Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez volby 11. kapitola

21.12.2009 (16:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8360×

11. kapitola

Tys mi přefikla brášku!

(pohled Edwarda)

 Mé auto už včera přivezl Jasper, takže už jen náš příjezd vyvolal poprask. Rudé Ferrari před domem si lze jen těžko nevšimnout. Během chvíle byla před domem celá má rodina. Po té, co Bella nabourala, aby nám pomohla, už proti ní nikdo nic nenamítal.

„Nazdar Bello!“ zahalekal Emmett, jen jsme vystoupili.

Bez jakékoliv nervozity vyšla se mnou k ostatním. Zářivě se na ně usmála.

„Tohle je moje matka Esme.“

„Moc ráda tě konečně poznávám osobně, ostatní mi toho o tobě už spoustu navyprávěli.“

„To jsem si jistá,“ zašklebila se pobaveně a přijala Esminu ruku.

„Pojď, ukážu ti dům.“

Vedl jsem ji do domu a začal ji provázet. Zvědavě si prohlížela věci, které jsme si přenášeli z jednoho domova do druhého. Nejvíce ji však zaujaly obrazy. Se zatajeným dechem pozorovala velký obraz s výroční slavností v Itálii. Bylo na něm při nejmenším padesát upírů křepčících nezávazně v ulicích a z balkonu na ně shlíželi tři další. Ti nejvíce postavení, královská rodina.

„Opravdu to takhle v Itálii někdy vypadalo?“

Zadíval jsem se na obraz. „Dříve jsme se prý nemuseli skrývat, to až časem.“

Odtrhla svůj fascinovaný pohled a já ji konečně zavedl do svého pokoje. Přejížděla očima po stěně plné knih a regálů s cd.

„Ty ses asi hodně nudil co?“

„Někdy,“ přikývl jsem.

Bylo to tak osvobozující moci s ní mluvit o sobě, o našem životě. Přistoupil jsem k ní a přitiskl si ji zády k sobě. Rukama jsem ji objímal, zatím co se dále zvědavě rozhlížela. Její pohled spočinul na křesle.

„Žádná postel?“

„Zatím jsem žádnou nepotřeboval, ale začínám o nějaké uvažovat,“ políbil jsem ji do vlasů.

Otočila se mi v náručí. „To zní jako moc dobrý nápad.“

„Taky si myslím,“ zašeptal jsem do jejích pootevřených úst.

Náhle jsem zaúpěl. Vyděšeně se na mě podívala.

„Nelíbí se jim, že si tě tak dlouho nechávám jen pro sebe.“

Opřel jsem si čelo o její. „Asi jsi už slyšela, že někteří z nás mají výjimečně vlastnosti,“ kývla „Já dokážu číst myšlenky, Alice vidí budoucnost a Jasper dokáže vycítit i ovlivnit pocity ostatních.“

Nebyl jsem si jistý její reakcí a tak jsem to ze sebe raději vyhrkl naráz. Bella však na mě koukala spíše zvědavě a pobaveně.

„Tak to bych měla být ráda, že jsem proti všemu naprosto imunní. Nevím, jak byste vy tři jinak po dnešní noci strávili být mi na blízku,“ usmála se potutelně, až jsem zaúpěl znovu. Jen vzpomínky na mě měly zhoubný vliv a já začal uvažovat o jejím okamžitém únosu.

To by mi však jen stěží prošlo.

„Doufám, že máš hodně odolný žaludek.“

„Proč?“ zeptala se mě s podezíravým pohledem.

„Protože má rodina ti vaří oběd.“

Sešli jsme oba zvědavě dolů a nakoukli do kuchyně. Esme se na Bellu váhavě usmála.

„Snad ti to bude chutnat. Za ty roky jsem už vyšla z praxe.“

„Desetiletí by byla přesnější,“ pípl Jasper, kterému se na triku vyjímala velká skvrna.

„Voní to krásně,“ uklidňovala ji Bella.

Emmett popadl talíř se štědrou porcí lasagní a se širokým úsměvem ho nesl přímo Belle, kterou jsem pošoupl ke stolu.

„Přece musíme hýčkat tu, která konečně pomůže bráškovi s jeho problémkem,“ mrkl na ni.

Nepotřeboval jsem ani číst myšlenky, aby mi došlo, na co naráží. Chtěl jsem mu vztekle odseknout, v čemž mi zabránil Bellin loket.

„Mohl bys s tím aspoň počkat, než mi dá ten talíř.“

Emmett zděšeně ztuhl.

„Jak počkat, s čím počkat?!“

Bella smutně sledovala padající talíř, který se mi podařilo zachytit až v poslední chvíli. Obdařila mě širokým úsměvem a vrhla se do jídla. Měl jsem však dojem, že její nadšení z jídla pramení i z toho, že s plnou pusou nebude muset odpovídat Emmettovi.

„Jak to myslela,“ ukazoval prstem stále na ni.

Stoupl jsem si před něj a založil ruce. Emmett se však nedal zastrašit. Vykoukl přese mě na Bellu.

„Tys mi přefikla brášku!“

Bella s plnou pusou jen potutelně zvedla koutky a přikývla.

„Emmette, chovej se slušně!“ okřikla ho Esme. „Jak ti to chutná drahoušku?“

Bella polkla a zářivě se na ni usmála. „Výborné.“

Esme se nadšeně zatetelila. Bylo mi hned jasné, že si ji zamiluje, u ní to ani jinak nešlo. Její dar byl z těch našich snad nejvzácnější, dokázala nás milovat i přes všechny naše chyby.

Musel jsem Bellu obdivovat, s jakým klidem tu mezi námi sedí a jí. Nevadilo jí, jak si ji všichni při jídle prohlížíme. Já bych asi na jejím místě byl z toho tak nervózní, že bych do sebe nedostal ani sousto. Obzvláště pod Jasperovým znechuceným pohledem, kterým sledoval lidské jídlo. Opravdu to smrdělo strašně.

Její lidskou rychlostí trvalo celou věčnost, než konečně dojedla a já stále více toužil být s ní zase sám, bez zvědavých pohledů ostatních. Sotva tedy položila vidličku, popadl jsem ji za ruku a táhl pryč.

„Kam tak ženeš?“ zeptala se mě pobaveně.

„Na můj vkus tam bylo příliš zvědavých upírů a já tě chci mít zase chvíli jen pro sebe.“

Nic nenamítala.

„Vlez mi na záda.“

„Neznat tě, tak bych si snad myslela, že mě máš plný zuby,“ zahihňala se.

„Miláčku, na představě tebe mezi mýma zubama není rozhodně nic zábavného.“

Jen při té představě jsem se zamračil a Bella si raději vylezla na má záda. Rozběhl jsem se do lesa. Opatrně jsem kličkoval mezi stromy, ale do ucha mi zněl jen její nadšený smích. Zavrtěl jsem hlavou, jak jsem si vůbec mohl myslet, že by se takhle rychlého běhu mohla bát. S jejím stylem řízení…

Doběhl jsem až na svou mýtinu, kde jsem si ji svezl kolem krku dopředu a chytil do náručí. Hladově jsem ji políbil a pak teprve spustil na zem. Zvědavě se rozhlédla.

„Uauuu. To asi nebylo tornádo že?“

Přejel jsem si roztěkaně po zátylku. „Takové malé jménem Marek.“

„Mrzí mě to.“

„Už mi to nikdy nedělej.“

Jen při vzpomínce, jak ji před školou líbal, to ve mně začalo znovu vřít. Přitáhl jsem si ji k sobě a obličej zabořil do jejich vlasů. Teď byla jen moje a já nikoho nenechám mi ji vzít.

Utápěl jsem se v těch myšlenkách, zatím co Bellu začaly napadat úplně jiné. Rukama mi zajela pod triko a začala mi dlaněmi přejíždět po zádech. Stačil mi jen dotyk její horké kůže a já na všechno ostatní zapomněl. Vyhledal jsem její ústa a začal ji líbat.

Tentokrát jsem však už věděl, co mě čeká a dokázal jsem se lépe ovládat. Zkoumal jsem její křehké tělo a prodlužoval to, jak jen to bylo možné. Nedočkavě se mi chvěla v náručí a já na tom nebyl lépe. Opět nás to ale nakonec strhlo do takové vášně, která byla naprosto neovladatelná, a já už nebyl schopný dál odolat.

Bella mi zůstala ležet v náručí. Omluvně jsem rty přejížděl po modřinách, co jsem jí způsobil a s bolestným povzdechem si uvědomoval, že jí do večera vzniknou určitě nové. Bylo vůbec možné připadat si jako to největší monstrum a při tom být tím nejšťastnějším mužem na světě?

<< Není to zas tak hrozný, na poprvé   Shrnutí   Donáška do domu >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez volby 11. kapitola: