Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (12)

16.03.2012 (21:15) • swanbellacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3345×

Měla jsem v sobě nejistotu. Nedokázala jsem se pořádně rozhodnout, co chci. Nechtěla jsem se vrátit zpátky na ulici, tady to bylo lepší. Ale co když se přece jenom Edward přetvařuje? Už jsem si zvykla se starat sama o sebe, nechci se na nikoho spoléhat a čekat, než mě někdo podrazí. Rozhodla jsem se. Vrátím se tam, kde jsem bývávala.

Hned, jak jsem se vzbudila, tak mi sklouzly oči ne Edwarda. Seděl hned naproti a díval se na mě. Vypadal docela smutně. Moc jsem se v něm nevyznala.

„Tak jak ses rozhodla?“ Neřekl to moc nadšeně, ani mile.

„Chci se vrátit tam, kde jsem byla,“ odpověděla jsem mu.

„Ty se chceš opravdu vrátit na tak hnusný místo? Co ti tady vadí? Moje přítomnost?“ Ne, nechtěla jsem se vrátit. Ale jdu na všechno tak rychle. Musím si promyslet, co vlastně chci.

„Ano, chci se vrátit. A pokud jde o tvoji přítomnost, tak jsem ti to říkala už včera. Pamatuješ? Já nikomu nevěřím. A myslím si, že dělám dobře.“ V očích mu byla vidět lítost, ale hned ji zahnal.

„Tak ty si myslíš…“ šeptl a bylo ticho.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Čekala jsem, že každou chvíli vybuchne, ale zatím se ovládal. Měl na sobě neutrální výraz a já nemohla rozpoznat, jestli se zlobí nebo je rád. Po chvilce váhání jsem se nakonec začala zvedat.

„Kam jdeš?“

„Říkala jsem ti, že se chci vrátit.“ Někdy mi opravdu připadá, že nevnímá.

„Opravdu si to nechceš rozmyslet?“ Co si mám rozmýšlet? Čekání na zklamání?

„Ne.“

„Tak tě aspoň doprovodím.“ Připadalo mi to, jako když smlouvá.

V tichosti jsme vyšli z továrny a šli k mému místečku. Cestou nikdo nepromluvil. Bylo to docela divný. Měla jsem pocit, jako bych ho zranila. Ale nevím, proč a čím. Vždyť jsme se znali tak krátce.

Byla jsem mu za všechno vděčná a ráda bych s ním zůstala, ale nemůžu nikomu věřit. Hlavně když ho znám pouze tři dny. Byla jsem hloupá.

V životě jsem udělala hodně chyb, které se nejspíš ani vrátit nedají. Zbývá mi se s tím vypořádat sama. Jen doufám, že jednou najdu štěstí.

„Pořád to nechápu,“ řekl najednou Edward.

„A co přesně nechápeš?“ Nevěděla jsem, o čem momentálně mluví.

„Proč mi nevěříš? Proč nechceš, abych ti pomohl...?“ On mě předtím vůbec neposlouchal!

„Už jsem ti to říkala! Nemůžu věřit jen tak někomu. Nechci, aby přišlo zklamaní a podraz. Já chci pomoct, ale prostě… Zkus mě pochopit. Znám tě jenom tři dny a na důvěru to není moc času. Promiň.“ Ani nevím, proč jsem se mu omlouvala. Ale cítila jsem, že musím.

„Mně ale můžeš důvěřovat. Vážně ti chci pomoct. Nechci ti ublížit. To bych ani nedokázal.“ Proč jen zní tak smutně? Bolí mě to, když se tak tváří. Vypadal, jako když trpí.

„Promiň, ale nejde to, vážně. Ani kdybych chtěla. Prostě nemůžu, tak už to prosím pochop a nedělej mi to ještě těžší, než to je.“ Pane bože, vážně jsem to řekla?

„Nejspíš to nikdy nepochopím. A já ti to rozhodně těžší nedělám.“ Zdá se mi to, nebo přidával na hlase?

„To je ale potom tvůj problém.“ Měla jsem pocit, že to nakonec skončí hádkou.

„Jo, nejspíš máš pravdu. Je to můj problém.“ Bylo mi ho docela líto. Nevím proč, asi jsem moc přátelská a důvěřivá, a to je chyba.

Po chvilce váhání jsem se opět rozešla a Edward hned za mnou. Šli jsme zase v tichosti. Byly slyšet jenom naše kroky, zpívání ptáčků a někdy i šum listí, když se mezi ně prodral slabý větřík.

Už jsme byli blízko. Poznávala jsem to tu. Šli jsme kolem obchodu s pečivem a před ním byla lavička, kde jsem prosila o peníze. Jediné, co jsem na tom místě nesnášela, byla ta krásná vůně čerstvě upečených rohlíků anebo jiného pečiva.

Zašli jsme za roh, kde bylo moje místečko. Vypadalo to tu skoro stejně. Jediné, co se tu změnilo, bylo to, že tu byl větší nepořádek. Ale co jsem mohla čekat? Služku, která by to tu udržovala? To rozhodně ne.

„Děkuju. Za všechno.“ Otočila jsem se na Edwarda. Chvíli na mě koukal a čekal. Nejspíš si myslel, že si to rozmyslím. I když ta myšlenka byla lákavá. Ale když viděl, že jsem plně rozhodnuta, otočil se a odešel. Bez jediného slova.

Teď už se nejspíš nikdy nedozvím, čím je. Proč mě to napadlo až teď? Mohla jsem se zeptat. Ale pochybuji, že by mi to řekl.

Otočila jsem se zpátky k popelnici. Popošla jsem k ní a vedle ležela stará matrace. Docela jsem se divila, že tu ještě zůstala. Ale byla jsem ráda. Rozhodně jsem nechtěla spát na tvrdém asfaltu.

Sedla jsem si na tu matraci a přemýšlela. Co teď? Co se životem? Přestávala jsem doufat, že bych někdy mohla žít normálně. Vlastně jsem asi totálně blbá, že jsem si to vůbec myslela. Já už nikdy nebudu normálně žít. Z té myšlenky, že budu celý život na ulici, se mi vehnaly slzy do očí. Nechci být celý život na ulici. Ale je to dost pravděpodobné.

Lehla jsem si a přemýšlela jak se tomu vyhnout. Po tvářích se mi kutálely slzy, které jsem nemohla zastavit. Potřebuju změnit svůj život. Chci ho změnit. Možná se mi to nepodaří, ale aspoň se o to pokusím. Za to nic nedám a rozhodně nic neriskuju. Pouze zklamání.

Schoulila jsem se víc do klubíčka a zavřela oči. Nechala jsem být všechny otázky, myšlenky a vzpomínky, které se mi pořád vracely. Pomalu jsem upadala do nevědomí a cítila jsem, jak se mi celé tělo uvolňovalo. Nakonec jsem podlehla spánku a naštěstí i bezesného.

Menší překvapení. :D Snad se bude líbit, mně osobně se líbí. Dělala ho zuzinecckaa. :)

Autor: swanbellacullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (12):