Další díl je tu. Je o trochu kratší, ale dělší jsem ho nezvládla udělat, ani by se to nehodilo. Doufám, že se bude líbit a nebudete mi nadávat.
02.05.2011 (22:00) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5418×
11. kapitola - Zoufalství
Společně jsme s Carlislem získali krev z pumy. Rychle jsem se zbytkem těla vyskočil do lesa a pumu zahrabal. Když jsem se vrátil, voněla po domě krev. Bella seděla na pohovce a viditelně se třásla nedočkavostí. Sedl jsem si vedle ní, ale ona mi nevěnovala žádnou pozornost. Konečně přišel Carlisle s hrnkem ještě teplé krve. Podal jí ho a Bella se napila. Její oči okamžitě zareagovaly a vrátila se jejich původní barva. Dalším douškem se Belle vrátila barva do tváří. Když dopila hrneček, usmívala se jako sluníčko. Podala Carlisleovi hrnek a oblízla se.
„Ještě jeden?“ zeptal se jí a viditelně se mu ulevilo, že už ví, co Bella potřebuje.
Zakývala hlavou a vypadala u toho jako malé dítě. Carlisle jí okamžitě přinesl další hrnek. Tentokrát se Bella již nezdržovala ochutnáváním, ale okamžitě ho do sebe nalila. Další hrnek už Bella nechtěla. Opřela si hlavu o mě a zavřela oči. Během několika minut usnula. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do postele, potom jsem se vrátil dolů.
„Konečně víme, co potřebuje,“ oddechnul jsem si a sedl na gauč.
„Udělal jsem zásoby do ledničky. Bella bude mít dostatek krve. Krev bude v dolní polici v nerezových lahvích,“ řekl mi.
„Díky, Carlisle,“ poděkoval jsem mu, když odcházel i s Esme nahoru. Všichni teď už vypadali mnohem spokojenější.
Bella spala 18 hodin. Hned jakmile se probudila, jsem věděl, že bude mít dobrou náladu. Vyskočila z postele a s úsměvem odešla do koupelny.
„Tak jdeme do školy,“ zavelel jsem, když se Bella vrátila již učesaná a oblečená. Vzal jsem ji za ruku a společně jsme šli do garáže. Když jsme přišli k autu, Bella si nesedla na místo spolujezdce, ale k volantu.
„Tak to teda ne,“ vrátil jsem ji zpět na spolujezdce. Zamračila se a sedla si.
„Slibuji, že tě jednou řídit nechám,“ políbil jsem ji na čelo. Její rty se povytáhly do malého úsměvu. Když jsme dojeli na parkoviště, čekalo nás tam nemilé překvapení.
„Co tady chcete,“ ohradil jsem se na Demetriho a Felixe a posunul si Bellu za záda. Ostatní se rozestoupili kolem nás.
„Bella jede zpátky do Volterry,“ oznámil mi jako by nic.
„Ne,“ zavrčel jsem, ale ne, aby to slyšeli lidi kolem. Ti nám naštěstí nevěnovali žádnou pozornost.
„Je to příkaz Ara,“ nenechal to být.
„Nedáme vám ji,“ stoupl si před nás Emmett.
„Jestli nám ji nedáte, vrátíme se s armádou a zabijeme vás všechny,“ zavrčel Felix.
Najednou se na již prázdném parkovišti objevil Carlisle s Esme.
„Volal Aro, že poslal své lidi pro Bellu,“ pronesl smutně.
„Ne,“ zavrčel jsem znovu. Ničeho jiného jsem nebyl schopen.
„Bello, jedeme,“ přikázal Demetri. Bella se za mnou zamlela.
„Bello,“ zvýšil hlas Demetri. Bella vystoupila a vysmekla ruku z mé.
„Ne, Bello, budeme bojovat,“ snažil jsem se ji přesvědčit. Záporně zakývala hlavou a políbila mě. Potom se rychle přesunula za Demetrim. Ten se usmál a vzal Bellu hrubě za rameno, chtěl jsem po něm vystartovat, ale Carlisle mě chytnul.
„Získáme ji zpátky, neboj, ale takhle se to nevyřeší,“ domlouval mi. Nacpali Bellu do auta a odjeli.
„Jedeme domů,“ zavelel Carlisle.
Ani jsem se nesnažil sednout na místo řidiče. Poraženě jsem si sedl dozadu.
„Jak jsem to mohl dopustit,“ nadával jsem, když jsme dorazili domů.
„Něco vymyslíme,“ snažila se mě uchlácholit Esme. Ostatní stejně jako já věděli, že nemáme nejmenší šanci.
......
Když Bellu odvedli, zhroutil se mi život. Odmítl jsem vycházet z pokoje. Ze začátku se rodina snažil udržet ve mně naději. Po několika týdnech to vzdali. Sami měli co dělat, aby nepropadli do stejného stavu jako já.
......
Už je to rok, co odešla. Můj život jel v zajetých kolejích. Jenou za čas na lov a potom jsem se vrátil do svého pokoje. Zíral jsem do zdi a vyčítal si, že nic nedělám. Nedalo se nic dělat, Carlisle několikrát volal do Volterry, ale tam ho okamžitě odbyli. Měl jsem jedinou útěchu, že je Bella naživu. Stále jsem nemohl číst myšlenky ostatních. Můj svět byl bez ní černý, nemohl jsem se znovu zapojit do života, protože ona byla můj život. Nemohl jsem žít, protože ona byla moje voda. Když jsem chodil na lov, nebylo to potěšení, byla to jenom nutnost, kterou jsem potřeboval. Většinou jsem se nechal úplně vyhladovět, až mě ostatní vytáhli na lov. Chtěl jsem něco udělat, ale nebylo co, nemohl jsem se bez ní ani pohnout. Ve skutečnosti jsem chtěl umřít, ukončit tak své trápení. Jediné, co mě drželo při životě, bylo to, že ona žije taky, že mě ještě miluje. Nemohl jsem to tedy tak snadno vzdát se životem. Raději jsem tiše trpěl. Rozmlátil jsem všechny věci v pokoji. Její oblečení jsem měl rozházené po pokoji a snažil jsem se přiblížit její vůni, která odcházela stejně tak, jak moje odhodlání žít.
Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Beze slova - 11. kapitola - Zoufalství:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!