Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 32. kapitola - Obavy

09.02.2012 (15:45) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3690×

32. kapitola

„Dobré ráno.“ Vyrušila mě z myšlenek, které se mi vířily hlavou.

„Dobré, jak se cítíš?“ musel jsem se zeptat.

„Dobře, ale mám hlad.“ Protáhla se.

„Půjdu dolů něco přichystat, a ty se můžeš jít zatím vysprchovat.“ Pomohl jsem jí vstát z postele.

Šel jsem dolů přichystat jídlo, ale moje mysl byla stále u Belly. Hlídal jsem její pohyb, kdyby uklouzla, nebo se jí udělalo špatně.  Nic se nestalo, takže když přišla dolů, měl jsem její jídlo přichystané.

„To je dobrota,“ ládovala se.

„Bello, budeš tlustá.“ Přišel do kuchyně Emmett s Rose. Rose okamžitě Emmettovi jednu vrazila, protože jak já, tak ona jsme věděli, jak na to minule zareagovala Bella.

„To už jsem, Emmette, takže mi ještě ten zákusek ze včerejška neuškodí,“ zasmála se a vrazila přede mě prázdný talíř. Viděl jsem na Rose, jak si oddychla, že to nevzala špatně.

„Riskuješ, Emmette,“ zavrčela na něho tak, aby to Bella neslyšela. Emmett jen zakroutil hlavou a posadil se za Bellou.

„Máš to dobrý?“ ptal se jí, když se ládovala čokoládovým dortem.

„Chceš?“ nabídla mu Bella a usmívala se u toho jako anděl pomsty.

„Ne, díky.“ Odtáhl se od ní Emmett, ale nestihl to moc daleko, protože Bella měla v ruce šlehačkový košíček a ten přistál Emmettovi přímo v obličeji.

„Ty.“ Utíral si šlehačku z obličeje. Bella se nekontrolovatelně smála a i já se pochechtával. Rose se snažila udržet vážnou tvář, ale koutky jí taky cukaly.

„Myslím, že si potřebuji sednout na gauč,“ dostala ze sebe Bella v záchvatu smíchu. Než jsem stačil zareagovat, měl ji v náruči Emmett a nesl ji pryč.

„Pust mě!“ křičela Bella a smíchy se málem dusila. Emmett ji položil na gauč a začal ji lechtat. Hrozně se smála, až sjela z gauče na zem. V první chvíli mě polil imaginární pot, že si ublížila, ale když jsem opět uslyšel její smích, tak jsem se uklidnil.

„Už mám dost.“ Snažila se Bella vysoukat ze sebe, ale Emmett nepřestával.

„Emmette, myslím, že to stačí,“ utnul jsem jejich zábavu.

„Fajn, ale varuji tě, Bello,“ pohrozil jí Emmett prstem a Bella zase vyprskla smíchy. Emmett se na ni chtěl znovu vrhnout, ale to už jsem zastavil já. Stoupl jsem si před Emmetta a naznačil mu, že už to stačí. Emmett se potom spakoval a odešel se umýt.

„Zbytečně Emmetta provokuješ, víš, že nezná zábrany.“ Pomáhal jsem jí sednout na sedačku.

„Vím, ale mám tebe a ty nedovolíš nic, co by mi mohlo ublížit.“ Políbila mě na tvář. Byla to mrška, dokázala využít každé situace.

„Chci se tě zeptat na včerejšek,“ začal jsem, protože mi přišlo divný, že se o tom Bella nezmiňuje.

„A co přesně?“ Podívala se mi do očí.

„Ti upíři, myslel jsem, že tam umřeme.“ Pohladil jsem ji po tváři a snažil se jí tím ukázat, že jsem se taky bál. Tak aby se ona nebála a vše mi řekla.

„To já taky, nevěděla jsem, jestli budu mít dostatek síly, aby odletěli, ale povedlo se,“ usmála se, a už zase chtěla odejít.

„Počkej, nejsi vystrašená, nebo něco takového?“ naléhal jsem na ni.

„Já nad tím nechci přemýšlet, Edwarde, za chvíli mám rodit a to mi dělá daleko větší zmatek v hlavě, než nějací upíři ze včerejška.“ Vstala a už odcházela. Cože, ona má něco s porodem? Nechápal jsem.

„Jaký problém ti dělá porod?“ plácl jsem nahlas, i když jsem se jí na to teďka nechtěl ptát.

„No, ale to nic.“ Zarazila se a snažila se to všechno přejít, jako by to nechtěla vůbec říct.

„Bello, tohle je vážná věc,“ dotíral jsem na ni.

„Nechce se mi to tady řešit.“ Koukla do země. Vstal jsem a stoupl si k ní.

„Nikdo tady kromě Rose a Emmetta není, protože jsou na lovu a Rose s Emmettem řeší úplně něco jiného,“ uklidňoval jsem ji.

„Mám strach.“ Sedla si zpátky na gauč a já si sedl k ní.

„Z čeho?“ nechápal jsem.

„Z porodu, z čeho asi?“ utrhnula se na mě.

„Promiň.“ Hned se omluvila.

„To nic, z porodu nemusíš mít strach, já budu po celou dobu s tebou,“ konejšil jsem ji.

„Ale rodit budu já,“ odporovala mi. Nechápu, že jsem si toho nevšiml dřív, že jsem to nepochopil.

„Bello, z čeho přesně máš strach?“ zeptal jsem se jí. Zrovna, když se otevřely dveře a Bella mi nestihla odpovědět.

„Jsem unavená, asi si půjdu lehnout,“ prohodila a utekla pryč.

„Děje se něco?“ zeptal se Carlisle, který právě vstoupil.

„Nic, to je dobrý.“ Mávl jsem nad tím rukou. Bella nechtěla, aby o tom někdo věděl.

„Edwarde?“ Popošla ke mně Esme.

„Vážně se nic neděje,“ odporoval jsem jí.

„Tak proč Bella vzlyká?“ podotkla a já se zaposlouchal do domu, měla pravdu, Bella tiše vzlykala.

„Rose, Emmette!“ zavolal jsem a oni seběhli dolů.

„Něco potřebuješ?“ zeptala se Rose, ale když se zaposlouchala do domu, došlo jí to.

„Máme jít ven?“ zeptala se, aby se ujistila, že to pochopila správně.

„Mohli byste jít na lov?“ poprosil jsem je.

„Vrátíme se tak za 4 hodiny.“ Táhla Emmetta pryč.

„Díky, Rose,“ poděkoval jsem jí, že je tak ohleduplná.

„Máme jít taky ven?“ zeptala se Esme.

„Ty ne, ale já s Carlislem půjdeme. Ty jdi, prosím, za ní, protože tohle já nemůžu chápat a jedině ty to dokážeš pochopit.“ Poprosil jsem ji. Carlisle se neptal a šel se mnou.

Bella:

Nechápu, proč jsem mu to řekla, chtěla jsem si to nechat pro sebe. Nechtěla jsem ho zatěžovat. Přišlo mi to tak líto, že jsem se i rozbrečela. Chtěla jsem být potichu, i když jsem věděla, že to Edward určitě slyší. Proto mi přišlo zvláštní, že ještě neťuká za dveřmi.

„Bello,“ promluvila Esme za dveřmi, až jsem se lekla.

„No?“ vzlykla jsem z postele a doufala, že odejde, nechtěla jsem, aby mě někdo takhle viděl. Protože já byla právě na dně.

„Můžu?“ Nenechala se a já neměla jinou možnost, než ji pustit dovnitř. Když mě uviděla, tak si za mnou sedla. Tak jsme seděly naproti sobě a koukaly na sebe. Ani já ani ona jsme se neměly k začátku hovoru. Myslím, že Esme čekala, že začnu já, ale mně se nechtělo. Vždyť jí to Edward řekl, tak nechápu, na co čeká.

„Co tě trápí, Bello?“ začala sama, když zjistila, že já určitě nezačnu.

„Vždyť ti to řekl,“ vzlykla jsem. Byla jsem taky naštvaná, protože se mě tak hloupě ptala.

„Neřekl, jen mě poprosil, abych šla za tebou, protože já to prý pochopím a ostatní vyhnal ven na lov,“ sdělovala mi v klidu, i když si musela všimnout mého podráždění.

„Neřekl?“ divila jsem se a zaposlouchala se do domu. Opravdu jsem nikoho neslyšela. Dům byl prázdný a všude bylo ticho.

„To pro mě udělal?“ Zase jsme se rozbrečela jako mimino. Já se tady chovám tak hloupě.

„Tak co tě trápí?“ zopakovala svou otázku.

„Já mám strach z porodu,“ zamumlala jsem, ale věděla jsem, že to slyšela.

„Proto říkal Edward, že to on nepochopí,“ pousmála se a přisedla si ke mně ještě blíž.

„A co tě přesně trápí?“ ptala se mě dál.

„To, že to nezvládnu, že to bude tak bolet, že to vzdám v půlce. Že si budu přát, aby se to dítě nenarodilo. Že se všechno změní, když se narodí a já ji nebudu mít tak ráda, jak bych si představovala,“ vzlykala jsem a snažila se ze sebe dostat všechno, co jsem v sobě tlumila.

„Bello, věř mi, že i přes tu bolest budeš natěšená, až se narodí. A ty poprvé uvidíš její tvářičku, okamžitě se zamiluješ. Já jsem sice neměla to štěstí, protože moje dítě se narodilo mrtvé, ale to jenom proto, že jsem se nedostala včas k doktorovi a tehdy se děti mrtvé rodily, protože tehdy ještě nebyla zdravotní péče na takové úrovni, ale ty se bát nemusíš. Carlisle má stoleté zkušenosti,“ zasmála se a já se usmála s ní.

„Mám strach, že nebudu k malé tak připoutaná, jako teďka. Teď vím, že je ve mně, miluji ji, protože je součástí mě, ale opravdu to tak bude, až ji nebudu mít v sobě?“ ptala jsem se dál, protože Esme mi dávala informace, které jsem potřebovala.

„Budeš k ní připoutaná ještě víc, než teďka, protože ji uvidíš, protože se na tebe bude koukat, mávat ručičkama a to bude to nejkrásnější. Navíc ji budeš kojit a to je něco, co je pouze mezi matkou a dítětem, takže tu intimitu neztratíš,“ utěšovala mě a vedlo se jí to.

„Jsem hloupá, že o tom pochybuju.“ Sklonila jsem hlavu. Právě teď mě to totiž mrzelo, že jsem mohla pochybovat. Že jsem pochybovala o své lásce k malé. Vždycky ji budu milovat, teď už jsem to jasně věděla.

„Děkuji, Esme.“ Objala jsem ji. Drtila mě v náruči a nechala se ode mě mačkat.

„Takže už žádnou otázku nemáš?“ podotkla jen tak.

„Ne, ale něco bych si dala.“ Oblízla jsem se.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 32. kapitola - Obavy: