Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 29. kapitola - Chata

18.12.2011 (18:45) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3903×

29. kapitola -

Její jazyk zareagoval okamžitě a šel mi naproti. Byli jsme ve vzájemné shodě. Udělal jsem pohyb já, udělala ho ona za mnou. Hlavou mi problesklo, že pro ni asi nebude gauč úplně pohodlný. Vzal jsem ji do náruče a pomalu nesl do ložnice v patře. Nechtěl jsem riskovat, že zkazím tuto situaci, tím, že jí bude špatně z rychlého běhu. Nesl jsem ji opatrně, tak abych o něco nezavadil, ale stále jsem ji líbal. V líbání byla vždycky vytrvalá. Když jsem otevřel dveře od ložnice, naskytl se mi pohled na bílou postel se závoji. Alice se opravdu předvedla. Opatrně jsem Bellu položil na postel a šel zavřít okno, nechtěl jsem, aby jí byla zima. Už jenom to, že jsem ledový já, by jí mohlo vadit. Upíří rychlostí jsem se k ní vrátil a opět zaměstnával její rty. Její ruce mi bloudily po těle. Při každém jejím dotyku jsem ucítil elektrický proud. Svlékla mi tričko a okamžitě se začala věnovat kalhotám. Byla nedočkavá, ale to ostatně jsme byli oba. Kalhoty mi vysvlíkla s takovou rychlostí, až jsem se sám divil. Byl jsem pouze v boxerkách a ona měla na době ještě mikinu. Lehce jsem zavrčel nad tímto nepoměrem a Belliny koutky se vyhouply do úsměvu. Rukama jsem zajel pod tričko a svlékl jí mikinu s tričkem dohromady. Rty jsem sjel na její dekolt a polaskal ho. Jejím nalitým prsům jsem se schválně vyhnul a namířil si to k jejímu bříšku a k naší holčičce. Políbil jsem ji na pupík a Bella zavrněla. Učinil jsem tak znovu a naše holčička dala najevo, že je tady taky. Musel jsem se usmát, v Belliných očích byly jiskřičky. Už jsem nemohl čekat a trhnul jsem s jejími kalhotami. Knoflík od kalhot ulítl neznámo kam. Trochu jsem se od ní odtáhl a prohlížel si ji. Jednou rukou jsem zajel pod její záda a rozepnul jí podprsenku, také jsem ji pomalu nadzvedl a přemístil ji výš na postel. Jedno její ňadro jsem vzal do ruky a polaskal ho, k druhému jsem sklonil své rty a políbil ho. Bella zavzdychala, poprvé za několik měsíců jsem zase slyšel její sten.

„Edwarde,“ zakňučela Bella. Lehl jsem si k ní na bok, abych neublížil miminku, nechtěl jsem riskovat, že bych ho zalehl. Sám jsem se zbavil boxerek společně s Bellinýma kalhotkami.

Můj kamarád o sobě už dával vědět. Cítil jsem zvláštní pnutí, nejspíš to byla nedočkavost. Bella na tom nebyla o moc líp, cítil jsem, jak se její krev vaří. Lehl jsem si na postel a Bellu si přehoupl do sedu na sebe. Usmála se na mě a spojila naše těla v jedno. Sám jsem musel vyfouknout přebytečný vzduch z plic. Bella přirážela v pravidelném rytmu. Opatrně jsem ji držel kolem pasu. Jedno její ňadro jsem vzal do dlaně a hnětl jej. Bella opět zavzdychala. Viděl jsem, že bych měl teď převzít tempo já, protože jsem nechtěl Bellu zbytečně vyčerpávat. Zvedl jsem ji a vyklouzl jsem z ní. Podívala se na mě stylem, co chystáš? Sedl jsem si a opřel se o čelo postele. Posadil jsem si ji zády k sobě a opět do ní vniknul. Opatrně jsem Bellu držel a sám přirážel a určoval jsem tak tempo, které jsem od toho jejího ještě zrychlil. Jednou rukou jsem ji objímal kolem pasu a duhou jí hladil bříško. Byla nádherná a dokonalá. Nemohl jsem uvěřit, že je moje a už navěky. Nic nám nehrozí a už ji nikdy neopustím. Z mých myšlenek mě vyrušilo až přicházející vyvrcholení. Bella už k orgasmu neměla daleko. Ještě několikrát jsem přirazil a Bella se na mě zhroutila v milostné křeči. I já jsem došel vyvrcholení. Lehce jsem Bellu nadzvedl a nechal ji ze mě vyklouznout, potom jsem nás zachumlal do peřin a přitáhl si Bellu na hrudník.

„Miluji tě,“ vyznala se mi.

„A já tebe.“ Políbil jsem ji na tvář a začal broukat, aby usnula. Spánek na ni dolehl v neuvěřitelné rychlosti. V jednu chvíli ještě koukala kolem a v druhé už spala. Celou noc měla ruku obmotanou kolem mě, až jsem se bál, že bude mít omrzliny.

„Ne,“ zavrčela Bella kolem šesté hodiny ranní a sedla si na posteli.

„Něco se děje?“ pohladil jsem ji po zádech a sedl si k ní.

„Potřebuji na záchod a nechce se mi vstávat,“ zanaříkala Bella, jako by to bylo něco hrozného.

„Nedívej se na mě tak, ty takový problém nemáš,“ ohradila se na mě, když viděla na mém obličeji úsměv.

Pokrčil jsem rameny a ještě víc se usmál.

„Mám tě tam donést?“ nabídl jsem gentlemansky s úsměvem na tváři, protože mě se tahle situace zdála směšná.

„Ne,“ zavrčela podrážděně a zmizela za dveřmi. Asi to budou její těhotenské nálady, doteď jsem s nimi neměl čest se setkat, ale teď si to vynahradím.

„Promiň, nevím, co to do mě vjelo.“ Vrátila se Bella z koupelny a lehla si zase ke mně.

„To nic, to s tebou dělá ta malá.“ Pohladil jsem jí bříško.

„Ještě jsem nevymyslela jméno, protože jsem doufala, že to vymyslíme společně.“ Lehla si na bok obličejem ke mně.

„Já nevím,“ zamyslel jsem se.

„Já nad tím taky nepřemýšlel,“ dodal jsem. Tohle téma, které načala, bylo vzrušující. Nikdy jsem ani nepomyslel, že by se mi tohle mohlo stát.

„Tak co?“ pohladila mě po tváři a zamračila se, protože já se k žádné odpovědi neměl.

„Chtěla bych něco neobvyklého,“ pokračovala dál, když jsem neodpovídal.

„Něco vznešeného,“ dodal jsem. Přesně takové bych chtěl jméno.

„No, víš, napadlo mě, že by to mohla být. Ne, je to blbý,“ zarazila se a otočila se zády ke mně.

„Nezjistíš, jestli je to jméno špatný, když ho neřekneš.“ Objal jsem ji zezadu a hladil bříško v pravidelných kroužcích.

„Amélie,“ vydechla. Musel jsem si to jméno ještě několikrát zopakovat v hlavě. Bylo přesně takové, jaké jsem si představoval. Vznešené a zvláštní. Bylo dokonalé.

„Je nádherné,“ políbil jsem jí za ouško.

„Krásné,“ zopakoval jsem.

„Vážně?“ otočila se zpátky s nevěřícným pohledem, že jsem jí to schválil.

„Bude se líbit i ostatním.“ Pohladil jsem ji druhou rukou po tváři, protože jednou rukou už jsem ji hladil po bříšku.

„Nechci, aby sis myslel, že jsem ti nedala prostor na to, abys vymyslel něco ty.“ Bránila si přiznat, že to jméno, které vymyslela je dokonalé.

„Vážně se ti líbí, neříkáš to jenom proto, abys mi udělal radost, že?“ ptala se mě jako malá.

„Bello, to jméno je krásné, kdyby se mi nelíbilo, nikdy bych ti nedovolil dát naší první dceři takové jméno.“ Posadil jsem se a sehnul jsem se nad ni.

„Dobře, bude to Amélie,“ japitulovala s úsměvem.

„A co druhé jméno?“ zamyslel jsem se. Chtěl jsem pro mou prvorozenou dceru ještě druhé jméno. Bella se na mě podívala stylem, to už mám vymyšlené taky.

„Tak jaké?“ zasmál jsem se.

„Alice,“ šeptla.

„Proč teď myslíš na mou sestru?“ zarazil jsem se, protože jsem nechápal.

„To druhé jméno bude Alice.“ Sedla si a byla ve stejné úrovni jako já.

„Ty chceš dát naší dceře jméno po mé ztřeštěné sestře?“ zasmál jsem se.

„No, říkala jsem si, že by se jí to líbilo a hezky ty jména jdou k sobě.“ Koukala se dolů.

„Amélie Alice Cullen,“ řekl jsem si celé jméno a měla pravdu, nádherně k sobě ladilo.

„Alice bude skákat nadšením, až jí to řekneš,“ zasmál jsem se.

„To doufám,“ podívala se mi do očí a já se začal topit. Její fialová očka mě dokonale pohltila.

„Doufám, že bude mít oči po tobě,“ vydechl jsem.

„Doufám, že ne,“ zasmála se Bella.

„Proč?“

„Kdybych si měla vybrat, jaké bych chtěla oči, tak bych chtěla nějakou obyčejnou barvu,“ přiznala.

„Mně se líbí taková.“ Pohladil jsem ji po víčkách.

„Nebude se přít,“ utnula to Bella a lehla se do postele.

„Jsem unavená,“ dodala. Lehl jsem si k ní a přitáhl si ji na hruď.

„Spinkej, budu tady.“ Usnula jako malé dítě, asi toho měla dost, nosila v sobě naše dítě a ještě po takovém výkonu. Musel jsem se usmát. Máme ještě jeden den, než se budeme muset vrátit. Nejraději bych tu s Bellou zůstal, ale nesmím ji vystavovat žádnému nebezpečí a to, že jsme byli tak daleko od lidí a od Carlisla, určité nebezpečí představovalo.

„Dobré ráno, lásko,“ popřál jsem jí se snídaní v ruce, když otevřela oči.

„Dobré,“ protáhla se a tím odhalila své holé tělo.

„Tohle mi nedělej,“ zakňoural jsem. Nemohl jsem za ní skočit, protože jsem držel v ruce ještě její snídani.

„Co?“ usmála se a já věděl, že určitě ví co. Zavrčel jsem na ni, ale ne jako na svoji večeři, ale jako na svou lásku, která si dobírá manžela.

„Tak sem dej tu snídani,“ mávla na mě a při tom se zakryla.

„Děkuji,“ oddechnul jsem si, protože kdyby ještě přede mnou chvilku takhle zůstala, tak bych po ní skočil i za cenu snídaně.

„Vypadáš kouzelně, když jsi tak náruživý,“ usmívala a ládovala se snídaní.

„Jsem rád, že tě baví mě škádlit,“ políbil jsem ji na krk. Zaklonil hlavu tak, abych měl dobrý přístup. Letmými polibky jsem jí zasypával krk.

„Ty nás nenecháš ani dojíst?“ zlobila se naoko.

„Vždyť ti nic nebrání!“ nenechal jsem toho a zajel rukou pod peřinu.

„Nebrání?“ uchichtla se a odložila již skoro prázdný talířek na noční stolek.

„Nebrání,“ stáhl jsem si ji pod sebe a zmocnil se jejích rtů. Nemohl jsem se jí nabažit, navzájem jsme poznávali svá těla, i když já její znal naprosto dokonale. Nebylo místo, které bych neznal. Nebylo nic, co bych neviděl. Pomalu jsme se sobě odevzdávali. Nořili jsme se do sebe, její tělo kopírovalo rytmus mého těla a stávali jsme se jedním.

„Bude mi to tu chybět,“ zesmutněla, když mi večer usínala v náruči. Odpoledne jsme se byli projít, abych Bellu unavil a ona brzo usnula. Měl jsem naplánováno, že jakmile usne, tak ji přenesu k autu. Nechtěl jsem Bellu vystavovat zbytečnému stresu, takže jsem počkal, až bude tvrdě spát. Když jsem usoudil, že už je dostatečně v hlubokém spánku, tak jsem ji zabalil do deky a vzal do náruče. Vyběhl jsem do noci. Měl jsem strach, že jí bude zima, ale nezdálo se, že by se nějak třásla. Snažil jsem se být co nejtišší, přeskakoval jsem kořeny, abych o ně moc nezavadil a Bella se neprobudila. Za celou cestu sebou hýbla pouze dvakrát, takže jsem byl nadšený, když jsem dorazil k autu a Bella ještě stále spala. Položil jsem ji na přední sedadlo a zakryl dekou.

Asi v půlce jízdy se Bella začala budit.

„Kde to jsme?“ zamžourala do tmy před námi.

„Asi hodinku od domu,“ usmál jsem se na ni. Byla zmatená.

„To už jsme běželi?“ nechápala a těkala očima kolem sebe.

„Už jsme běželi, teď sedíme v autě a jsme hodinu od domu,“ usmál jsem se a vysvětlil jí, jak se věci mají. Pohladila se po bříšku a chytnula mi ruku. Položila mi ji na své bříško. Normálně bylo cítit jen lehké pnutí, ale dnes jsem to cítil zřetelně. Opravdu naše dcerka kopala.

„Nebolí tě to?“ bál jsem se, protože mi to přišlo docela silný.

„Ani ne, ale dneska je opravdu silná,“ protáhla se. Svou ruku jsem nechal položenou na jejím bříšku. Byla opravdu akční, to bylo poprvé, co se takhle silně projevovala.

„Au!“ vydechla Bella a chytla se za břicho.

„Bello!“ vykřikl jsem, když se schoulila na sedadle. Dupl jsem na brzdu a zastavil u krajnice.

„Co tě bolí?“ otevřel jsem dveře a vzal ji do náruče.

„Jenom silněji kopla,“ snažila se mě uklidnit, ale já klidný nebyl. Zase jsem ji naložil do auta a s maximální rychlostí vyjel směr dům. Už nevypadalo, že by jí něco ubližovalo, ale pro jistotu jsem to chtěl mít zkontrolované od Carlisla.

„Co se děje?“ vyletěl Carlisle, když jsem prudce zabrzdil u domu.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 29. kapitola - Chata: