Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 8. kapitola - Schopnost

05.04.2011 (22:00) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5114×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

8. kapitola - Schopnost

„Dobré ráno, lásko,“ popřál jsem jí a ona mě obdařila krásným úsměvem. Asi jí to ze včerejška přešlo, protože dneska vypadala, že má dobrou náladu.

„Dneska jdeme do školy, takže je čas vstávat,“ políbil jsem ji na tvář, opět se usmála a vylezla z postele. Odešla pomalu do koupelny.

„Běž se převléct bratříčku, já se o ni postarám,“ vlétla do pokoje Alice.

„Dobře, ale kroť se Alice,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Neboj,“ vyhodila mě ze dveří.

Po dvaceti minutách sešli dolů. Bella vypadala kouzelně, měla na sobě úzké džíny a modrý top za krk. Na ramenech měla přehozený krátký svetřík a na tváři krásný úsměv. Rozhlédla se po pokoji, a když mě uviděla, ještě víc se jí rty roztáhly do úsměvu. Naznačil jsem jí, ať jde za mnou a ona mi do náruče skoro vběhla. Po snídani jsme mohli vyrazit do školy. My jsme tady už rok chodili, ale Bella bude nová atrakce a až ji uvidí se mnou, budu středem pozornosti i já. Vystoupili jsme před školou a už teď na nás padly všechny pohledy.

 „Běž s Bellou do kanceláře, stejně budete mít všechny hodiny společné,“ posunula mě Alice. Vzal jsem svou lásku za ruku a odváděl ji do kanceláře.

„Dobrý den,“ usmál jsem se na sekretářku.

„Dobrý den, copak chcete,“ usmála se na nás.

„Můj otec volal řediteli, kvůli Isabelle,“ vysvětlil jsem jí.

„A jistě, ta co nemluví,“ vzpomněla si.

„Tady má rozvrh, všichni učitelé vědí, co od ní mají požadovat,“ ujistila mě a letmo se usmála na Bellu.

„Vítejte u nás,“ dodala.

„Tak my jdeme a děkujeme,“ odešel jsem s Bellou pryč. Na první hodinu přijdeme pozdě, takže jsme nešli moc rychle. Snažil jsem se Belle dát prostor, aby se rozkoukala. Nechtěl jsem jí tahat někam, kam by sama nechtěla.

„Můžeme?“ zeptal jsem se jí před dveřmi naší první hodiny. Kývla trošku vystrašeně na souhlas. Zaklepal jsem a vstoupil jako první, Bella se držela za mnou.

„Dobrý den, omlouvám se, že jdeme pozdě, ale zdrželi jsme se v ředitelně,“ objasnil jsem učiteli důvod našeho opoždění.

„Jistě a kdo je ta dívka za tebou?“ usmál se učitel a v jeho myšlenkách jsem slyšel, že se mu Bella velmi líbí.

„Tohle je nová studentka Isabella Cullenová,“ objasnil jsem mu a snažil se potlačit vrčení v hrudi.

„A jistě, to je ona,“ podíval se do papírů.

„Řekl byste o ní něco, aby žáci věděli,“ poprosil mě. Otočil jsem se ke třídě a spatřil jejich fascinované pohledy na mou lásku.

„Tohle je Isabella a je to moje další adoptivní sestra. Nemluví, takže se jí na nic neptejte. Dokáže vám odpovědět kývnutím, ale je velmi plachá, takže to od ní ze začátku nečekejte,“ snažil jsem se jim vysvětlit situaci.

„Dobře, to stačí, běžte se posadit,“ pokynul nám učitel a já jsem společně s Bellou dosedl do poslední lavice. Hodina proběhla celkem v poklidu, i když jsem měl nutkání dotknout se jí. Bella se celou hodinu koukala na učitele, vypadalo to, že poslouchala, ale nevím, jestli dávala pozor na obsah výkladu. Společně jsme takhle měli hodiny až do oběda. Na oběd jsme se loudali, Bella nevypadala nijak nadšeně ze své školní docházky.

 „Tak co si dáš?“ zeptal jsem se jí, když jsme došli k pultu s jídlem, ostatní na nás už čekali. Bella se zavrtěla, vypadalo to, že nemá ráda takovou pozornost, která se na ni po celý den upínala. Po chvilce se pohledem vrátila k obědu a ukázala na sendvič s masem a jahodový džus.

„Stačí ti to?“ optal jsem se jí, kývla mi na souhlas, tak jsem jídlo koupil a přisedli jsme si k rodině.

„Tak jak se ti líbilo ve škole Bello?“ začala na ni Rose.

„Myslím, že nic moc,“ odpověděl jsem za ni.

„Proč?“ zeptala se Alice.

„Nevím, nejsem se jistý, jestli zvládá tolik pozornosti. V hodinách vypadá, že poslouchá, ale ve skutečnosti si myslím, že neví vůbec, co učitel říká,“ vysvětlil jsem jim svůj poznatek.

„Teďka máme tělocvik. Nebudu s ní a mám strach, že ji převálcují,“ sdělil jsem ji svoje obavy.

„Vždyť je z části upír, určitě to nebude strašné,“ snažil se mě uklidnit Jasper.

„Alespoň budu na druhé půlce a budu ji mít na očích,“ povzdychl jsem si.

„Bello, tobě nechutná?“ zeptal jsem se jí, protože se v jídle pouze porýpala.

„Není to dobrý?“ přidala se ke mně Alice. Bella se zarputile koukala někam do dáli. Potom si povzdechla a zakousla se do sendviče. Vzal jsem ji za ruku a dělal jí na ní uklidňující kroužky. Bella se mi položila na rameno a žvýkala svůj oběd.

„Už bychom měli jít,“ popoháněl jsem ji na konci obědové přestávky. Společně jsme vyšli ven a zamířili k šatnám.

„Běž se převléct, já půjdu taky a potom tady na tebe počkám,“ pustil jsem ji do dívčí šatny.

Rychle jsem zalezl do naší šatny a převlékl, hned jsem se vrátil čekat na Bellu, vylezla z šatny. Měla na sobě kraťásky a bílé tílko. Strašně jí to seklo, až jsem začal žárlit, že na ni ostatní budou koukat. Vešli jsme do tělocvičny. Bella se vydala na svou stranu a já zůstal na té své. Po očku jsem ji sledoval. My jsme dneska hráli fotbal a holky lezly po laně. Teď byla na řadě Bella. Stoupla si k lanu a podívala se nahoru. Nevím, jestli měla strach nebo jenom vyčkávala, ale učitelka ji musela několikrát pobídnout. Nakonec se vyhoupla na lano a s lehkostí na něho vyšplhala.

„Výborně,“ pochválila ji. Potom jsem se musel vrátit zpátky k našemu fotbalu. Když konečně zazvonilo, holky už byly pryč. Rychle jsem se šel vysprchovat a převléct, protože jsem nechtěl, aby na mě Bella musela čekat. Když jsem vylezl z šatny, Bella už stála venku a kolem ní byly i ostatní holky.

„Odkud jsi?“ ptaly se jí. Musel jsem se usmát, protože je Bella ignorovala.

„Nevíme, odkud pochází, když ji naši rodiče adoptovali, vyrůstala od malička v sirotčinci,“ odpověděl jsem za ni naučenou frázi.

„Taky bych chtěla být adoptovaná,“ koukla na mě jedna z dívek po očku. Myslím, že to byl něco jako flirt.

„Půjdeme?“ vzal jsem ji za ruku. Bella se ke mně přiblížila a nechala se od nich odnést.

„Proč musí taková chudinka dostat takového dokonalého kluka,“ povzdychla si jedna z nich.

„Vždyť ani nemluví,“ podpořila ji druhá. To už jsem nemohl vydržet a otočil jsem se na ně.

„Nezáleží na tom, jestli někdo mluví nebo ne, jestli někdo slyší a někdo ne, důležité je, jaké je jejich srdce,“ prohodil jsem a odešel s Bellou pryč. Ostatní už měli konec, takže jsem pomohl Belle do auta a vyjeli jsme domů.

V domě už byli všichni a čekali na nás.

„Aro, přijede na návštěvu,“ objasnil nám Carlisle. Spíše, Belle, protože já už to tušil. Nechtěl jsem ji zbytečně děsit.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ pronesl jsem, protože se Bella přitiskla ke mně.

„Vím, že to pro Bellu bude těžké, ale Arovi nesmíme odporovat,“ povzdychl si.

„Myslím, že by nebylo vhodné, aby Aro věděl o vašem vztahu,“ podotkla Esme.

„Ale jak to uděláme,“ přidala se do rozhovoru Rose.

„Pamatujete, jak Aro říkal, že Bella dokáže zaštítit osoby kolem? Pamatuješ, když jsme přijeli do Volltery, nikoho jsi neslyšel,“ uvažoval Carlisle nahlas.

„Bello, zvládla bys to?“ otočil jsem se na ni. Krčila se za mnou a poslouchala nás.

„Moc by nám to pomohlo,“ pobídla ji Alice.

„Netlač na ni,“ zavrčel jsem. Bella se chvíli koukala na naše hašteření, potom vyklouzla její ruka z mé a posadila se na gauč.

„Nikdo na tebe netlačí,“ snažil jsem se ji uklidnit.      

Bella mě vůbec nevnímala, koukala se před sebe.

„Bello?“ dotkl jsem se jí a pak se to stalo. Nedotkl jsem se jejího ramene, ale moje ruka narazila asi 5 cm od něho.

 „Co je to?“ prozkoumával jsem to okolo ní.

„Nech ji, Edwarde,“ zarazil mě Carlisle. Stoupl jsem si ke své rodině, která ostražitě sledovala Bellu. Na Belliné tváři se neprojevovala žádná emoce, pouze soustředění. Následně se ta bublina, zase posunula o kousek dál.

„Páni,“ vydechl Carlisle v úžasu.

„Psst,“ napomenul jsem ho. Bellin soustředěný výraz mi naznačil, že je to asi namáhavé. Najednou se štít zavlnil a oddělil se od ní. Ve vzduchu se vznášela koule a blížila se k nám. Všichni jsme stáli, jak zkoprnělí. Najednou se koule rozdělila na několik další. Každá z nich přiletěla k jednomu z nás. Koule se zmítala a najednou mě obalila. Jakmile se mě dotkla, stala se z ní neviditelná. Podle užaslých pohledů mé rodiny jsem pochopil, že jim se stalo to samé. Hned jsem se zaměřil na ostatní, neslyšel jsem ani jednu jejich myšlenku.

„Nic neslyším,“ obrátil jsem se na ně.

„Takže se povedlo,“ vydechl Carlisle, ještě celý v šoku. Okamžitě jsem se obrátil na Bellu. Držela se za hlavu a houpala se ze strany na stranu.

„Lásko,“ vyjekl jsem a okamžitě byl u ní.

„Jsi v pořádku?“ strachoval jsem se. Položila mi hlavu na rameno a oddychovala.

„Muselo jí to vyčerpat,“ okamžitě se slova ujal Carlisle.

„Vezmi ji nahoru a já se na ni podívám,“ dodal, když odbíhal nahoru pro tašku.

 Vzal jsem Bellu do náruče, stejně tak, jak mi řekl, jsem ji odnesl nahoru. Za celou dobu se na mě ani nepodívala. Nevím, proč, ale asi se bála, že bych něco viděl.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 8. kapitola - Schopnost: