépe. Ta kouřová skla všechno ztemňovala.

„Sundala sis brýle," řekl, jako bych vyndala samopal.

„Skvělý postřeh," okomentovala jsem to.

„Já myslel ..."

„Ty radši nemysli," přerušila jsem ho a otočila se k němu zády. Když jsem ale uviděla jen další lidi v černém, rychle jsem se otočila zpět.

„Hele, už jsem na to skoro přišel," vypískl Clark tak moc, že se na něj všichni podívali.

„Jak chodit na záchod," zasmála jsem se.

„Ne na tohle," řekl uraženě a ukázal mi papír s latinským textem a nějaký překlad, který nedával ani sebemenší smysl.

„Přečti mi to," přikázala jsem mu. Clark mi přečetl text. Ne třeba zdůrazňovat,  jak strašně to muselo znít.

„Že by si naše inteligentka nevěděla rady?" posmíval se Clark.

„Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu," vyřkla jsem překlad latinského textu a vítězně se na něj usmála.

„Šprte," sykl na mě Clark a uraženě se otočil.

„Jsem indigové dítě a né šprt," rozhořčeně jsem za ním řekla.

„Hej, klid," uklidňoval mě Thomas.

„Ty, speciálně ty, akční hrdino, mě už taky řádně sereš," prskla jsem na něj a odkráčela na druhou stranu skupiny, co nejdál od těch dvou. Měla jsem toho pokrk. Nasadila jsem si znovu brýle a tupě čučela před sebe. Najednou do místnosti vkročili tři muži v černém. Hmm, muži v černém, to byl dobrý film, problesklo mi hlavou.

„Vítejte ve Volteře," pronesl ten prostřední.

Autor: Dundee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blind I. kapitola: