Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez volby 4. kapitola

14.12.2009 (17:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9383×

4. kapitola

Edwarde, ty kanče!

(pohled Edwarda)

Běžel jsem lesem doufajíc, že si alespoň trochu pročistím hlavu. Vše mi v ní vířilo a já byl stále více zmatený. Zabýval jsem se vlastními myšlenkami nevnímajíc okolí, až mě náhle do nosu uhodila omamná známá vůně šeříků.

Zastavil jsem se a konečně se rozhlédl. Stál jsem kousek od Forks. Nemohl jsem jinak, pustil jsem se přímo po té vůni. Proplétal jsem se porostem až k okraji města, kde jsem zůstal stát krytý lesním porostem a sledoval okna jednoho z domů.

Ta vůně byla naprosto nezaměnitelná. Jen by mě zajímalo, co dělala v lese, kde jsem její vůni zachytil. Možná máme společných víc věcí, než jsem si původně myslel. Nepřekvapovaly mě však jen její procházky lesem, ale i to, že tu stále je. Odpoledne na ni zaútočí upír přímo uprostřed školy a ona si teď klidně spí. Spí a nevnímá okolí. Hlavou mi blesk nápad a já už nebyl schopný mu odolat.

Bleskově jsem překonal krátkou vzdálenost a vyskočil přímo k oknu, odkud se linula její vůně. Půda byla měkká, můj odraz nebyl ani slyšet.

Zůstal jsem chvíli v podřepu stát na parapetu okna a rozhlížel se po pokoji. Byla to prostorná místnost, které vévodil jediný kus nábytku, velká postel, v níž spal můj anděl.

Jinak nazvat ani nešla. Světlé vlasy se jí rozprostřely po polštáři i po zádech.

Fascinovaně jsem doskočil na podlahu a došel až k posteli, teprve tam jsem zůstal stát. Sledoval jsem ji, jak poklidně oddechuje. S tichým zamumláním se pohnula a převalila se na záda.

Z úst se mi vydralo tiché zaúpění. Copak se nemůže chovat jako ostatní lidi? Ti určitě pyžamo nosí. Bellu však halily jen její vlasy a černé kalhotky, které svým kontrastem s bledou kůží spíše ještě dráždily.

Sledoval jsem ji a nemohl odtrhnout oči. Po nějaké době jsem si všiml, jak se schoulila zimou. Teprve to mě donutilo zvednout od ní opět oči a rozhlédnout se kolem. U nohou měla shrnutou deku. Tiše jsem se pro ni natáhl, rozložil ji a chvíli držel v rukou dívajíc se na Bellu. Kochal jsem se posledním pohledem na její tělo.

Nebe bylo zatažené a já se mohl kochat spíše jejími obrysy, ale přesto mě to rozechvívalo do posledního kousku mého těla. Teprve její zabručení mě probudilo a konečně ji přikryl. Nechtěl jsem, aby se zimou vzbudila, musel bych pryč. Ve škole se ke mně vždy sice chovala přátelsky, ale najít mě v noci ve vlastní ložnici jak ji očumuju, to by asi přešla jen stěží.

Odešel jsem až chvíli před svítáním. Naposledy jsem se na ni ohlédl a vyskočil ven s vědomím, že ji za hodinu opět uvidím ve škole.

***

Právě jsme dojeli ke škole a vyskákali z aut, když se na parkoviště vřítilo stříbrné Lamborghini. Ztuhl jsem pohledem tím směrem. Ona však zajela až k nám, na volné místo.

„Ženeš se do problémů,“ zašeptla ke mně Jasper.

Nechápavě jsem se k němu obrátil a četl v jeho mysli. Překvapeně jsem otevřel ústa. Opravdu jsem se do ní zamiloval? Jasper to tak rozhodně cítil, prý to ze mě přímo čišelo.

Přiznávám, byl to neuvěřitelný pocit, jaký jsem za celé to století ještě nezažil. To co jsem k ní cítil, jsem nedokázal ani popsat. Mé reakce, kdykoliv jsem ji viděl, byla mi na blízku či se ocitla v nebezpečí, byly neuvěřitelně silné. Asi měl pravdu. Podíval jsem se na ni. Právě vystupovala z auta a jen co mě zahlédla, její ústa se zvlnila do úsměvu, že jsem zapomínal dýchat.

Tohle přece nemůžu, nemůžu ji připoutat k sobě. I když ona o nás věděla, přece jsem ji nemohl vystavovat tomuhle riziku. Stačilo by málo, tak jak včera, a některý z nás by ji mohl zabít. To jsem nemohl dovolit.

Se zamračeným pohledem jsem odtrhl pohled a vyšel ke třídě.

Sledovala mě zvědavým pohledem, jako by se pokoušela odhalit, co se to se mnou děje. Já se na ni však ani nepodíval. Zarputile jsem sledoval tabuli před sebou. Doufal jsem, že pokud ji budu ignorovat dostatečně dlouho, přestane ji bavit, být v mé blízkosti. Čím více času jsem v její přítomnosti trávil, tím více jsem si byl jistý, že se Jasper nemýlí. Opravdu jsem ji miloval. A udělal bych cokoliv, abych ji ochránil, i sám před sebou.

Bella na mě občas sklesle pohlédla, ale jinak se se mou opravdu nezkoušela znovu bavit. Podrážděně jsem se šoural do jídelny. Dosedl jsem vedle ostatních, kteří si mě začali zvědavě prohlížet.

Chyběl tu jen Emmett, který se vydal pro jídlo. Na tácu toho měl naložené pro celou naši rodinu. Rekvizity pro další divadélko a lá jsme jako vy. S hrůzou jsem však sledoval, jak nejde přímo k nám, ale bere to pěknou oklikou a míří přímo k Belle.

„Co to ten pitomec zas provádí?“ zeptal se Jasper překvapený stejně jako my ostatní.

Emmett jí podstrkoval náš oběd, náhle se jeho výraz změnil ještě v nadšenější a kývl přímo k nám. Bella nás přejela pohledem. Musel na nás být zajímavý pohled. Všichni jsme vytřeštěně sledovali, co se bude dít, zároveň vraždíc Emmetta na kousky.

Bella kývla a v příští vteřině se oba vydali přímo k nám. Nemohl jsem mu číst myšlenky, ale celou svou prokletou dušičkou jsem doufal, že neudělal to, co si myslím. Z omylu mě vyvedla jeho ruka, do níž uchopil židli u vedlejšího stolu a postrčil ji přímo mezi mou a jeho.

Bella se na nás zářivě usmála a přisedla si.

„Ahojky,“ přelétla nás všechny pohledem.

„Ahoj,“ odpověděli jí Jasper s Alicí trochu rozpačitě. Rosalie naštvaně mlčela.

„Doufám, že máš velkej hlad,“ mrknul na Bellu Emmett.

Naštvaně jsem ho nakopl pod stolem, což mi okamžitě rozverně vrátil, ovšem neodhadl sílu a já skončil s hlasitým žuchnutím na zemi. Vztekle jsem si ho měřil pohledem. Kdyby strefil Bellinu nohu, tak by skončila při nejmenším s několika zlomeninami.

Ta si však se zájmem prohlížela něco jiného. S hlavou na stranu zkoumala mé boty, než se jí po tváři rozlil pobavený úsměv.

„Mohli byste se přestat chovat jako pitomci? Jak tě Emmette mohlo napadnout přivést ji k nám, dělá nám jen problémy!“ zasyčela vztekle Rosalie ignorujíc, že ji slyší i Bella.

„Chtěli jste ji přece mít na očích a navíc bysme aspoň do sebe nemuseli ládovat ten hnus,“ hájil se Emmett.

Rychle jsem se znovu posadil. To se sakra neumí chovat?!

Bella se však otočila přímo na mě. „Tak proto jsi mi lezl do ložnice?“

Emmett se rozkašlal, až ho Rosalie musela praštit do zad a to s velkou ochotou.

„Edwarde, ty kanče!“

Zaskřípal jsem zuby, ale jinak ho ignoroval. „Jak, jak to víš?“

„Příště až zas budeš někomu lézt do domu, tak to laskavě vem jinudy, než přes záhonek s maceškama!“ zavrčela a kývla k mým podrážkám.

„A ty by sis na sebe sakra mohla něco vzít!“ ztrácel jsem taky nervy. Nevím co ji tak podráždilo, ale ani já se nedokázal udržet v klidu.

„Ve svým vlastním domě si můžu spát, v čem chci!“ odsunula se. „Sorry Emmette, nějak mě přešla chuť.“

Odkráčela naštvaně z jídelny.

„Ty jsi vůl,“ zhodnotil mě Jasper.

„No, mě spíš poslední dobou připadá, že se v něm konečně začíná probouzet bejk, vážně spí jen tak?“ ozval se Emmett, za což si vysloužil další Heimlichův zákrok od Rosalie.

Po tom dnešním obědě se mi konečně začala vyhýbat. Podrážděně mě probodávala pohledem, pokud se tedy už uráčila podívat mým směrem. Překvapivě mi ta zas takovou radost neudělalo.

Sledoval jsem ji přes myšlenky ostatních, ale špatnou náladu měla po zbytek vyučování. Byla to moje vina a já si za to nadával.

Po škole s nevrlým výrazem vyrazila přímo ke svému autu, které parkovalo hned vedle našich. My jsme se teprve blížili a na ní bylo vidět, že chce zmizet dříve, než se k ní dojdeme.

„To ne!“ zaúpěla vedle mě Alice a já putoval po jejím zděšeném pohledu až k nebi, kde právě začalo vykukovat slunce.

„Alice!“ zavřískala Rosalie.

„Byla jsem k vůli včerejšku tak vytočená, že jsem na počasí úplně zapomněla,“ zavzlykala Alice.

Zhodnotily jsme situaci. Měli jsme jen pár vteřiny, než se sluneční paprsky opřou přímo do nás. Za tu dobu se sotva stihneme nenápadně dostat ani k autům, natož pryč z dohledu všem ostatním. Jsme v pasti.

Zaslechl jsem vzteklé prásknutí dveří. Bella prudce nastartovala a podívala se přímo na mě.

„Okamžitě vypadněte! Do háje!“ zavrčela a v příští vteřině dupla na plyn.

Její Lamborghini prudce vystartovalo a za chvíli se ozvalo kvílení gum a tříštění skla.

Jako ve snu jsem sledoval, jak to napálila bokem přímo do stromů lemujících parkoviště. Nedokázal jsem se děsem ani hnout. Jen vzdáleně jsem vnímal ruce, které mě hrubě uchopily a táhly někam pryč. Chtěl jsem zařvat, ale nedostal jsem ze sebe ani hlásku.

Slunce dopadlo na naši kůži právě, když jsme nastupovali do aut, ale nikdo si toho nevšiml. Všichni se seběhli ke zničenému autu a dívce, která ležela uvnitř a nehýbala se.

<< Swanová sbalila Cullena? Páni!   Shrnutí   Jsem poněkud úrazovější >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez volby 4. kapitola: