Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez volby 16. kapitola

26.12.2009 (11:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8964×

16. kapitola

Je to jen člověk

(pohled Edwarda)

Před očima jsem stále viděl odcházející Bellu. Jak bez jediného zaváhání šla k Alekovi. Ani se na mě neotočila, nepodívala do očí. Zatím co já potřeboval vědět co se děje. Co se jí honí hlavou, co cítí, proč jen tak téměř beze slova opouští nás všechny, mě.

Nedovolila mi však ani zkusit číst v jejích očích. Patřila k nim a bez jediného projevu citu opustila vše, co jsem k ní cítil.

Dveře se s rachotem rozletěly. Zvedl jsem znaveně pohled přes kusy dřeva, co z nich zbyly, ležící na podlaze až k Emmettovi. Jeho energická nálada a umanutý výraz byli jak pěst na mou náladu.

"Co chceš."

To mě nemůže nechat na pokoji? Neměl jsem náladu na jakékoliv jeho srandičky a on jen riskoval dost nepříjemný úraz, pokud se o něco takového jen pokusí. On však měl naprosto jiný cíl.

"Zpátky svou sestřičku a ty mi pro ni hezky zajedeš!" založil jsem si vzpurně ruce a přimhouřil oči, jako bych si neměl ani troufnout odporovat.

"Emmette..." zaúpěl jsem. Copak to nechápe. Nechce s námi být. Odešla!

Za Emmettem vešla i Rosalie a uvolněně se opřela o rám dveří. Zvědavě si také založila ruce, jako by s tím tady neměla co do činění a chtěla být jen divák. Prosebně jsem se na ni podíval, pokud někdo něco svede s Emmettem, když dostane tuhle umanutou náladu, tak to byla ona.

Ji to však jen pobavilo a zavrtěla hlavou. Četl jsem v její mysli, že ho dokonce podporuje.

"Přestaň se chovat jako slaboch! Oni ti odtáhnou holku a ty se tu jen zhroutíš a nic neděláš!" zvýšil na mě Emmett hlas.

Ve mně vzkypělo. Bella mě opustila a on mi tu teď vyčítá, že jsem na dně? Jak by se cítil on, kdyby přišel o Rosalii?

"Odešla sama!"

Má náhlá změna nálady a řev přilákal i ostatní. Začali se hromadit kolem Rosalie a zvědavě sledovali co se tu děje. Jasper těkal bezmocně mezi námi dvěma. Byl rád, že mě konečně něco vytrhlo z mého zoufalství, ale ta míra vzteku, co mi začínala kolovat v těle, v něm způsobovala obavy.

"A měla vůbec jinou volbu? Víš jistě, že CHTĚLA odejít?!" vyprskl na mě už taky dost vztekle Emmett.

Zůstal jsem na něj chvíli zírat. Bylo to možný? Když se zmínila o možnosti, že by odešla, nikdy se netvářila, jako by ji to těšilo. Spíše, jako by to bylo něco s čím se prostě už smířila.

Podíval jsem se na ostatní. V jejích tvářích jsem zahlédl naději. Naději, že by přece jen byla nějaká možnost ji získat zpátky. Pokud by opravdu chtěla být s námi, udělali by cokoliv, aby ji ochránili. Byli pro to naprosto odhodlaní.

Vyskočil jsem se na nohy. Jestli mě opravdu miluje a chce být se mnou, tak nikomu nedovolím ji od sebe takhle odtrhnout. Klidně s ní půjdu, kam budu muset, ale zůstanu s ní.

Na ničem jiném mi teď už nezáleželo. Prosmýkl jsem se slepě kolem ostatních a vyrazil ke schodům.

"Kam jdeš?!" zahřměl za mnou Emmettův hlas.

"Kam asi, pro Bellu!" otočil jsem se k němu, jak se může ještě tak hloupě ptát?

"Bez nás?!" zakroutil nade mnou hlavou.

Podíval jsem se zaraženě na rozhodnuté výrazy mé rodiny. Nějak mi nedošlo, jak moc ji také touží co nejdříve znovu vidět a sevřít v náručí. Hlavně Emmett byl teď na koni.

"Co ty by sis beze mě počal," zakroutil nade mnou zoufale hlavou.

Jeho výraz se však v okamžiku změnil, když mu Rosalie vrazila loktem do boku.

"Bez nás počal," opravil se a objal ji.

Vděčně jsem se na všechny podíval. Všichni se za mnou vyhrnuli ven a okamžitě nasedali do aut. S plynovými pedály jsme se vydali k letišti, zatím co Alice s mobilem kontrolovala lety a nejrychlejší spoje do Volterry.

Teprve teď, když jsem byl už schopný zas normálně myslet. Začínaly mi docházet některé věci, nad kterými jsem se dříve ani nepozastavil. Bella musela vědět, že se to stane, proto si na nic a nikoho netvořila vazby. Jen čekat, kdy ji zas budou potřebovat a přijdou pro ni? zavrčel jsem.

Proto si naplno užívala každou chvíli. Neměla před námi strach ani zábrany, protože byla zvyklá na upíry. Prý bych se jejím příbuzným líbil až moc. Hystericky jsem se uchychtnul. To jsem si dokázal představit. Volturiovi by si mě hned nechali.

Stále mi však nebylo jasné, jak se mohla dostat ke gardě. Byla přece člověk! To si schválně nechávají člověka, který by mohl tam kam oni ne? Měl jsem chuť je všechny rozsápat na kousky. Jestli se jí něco stane, tak si to pořádně odskáčou!

Věděl jsem, že ostatní to cítí stejně. Pokud jí někdo zkřiví byť jeden její heboučký blonďatý vlásek, tak by se ani v pekle před námi neschoval. I Carlisle byl odhodlaný chránit sovu rodinu za každou cenu a oběti, jejich oběti.

Do Volterry jsme se dostali ještě ten den. Její brány však byly zavřené. Trochu mě to zarazilo, ale Emmett to okamžitě vyřešil. Lítostivě pohladil volant půjčeného teréňáčku a dupl na plyn. Zbytky brány jsme projeli i my ostatní a zastavili až u schodů.

Jen jsme vstoupili do haly, obklopilo nás nejméně patnáct upírů a vztekle si nás měřili. Byl jsem ve stavu, že by mi vůbec nevadilo pár z nich pocuchat účes. Carlisle mě však zastavil.

"Jdeme za Arem."

Byli dávní přátelé a Carlisle toho chtěl využít a vyhnout se přímému boji.

"Pojďte za mnou," ozval se povědomý hlas.

Všichni jsme se stočili pohledem k Heidi.

Prováděla nás chodbami Volterry, kde kolem nás co chvíli někdo prošel. Nikdy jsem tu neviděl tak rušno. Jasper zdejší atmosférou stále více znervózňoval. Chystali se k boji a on si moc dobře pamatoval, co to znamená.

Konečně jsme dorazili do hlavního sálu, kde seděl zamračený Marcus a před ním přecházel podrážděný Aro. S nepříliš přívětivým pohledem k nám mrsknul pohledem, ale jen co zahlédl Carlisla, jeho ústa se zvlnila do přátelštějšího výrazu.

"Příteli," vykročil k nám.

"Aro," pokývl mu na oplátku Carlisle.

"Velmi příjemné překvapení, zvláště v této nemilé situaci."

"Nepřišli jsme bojovat." Tedy alespoň ne za vás. Dodal už v duchu Carlisle.

"A proč tedy?" sjel pohledem celou naši rodinu.

"Pro Bellu," zavrčel jsem.

Chvíli si mě prohlížel zmateným pohledem, než mu v očích problesklo pochopení. Nespokojeně mlaskl a otočil se. S mávnutí ruky se vracel zpět k Marcusovi.

"Není tu."

"Kde je," zavrčel jsem, vůbec se mi to nelíbilo.

Marcus se opřel loktem o madlo a opřel si bradu. Zamračil se nad mým neuctivým chováním, ale také byl zároveň fascinován silou mých emocí.

"Rusku. Bella se snaží dostat zpátky Caria."

"Cože?!"

Jasper a Emmett mi okamžitě položily ruce na ramena, jinak bych se vrhl vpřed. Volturiovi se na mě podrážděně podívali. Carlisle se tedy ujal slova a začal s přátelským hlasem vysvětlovat.

"Bella strávila nějakou dobu s námi a my ji považujeme už za část rodiny. Máme o ni značné obavy."

"Část rodiny? Když to nazýváš takhle," zapředl uštěpačně Marcus s pohledem upřeným na mě. "Věc se má však takhle, nikdo teď neví, kde Bella je. Alec ji doprovodil jen k Moskvě a pak pokračovala sama."

Začal jsem vztekle vrčet a kolem krku se mi omotala Rosaliina paže. Drželi mě jak ve svěráku.

"Proč to všechno? Co se vlastně děje?" zašeptal Carlisle, kterého už také přestával přecházet jeho klid. Stiskl chvějící ruku Esme ve své.

"Vasil se rozhodl, že je čas dát o sobě zas vědět. Přichystal léčku na Caria a zajal ho. Snaží se tím dokázat svou moc."

Carlisle zalapal po dechu. Zahleděl se do země a úmyslně začal myslet na to, co ho tak vyděsilo. Můj zmatený výraz se začal měnit v čirou hrůzu. Vasil byl ještě starší než Volturiovi. Zaměřil se však na sever, kde se nemusel držet tak zkrátka a mizejícím lidem příliš pozornosti nevěnovali. V krutých zimách na severu Ruska se nemusel nijak omezovat.

Volturiovi využili jeho nezájmu a začali zesilovat svůj vliv zde. Za poslední staletí se jim podařilo rozvést svůj vliv, kam to jen bylo možné. Vasil byl a stále je, pro ně však hrozbou. Především k vůli jeho výjimečnému daru. Dokáže ovládat mysl ostatních. Vnutit jim co jen chtěl.

"Jak jste ji tam mohli poslat!" řval jsem a v mém hlase bylo slyšet naprosto všechno, co jsem cítil. Vztek, strach i beznaděj, které mě teď spalovali.

"Je jediná, kdo je jeho vlivu naprosto imunní," odvětil Aro.

"Ale je to jen člověk."

"Už ne. Alec ji kousl, než ji tam nechal," zavrtěl hlavou a já ochabl do tří párů rukou, které mě až dosud drželi. Zděšeně jsem na něj zíral.

<< Co ty by sis beze mě počal   Shrnutí   Co po mě chcete! >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez volby 16. kapitola: