Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 28. kapitola - Doma

22.11.2011 (11:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3907×

28. kapitola

„Je ti to nepříjemné.“ Smutnil jsem, protože jsem si to jinak nemohl vysvětlit. Odtáhla se ode mě, možná mě už nechce a dělá to jenom pro dítě. To, že se mnou je, že se ke mně vrátila.

„Edwarde.“ Pohladila mě po tváři.

„Moc mě to mrzí, jestli nechceš, abych…“Nenechala mě domluvit.

„Tak to není, ty jsi to nepochopil.“ Přitáhla se zpátky ke mně.

„A jak jsem to měl pochopit.“ Mumlal jsem dál a koukal z okna.

„Je mi o tom trapný mluvit.“ Odtáhla se ode mě a posadila se na druhou stranu auta.

„Vždyť mě můžeš říct všechno, i když to nebude pro mě dobré.“

„Jak daleko jsme od domu?“ odvrátila se ode mě Bella a podívala se na Carlisla.

„Asi půl hodiny.“ Odpověděl jí a byl taky nervózní, protože nevěděl, co Bella právě chce.

„Mohl bys zastavit.“ Poprosila ho a Carlisle tak udělal. Tak teď mě už přepadl smutek, beznaděj a všechno, co k tomu patřilo. Vystoupila, nevěděl jsem, co mám dělat. Nechat ji jít, nebo mám za ni jít a ještě bojovat. Snažit se ji získat zpátky, ale copak jsem ji mohl nutit do něčeho, co ona sama nechtěla?

„Edwarde, prosím tě, vystup.“ Nahnula se zpátky do auta. Udělal jsem, co chtěla, a vystoupil.

„Carlisle, můžete jet, my se domů nějak dopravíme.“ Řekla mu a mě zahřálo u srdce, protože mluvila v množném čísle, takže myslela i na mě.

„Pojď.“ Čapla mě za ruku a táhla někam do lesa. Zastavila se až daleko v lese a sedla si na pařez. Stál jsem tam a nevěděl, co dělat. Mám jít za ní, nebo tady mám jenom stát. Ta nejistota mě užírala a nahlodávala.

„Já tě miluji, to už jsi ode mě slyšel a budu ti to říkat pořád dokola, jestli to bude zapotřebí. Miluji tě a nechci být od tebe už ani na chvíli. Chci, abys byl můj manžel, otec našeho dítěte, moje všechno.“ Mluvila a já stále nevěděl, co si mám o tom myslet.

„Tak proč jsi nechtěla, abych se tě dotýkal?“ Ptal jsem se jí, ale zároveň jsem odpověď znát nechtěl.

„Protože jsem tak nadržená, že bych po tobě v tom autě skočila.“ Sklopila hlavu a viděl jsem, jak se červená.

„Promiň, tohle mě nenapadlo.“ Omluvil jsem se jí a naprosto přesně jsem věděl, jak to myslí, i já jsem měl problém se udržet.

„A co takhle víkend někde uprostřed lesa v chatě.“ Usmál jsem se a Bella zvedla hlavu.

„To nezní špatně, pokud tam budeme sami.“ Usmála se.

„Jenom my dva a naše dítě.“ Vzal jsem ji do náruče a políbil.

„Edwarde?“ Odkašlala si.

„Vím, nebudeme to pokoušet.“ Políbil jsem ji ještě jednou. Nechal jsem si ji v náruči a běžel domů.

„Nevrť se.“ Přitiskl jsem si ji k sobě, aby mi nevypadala. Nic mi na to neřekla.

„Bello, mohl bych tě prohlédnout?“ Ýarazil nás Carlisle ve dveřích.

„Jistě, ale můžu se osprchovat?“ Zeptala se ho.

„Jistě, stačí za chvilku.“ Usmál se a nechal nás projít dovnitř. Byl neuvěřitelně natěšený, až uvidí miminko po takové době. A já taky. Bella mezitím zapadla do sprchy. Když se vrátila, Carlisle měl už všechno nachystané. Lehla si na lehátko a vyhrnula tričko. Chytl jsem ji za ruku a hleděl s velkým obdivem na její bříško. Bylo krásné, krásnější jak normálně. A to ještě pod ním schovávala naše dítě.

„Teď to zastudí.“ Uklidňoval Bellu Carlisle, když ji přiložil na bříško gel a začal přístrojem jezdit po jejím břiše.

„Tak co?“ netrpělivě poklepávala Bella nohou.

„Tady je a je všechno v pořádku.“ Ukázal najednou Carlisle na monitor. Opravdu tam byl. Viděl jsem tam tělíčko, nožičky i ručičky.

„Dítě se ještě na porod nepřipravuje. Termín máš sice až za měsíc, ale klidně to může být i dřív. Budu tě pravidelně kontrolovat, abychom věděli, kdy se dítě začne natáčet na porod.“ Informoval nás.

„Co to je?“ Optala se Bella a její dech se zrychlil.

„Chceš to opravdu vědět?“ Zarazil jsem jí.

„Jo, chci a ty?“ Podívala se na mě.

„Já taky.“ Usmál jsem se.

„Tak co je to?“ Snažila se Carlisla popohnat.

„Je to holčička.“ Řekl to krásné slovo. Já budu mít dceru. Moje srdce se jakoby rozběhlo svým tempem. Bilo pro ty moje dvě krásky, co teďka ležely na lehátku.

„Už si můžu utřít břicho?“ Ptala se Bella Carlisla a mě tím vyrušila z mého snění.

„Jistě, už jsem všechno dodělal.“ Pomohl jí Carlisle si stoupnout, protože já jsem nebyl schopen. Stále jsem nemohl uvěřit, že budu mít dítě. Před tím, s těmi všemi problémy, jsem si nějak úplně neuvědomoval, že budu otcem, ale teď, když bylo jasné, co to bud, mě to naprosto uzemnilo. Začal jsem mít strach, že nebudu dobrý otec.

„Edwarde, slíbil jsi mi tu chatu.“ Vyrušila mě Bella žadonivým hlasem.

„Už jdu na to.“ Políbil jsem ji a vyběhl z pokoje k telefonu. Telefonování a zamluvení chaty trvalo chvilku, i když nechtěli chatu pronajmout, moje vysoká částka peněz je přesvědčila. Udělal bych pro Bellu všechno, abych ji uspokojil, zvlášť když to uspokojí i mě.

„Všechno je zařízeno, zítra odjíždíme.“ Zamumlal jsem jí do ouška. Seděla na gauči a cpala se Esmeinými těstovinami.

„Je to dobrý, ale dala bych si krev. Už dlouho jsem ji neměla.“ Usmála se na mě.

„Tak já ti ji donesu.“ Pohladil jsem jí po ruce. V ledničce jsem nalil plný hrneček krve, i já jsem měl žízeň, ale musel jsem to vydržet do večera.

„Tady máš, lásko.“ Podal jsem jí hrneček a přisedl si k ní. Vyprázdnila ho a nenechala mi ani trošku. Na co to myslím, já nemám žízeň.

„Je ti něco, Edwarde?“ vyrušila mě Bella.

„Ne, jen mám taky žízeň,“ řekl jsem jí popravdě.

„Tak běž na lov, já to tady zvládnu a mám tady Esme.“ Popoháněla mě pryč, ostatní už na lovu byli.

„Chtěl jsem počkat do večera, ale asi to už nevydržím.“

„Jen běž, já se ti o Bellu postarám.“ Sedla si k nám Esme.

„Dobře, ale kdyby něco, tak volejte.“ Nakázal jsem jim oběma. Nechtěl jsem Bellu, tak brzo opouštět, ale moje žízeň byla už velká. Mohl bych jí ublížit, kdybych ještě otálel s lovem, a to bych nemohl dovolit. Vyběhl jsem z domu jako střela a okamžitě byl v lese. Potřeboval jsem si zalovit pořádně, takže jsem lovil déle. Ulovil jsem dvě pumy a jednoho medvěda, a potom jsem si to vyběhl zpátky k domu. Když jsem se podíval na hodinky, bylo už něco po půlnoci. Měl jsem krásně zlaté oči a doufal jsem, že to dlouho vydrží, abych se od Belly nemusel vzdalovat. Vběhl jsem do domu a narazil na gauči na Esme.

„Spí.“ Podotkl jsem, když jsem se zaposlouchal do domu a uslyšel dva pravidelné tlukoty srdce, jedno Bellino a jedno mé dcerky.

„Běž za ní, ale nevzbuď jí, trvalo jí dlouho, než usnula.“ Upozornila mě Esme. Jen jsem se na ni podíval a usmál, potom jsem vyběhl schody. Před dveřmi jsem zpomalil a opatrně je otevřel. Bella byla zachumlaná pod dekou a krásně se usmívala. Nechtěl jsem riskovat, že ji probudím, když si k ní přilehnu, tak jsem si sedl na gauč a po celý zbytek noci ji pozoroval. Když se odkryla, tak jsem ji zakryl, když jí spadl polštář, tak jsem jí ho zasunul zpátky pod hlavu. Takhle jsem ji opečovával celou noc a dokázalo mě to uspokojit. K ránu jsem potichu sbalil věci na náš společný víkend a Alice mi dobalila nějaké věci pro Bellu. Moje sestřička totiž po celou dobu nevěřila, že by mě Bella dobrovolně opustila, takže postupně nakupovala věci pro Bellu, i když tu Bella nebyla.

„Díky, sestřičko.“ Objal jsem jí.

„Nemáš zač.“ Odvětila mi s úsměvem. Všechno jsem nabalil do auta, abych měl všechno připravené. Přibalil jsem i nějaké potraviny, abychom nemuseli nakupovat. Potom jsem se vrátil do pokoje a opět si sedl na gauč, byla jen otázka času, než se probudí.

Začala se probouzet kolem deváté hodiny ranní. Když otevřela svoje očka, nebyla si v první chvil jistá, kde je.

„Dobré ráno.“ Popřál jsem jí a upoutal její pozornost na mě. Hned, jak mě uviděla, se usmála a naznačila mi, ať jdu za ní. Neváhal jsem ani chvilku a přilehl si k ní. Jednu ruku jsem jí dal pod hlavu a duhou položil na bříško. Hned, jakmile se moje ruka dotkla jejího bříška, tak jsem opět ucítil ten letmí dotek.

„Má ráda. Když se nás dotýkáš.“ Vrněla Bella.

„Pojedeme na tu chatu?“ zeptala se mě najednou.

„Jistě, už mám všechny věci sbalené a čekám jenom na tebe.“ Usmál jsem se, byla očividně tak nadšená.

„Tak si mě měl probudit.“ Škaredila se, až jsem se musel zasmát.

„Nespěcháme, počkáme, až vstaneš a nasnídáš se, až potom pojedeme.“ Políbil jsem ji něžně na spodní ret.

„Nech toho, Edwarde, vždyť víš, jak na tom jsem.“ Odvrátila se ode mě.

„Dobře, dobře.“ Smál jsem se. Bella nad tím zakroutila hlavou a vylezla z postele. Byla nádherná, sice trošku hubenější, ale byla nádherná. Její vypouklé bříško bylo neuvěřitelně sexy.

„Neprohlížej si mě tak.“ Zarazila se Bella před dveřmi do koupelny.

„Jak?“ škádlil jsem ji.

„Někdy jsi jako dítě a to máš být otec.“ Zamračila se a vešla do koupelny. Byla tam asi půl hodiny, než zase vyšla a na tváři měla stále tan zamračený pohled.

„Přece by ses nezlobila.“ Vstal jsem z postele a přešel k ní.

„Zlobila.“ Dráždila mě dál a vyšla z pokoje. Šel jsem za ní, kdyby zaškobrtla, tak abych ji chytil.

„Dobré ráno.“ Popřála Bella ostatním, co byli v obýváku.

„V kuchyni máš připravenou snídani. Nevěděla jsem, na co máš chuť, tak jsem ti udělala bílý jogurt s kousky čerstvých jahod.“ Povídala si s ní Esme a já si zatím sedl za Emmettem a koukal jsem s ní m na zápas.

„Můžeme jet.“ Přišla ke mně Bella a opřela se o gauč.

„Tak nasedat.“ Vstal jsem a zavelel.

„Užijte si to tam,“ bylo nám popřáno ode všech. Pomohl jsem Belle obléct si teplou bundu, protože i když bylo jaro, tak ještě ráno bylo docela chladno.

„Za jak dlouho tam budeme.“ Ptala se mě Bella v autě. Byla hrozně nedočkavá a já taky. Představa, že budeme dva dny spolu, mě vháněla do žil krev.

„Jenom hodinku autem, a potom ještě hodinku běh.“ Usmál jsem se.

„Tak dlouho?“ podotknula spíš jako řečnickou otázku, než aby na ni čekala odpověď.

„Klid.“ Vzal jsem ji za ruku a políbil ji na hřbet. Dál už se neptala, nechala ruku v mojí a koukala se oknem ven.

„Jsme tady.“ Řekl jsem jí a zastavil na lesní cestě. Auto tu nechám, nikdo tady nechodí a vadit tady nebude.

„Nechce se mi běžet.“ Přiznala a u toho se zamračila.

„Proč?“ divil jsem se, nikdy se nezmínila o tom, že by jí to vadilo.

„Holčičce se to nelíbí.“ Přiznala a pohladila se po bříšku.

„Když běžíme, cítím takové pnutí.“ Mluvila dál a já jí pozorně poslouchal. Nad tím jsem ještě nepřemýšlel, že by se to nemuselo dítěti líbit.

„Ale jinak se tam nedostaneme.“ Zoufal jsem si. Měl jsem to tak naplánované. Mám tam svíčky a romantickou hudbu. Chtěl jsem, aby to byl perfektní víkend, aby Bella věděla, že ji stále miluji.

„Tak třeba, když nepoběžíš plnou rychlostí. Budu ti říkat, jestli máš zpomalit, nebo zrychlit.“ Navrhla, ale na tváři jsem jí viděl, že se jí to vůbec nelíbí.

„Dobře, ale když to nepůjde, tak tě ponesu a půjdeme normální rychlostí.“ Ujednal jsem s ní. Dostal bych nás tam i za cenu toho, že půjdeme pomalu a bude to trvat dlouho.

„Hmm.“ Zamručela a nechala se vzít do náruče, ještě jsem přes ni přehodil deku, aby jí nebyla zima.

Vyběhl jsem poloviční rychlostí, než normálně. Ale hned, jak se začala kroutit, tak jsem zpomalil na normální lidskou chůzi.

„Je mi to líto.“ Fňukla mi do košile.

„Ale to nic, nějak to vymyslíme.“ Políbil jsem ji na čelo a začal přemýšlet, protože tohle byl oříšek. Jak jsem tak přemýšlel, tak mi Bella začala v náruči usínat. Že jsem na to nepřišel dřív. Šel jsem lidskou chůzí a Bellu houpal v pravidelném rytmu. Cítil jsem, jak její stisk povoluje, jak padá do spánku. A to byla moje příležitost, jakmile jsem uslyšel pravidelný tlukot srdce a pravidelný dech, rozběhl jsem se. Nijak neprotestovala, nijak jí to nevadilo. Zrychlil jsem na nejvyšší rychlost, abych Bellu rychle dopravil na místo, nechtěl jsem riskovat, že se probudí a my budeme někde na půl cesty.

„Edwarde!“ zašeptala, tak jsem zastavil. Byli jsme zhruba kilometr od domu.

„Zastav.“ Poručila mi a vysmekla se mi z náruče. Než jsem stihl zareagovat, sesypala se k zemi.

„Bello?“ probouzel jsem ji, lehce jsem ji pleskal po tváři, abych ji probudil. Netrvalo dlouho a otevřela oči. Ježiš, co jsem jí to zase provedl. Nadával jsem si, protože v tuhle chvíli jsem nemohl dělat nic jiného.

„Bello, vyděsila jsi mě.“ Sedl jsem si na zem a přitáhl jsem si ji do náruče.

„Promiň, udělalo se mi nevolno.“ Oddychovala mi v náruči.

„A co malá?“ pohladil jsem ji po bříšku.

„Myslím, že v pořádku.“ Usmála se na mě. Tohle bude ještě dlouhá cesta, ale byl jsem rád, že jsem většinu už uběhl a teď nám zbýval jenom kousek.

„Můžeme jít?“ vyrušila mě Bella z přemýšlení a postavila se. Opět jsem ji vzal do náruče a rychlejším krokem zamířil k chatě. Netrvalo to dlouho a konečně jsme byli před chatou.

„Konečně.“ Zamumlala Bella spíš pro sebe, ale já to slyšel taky.

„Měla jsi říct, že se ti dělá špatně, nikdy bych nepronajal chatu tak daleko v lese.“ Zamračil jsem se. Kdyby se mi se vším svěřovala, bylo by mi to jasné.

„Promiň.“ Zalekla se nejspíš mého tónu.

„Nechtěl jsem to říct takhle, jenom mi musíš říkat všechno, tak předejdeme všem problémům.“ Pohladil jsem jí po tvářičce a přenesl přes práh domu.

„Páni!“ vydechla Bella, když jsme vešli dovnitř. Všude svítily svíčky a v pokojích hrála hudba. To pro mě udělala Alice s Jasperem.

„Pustíš mě?“ poprosila mě a já tak učinil, otočil jsem si ji k sobě a políbil ji. Lehce jsem se vpíjel do jejích rtů, když se ode mě odtáhla. Zamračil jsem se, už to dělá zase.

„Musím na záchod.“ Usmála se provinile. Jenom jsem se tomu zasmál a naznačil jí rukou, kam má jít. Sám jsem si sedl na gauč. Byl jsem připravený splnit jí všechno, co bude mít na srdci. Nejraději bych se s ní odstěhoval od rodiny, ale teď když měla před porodem, jsme museli zůstat kvůli Carlisleovi.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušila mě a sedla si mi na klín.

„Nad tím, že bych si nejraději koupil dům a odstěhoval se tam s tebou.“ Přiznal jsem popravdě, protože mě zajímalo, co si o tom myslí.

„To by bylo super!“ výskla, až jsem se málem lekl.

„Jenomže teď ještě ne, až bude malá na světě.“ pohladil jsem jí po bříšku. Nemohl jsem si zkrátka pomoct, teď se dotýkám Belliného bříška, protože za chvíli ho mít nebude. Bella sklopila hlavu, ale sama dobře věděla, že mám pravdu.

„Teď na to nemysli.“ Vzal jsem jí pod bradou a donutil, aby se na mě podívala. Pohladil jsem ji po tváři a políbil ji. Tolik mi chyběli její rty, hebké, krásné a sladké. Oždiboval jsem je, Bella si poposedla ke mně blíž, aby na mě lépe dosáhla.

„Už jsem ti říkala, jak je to tu nádherné.“ Vydechla i do úst.

„Poznal jsem to.“ Znovu jsem se přitiskl na její rty.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 28. kapitola - Doma: