Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 13. - Kam jsi mi to zmizel?

22.01.2011 (11:45) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2140×

Bez tebe

Kapitola 13. - Kam jsi mi to zmizel?

Jasper

Je to už téměř měsíc. Fakt, že ještě pořád držím pohromadě, mě nepřestává udivovat. Zdá se, že si mě Sulpicie opravdu střeží. Zvykl jsem si na to a už mi to vlastně vůbec nepřipadá nebezpečné. Jsem jako drzý vrabčák, co chodí ukusovat orlovi z potravy.
Věci se rychle zase zařadily do svých kolejí. Dokonce i můj denní řád se narovnal. Jen v něm chyběla dvě jména. Heidi, která teď šťastně švitořila s Felixem, a Jane. Ta se mě stranila. Pokud to šlo, dělala, že nejsem, a když už musela, byl jsem ten nicka Whitlock. Vadilo mi to. Bylo to nepříjemné a musím si také přiznat, že mi její přítomnost chyběla. Byla jediná žena z hradu, se kterou se dalo normálně mluvit. Ale nebál jsem se jí. Rozkmotřili jsme se, ale nestali se z nás nepřátelé. Jsem jí prostě jen lhostejný.
Naopak jedno jméno přibylo. To pozlacené jméno mé paní, Sulpicie. Ze začátku jsem k ní cítil až božskou úctu. Ale ta po čase opadla. Našel jsem si v ní nicméně velmi dobrou společnici. Její přítomnost je mi milá a rád ji udělám šťastnou. Koneckonců, je to má paní.
Čím to, že člověk nikdy nepozná, když se žene do nějaké katastrofy? Kdybych to nikdy nezažil, tak by mi to ani nepřišlo. Ale už tolikrát se stalo, že vše vypadalo tak krásně a najedou cvak! Bum! A konec. Stejně se ale nikdy nepoučím. Nezačnu dávat pozor, když voda teče podezřele klidně. Já jedu střemhlavě dál. Potřeboval bych nějakého háčka, co by mě včas varoval.
Pro tentokrát se toho postu chtěla chopit Jane, ale nezadařilo se. Další rada přišla už moc pozdě. Přinesl ji Marcus při dalším našem sezení.
„Přinesl jsem ti zajímavou knihu, chlapče. Mohla by se ti líbit.“ Podával mi užší knížku v kožené vazbě, když jsem usedal do křesla před něj.
Název byl v latině a neznal jsem ho. Přesto zněl krásně. Neznámá kniha od neznámého autora, ale už od prvního pohledu sladce krásná. Mám rád romantické příběhy, jsou legrační. Ale u téhle od Marca se smát nebudu. Budu v ní hledat myšlenky tak jako pokaždé. On je můj učitel.
„Děkuji,“ řekl jsem a položil si ji do klína.
Marcus se ke mně náhle přiklonil a opřel se mi o paži. Jeho výraz byl vážný a hlas nečekaně zdrsněl.
„Co jsi to jen provedl, chlapče? Copak jsem ti nekladl na srdce, abys ničím Caiovi nedal záminku? A ty si poštveš proti sobě i jeho nejbližšího Aleca a pak uděláš tohle? Buď si jistý, že se to k Arovi donese rychlostí blesku, když i já už se to dozvěděl. Můj bratr si na tobě nechává záležet, ale sáhnout mu na ženu? Proboha, chlapče, proč jsi to provedl? Kde jsi nechal mozek?“
„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě. Takže gilotina už se chystá. No, bylo na čase. Marcus se usadil a zase zklidnil. „Nejsem rád, že nás opustíš. Byl jsi pro mě jako syn. Budeš mi chybět, Jaspere. Ale pochop, že už s tím teď nedovedu nic udělat. Je to jen otázka času.“
Doufal jsem, že kdyby vážně došlo ke konci, on by to mohl nějak změnit. Ale chápal jsem, že nelze. Chvíli jsem starce jen bezvýrazně pozoroval. Cítil jsem z něj soucit a smutek. Marcus je to jediné v tomhle hradu, co mě stále přesvědčovalo, že upíři dokáží být i čestní a dobří. On byl má modla, můj vzor. Nezbývá mi, než si rvát vlasy, že jsem se ho nedržel více.
„Možná jsem to tak chtěl,“ řekl jsem po chvíli mlčení. Otevřel jsem knihu a prolistoval ji. Papír byl jemně zahnědlý a krásně voněl starobou. Inkoust v něm se stáčel ve slova nádherně vyvedenými písmeny. Byl to dokonalý pohled pro mé upíří oči.
„Možná jsem už chtěl odsud. Pane, můj život byl v posledních letech neodolatelně dokonalý. Nejspíš jsem ho jen nechtěl ztratit. Takhle jsem si ho uchoval navždy.“
„Ale za jakou cenu? Přijít o možnost vidět něco tak dokonalého, jako jsou tahle starořímská písmena?“
Zvedl jsem k němu hlavu. Tušil jsem hned, že mi tu knihu nedal jen tak. Tak mluv, proč zrovna starou knížku? K čemu mě má navést?
„Víš, co je to za knihu, chlapče? Jistěže ne, je na tebe už příliš stará. Je to jedno z prvních sepsání myšlenek Kristových. Je jiné, než jaké známe z evangelií nebo Bible. Je to spíš takový deník. Ale měl být spálen, stejně jako ostatní knihy. Podařilo se mu přežít díky jednomu zlodějíčkovi. Dlouho spolu putovali a kradli, co se jim jen zachtělo. Ale chlapec celou dobu nosil v kapse Písmo svaté.
Jednou ho chytli, když ukradl na trhu jablko. Chtěli mu za to useknout ruku, ale našli mu pod pláštěm tu knihu. To měl být její okamžitý konec. Víc štěstí už přece jedna kniha mít nemohla.
Přesto ji teď držíš v rukou. Někdo ji zachránil, nějak se z plamenů dostala. Ten, kdo ji měl v popel přeměnit, se do ní totiž začetl, a ona ho přeměnila… a ano, po čase i zabila za jeho nové myšlenky. Přesto, chlapče, nic není ztraceno,“ chtěl ještě něco doříct, ale to k nám vtrhl Felix. Jeho tvář byla vyděšená, stejně jako jeho pocity.
„Okamžitě všichni do velkého sálu! Aro nás očekává.“
Když jsme dorazili, Aro již mluvil.
„Přemístili se blíž. Ten, kdo je nedokázal sledovat, už za to byl potrestán. Podstatné ale je, že máme na jihu Německa uprostřed obydlených oblastí již dost silnou skupinu novorozených. Je třeba okamžitě zasáhnout.“
„Jak, pane?“ ptal se Demetri připraven k boji.
„Zdá se, že to nebude tak snadné. Nejsou jako běžní novorození. Fungují pomalu jako armáda. Rozhodli jsme se následovně. V první linii vyrazí naši novorození. Potřebujeme okamžitě zastavit jejich postup a je můžeme obětovat. Jaspere, to bude tvá starost.“
Tón, kterým vyslovoval mé jméno už se ani nesnažil napodobovat milost nebo radost. Věděl jsem proč
„Půjde někdo se mnou?“ zeptal jsem se s obavami.
„Ne, potřebuju je tady. Aspoň se tvá práce předvede. Měli by to zvládnout, nemyslíš?“
Viděl jsem potěšený úšklebek na Caiově tváři. Gilotina dopadla na mou hlavu. „Jistě, pane,“ spráskl jsem nohy k sobě do vojenského postoje.
„Tedy vyražte, jak jen to bude možné,“ rozkázal a pokynul na dveře.
Nemohl jsem dál čekat. Cítil jsem pohledy ostatních na mě, když jsem odcházel ke svému pluku. Většina nechápala. Nemohl jsem nic říct. Jen jsem se na Demetriho povzbudivě usmál.
Aro mě nechtěl zabít přímo. Nejspíš chtěl i utajit, že jsem mu chodil za ženou. Konec konců, je to trochu potupa. A tak pro mě vymyslel smrt v boji. Rád bych mu za to ještě poděkoval. Bude mi ctí.
„Jaspere!“ doběhl mě vyděšený hlásek. Byla to Jane. „To je jistá smrt! Je jich mnohem víc a jsou taky vycvičení. Aro vám zatajil, že mají mnohem silnějšího vůdce. Pošle za tebou jen o pár hodin později další četu. Slyšela jsem jejich povely. Dobít, koho najdou. Už se nevrátíš!“
„Klid, maličká,“ uchopil jsem ji za paže, abych zastavil její vzlyky. Ten náhlý projev náklonnosti, co byl od ní tak podivně dětský a milý, mě zahřál a donutil se pousmát.
„Nechci tě ztratit,“ špitla a objala mě.
Hladil jsem ji po bledých vlasech. Jen nevzlykej, moje malá holčičko. Však ono bude dobře. Odsunul jsem ji trochu od sebe, přikrčil se, abych byl velký jako ona, a usmál se na ni.
„Copak ty pochybuješ o mých vojenských schopnostech? Neboj se, Janie, vrátím se ti. To bych přece Arovi nemohl udělat.“ Uchichtla se, ale pocity se jí nezměnily. Byla nešťastná. Na chodbu vešli další. Musel jsem pokračovat.

Na místo, kde se měla ta skupina novorozených pohybovat, jsme dorazili za několik hodin. Neřekl jsem svým mužům, že se ženou na smrt. To by jim nepomohlo. Mysleli, že mají taktickou převahu, a byli klidní. Já jediný se děsil. Myslel jsem, že už jsem s osudem smířený. Čím více jsme se ale blížili, tím více jsem se toho děsil. Jako bych tušil, že má přijít ještě něco víc než jen má smrt. Ještě něco horšího. Jde to vůbec?
Stále jsem se utěšoval Marcovými slovy. Třeba svého kata taky ukecám jako tahle kniha. Třeba mi dá milost. Kdyby to byla žena, tak možná… ani náhodou. I kdyby ano, zbytek Arových vojáků by se o mě už postaral. Sbohem, krásná Heidi, sladká Jane i neznámá dívko z baru, co v mých snech zastupuješ mou spřízněnou duši. Už je slyším.
Má skupina se semkla k sobě. Dodržovali formaci a čekali na můj rozkaz. Vycvičil jsem je dobře. Jenže nevím, co čekat od těch druhých. Jak mám zasáhnout?
Lesem se hnal dusot nohou. Věděli o nás. Útok se blížil. Za pár okamžiků vyrazili mezi stromy. Bylo jich minimálně dvakrát tolik. Ale jejich postup nebyl nijak naplánovaný. Byli mnohem ukázněnější, než je na novorozené zvykem. Hrnuli se ale doprostřed mezi mé muže bez nejmenší rozvahy. Nikdo je neřídil. Anebo ten někdo neměl moc dobré strategické schopnosti. Má armáda je dostala do svého středu a uzamkla kolem nich kruh. Zdálo se, že je naděje.
Pozoroval jsem je z vyvýšenin mezi stromy. V tom zmatku se mi začínalo ztrácet, kdo ještě žije a kdo stále stojí na nohou.
„Ty se nepřipojíš, Jaspere?“ ozval se náhle vedle mě nepříjemně známý hlas.
Otočil jsem hlavou a hleděl do tváře tomu nejhoršímu, co jsem mohl potkat. Nešlo jen o starého nepřítele, byla to ona. A v její tváři všechna ta nenávist a odpor. Ne k ní, ale hlavně k sobě samému. Ztratil jsem hlas.
„Konečně tě také vidím, vojáčku,“ rozzářila se a přejela mi konečky prstů po tváři, „kam jsi mi to zmizel? Bála jsem se o tebe. Ty si taky odejdeš a necháš dívku, která tě tolik miluje, aby se o tebe strachovala. Ani se neozveš. Víš, jak těžké bylo se sem dostat a zase se s tebou vidět?“
Jako by v hlavě cvaklo jedno velké kolo a zoubky tak zapadly do sebe. To ona! Celou dobu. Věděla, že jsem ve Volteře. To ona roznesla zprávy o mně, aby mě tak znechutila v Arových očích, a zničila.
„Jak jsi věděla, že půjdu tam?“ dostal jsem ze sebe.
„A kam jinam bys mohl jít? Proč jsi se nevrátil domů, miláčku?“ zeptala se tak sladce, až se mi z toho zvedl žaludek, a chtěla mě políbit. Prudce jsem ji odstrčil.
„Nejsem tvůj miláček! Nikdy jsem nebyl!“
„Ale co to povídáš, Jaspere? Tys mě přece miloval, nebo ne? Já tebe ne, ale to přece nevadí.“ Smála se mi do tváře. Měl jsem tak velkou chuť se po ní vrhnout a rozdrásat ji na popel i bez ohně. Ale ještě toho bylo moc na řečnění.
„Když jsem ti tak chyběl, proč jsi taky nepřišla? Chtěla jsi mě zabít!“
„To chtěla,“ potvdila suše, „ale ani vládci nedokážou udělat nic pořádně. Nějak se to vleklo. Nejdřív mě bavilo tě pozorovat, jak se jako neschopná myška snažíš utéct. Ale pak sis začal nějak moc vyskakovat a mě to už vcelku nudilo. Tak jsem se rozhodla vzít věci do vlastních rukou. A, voala, jsi tu i s hromádkou roztomilých novorozených. Pochutnám si,“ zašklebila se do úsměvu, „je mi tě trochu líto, vojáčku. Jsi vážně krásný. Ale utekl jsi a to byla velká hloupost. Jak si mě mohl opustit? Ach, teď umřeš.“
Z té teatrálnosti mi bylo na nic. Popadl jsem ji za povrchně zvednuté ručky a pevně jí je zkřížil za zády kolem nejbližšího stromu. Jestli si myslí, že mě zabije sama, je na hodně velkém omylu. Je proti mně slabá.
„To ses ale přepočítala. Tvé vlastní ruce ti stačit nebudou,“ zavrčel jsem jí ke krku.
„Ach, Jaspere, jsi tak sladký,“ vzdychla, jako bych ji snad hodlal políbit, „stejně mě nikdy nezabiješ, to bys neudělal. Tak se radši vzdej.“
Musel jsem se v duchu zasmát. Ona si snad vážně myslí, že ji po těch letech ještě pořád tak šíleně miluju. To se ale změnilo už dávno. Vlastně hned od chvíle, co jsem se tenkrát v tom baru rozhodl přidat do Volterry. Potvrdila mi to pak Heidi a ostatní. Ne, po téhle ženě už dlouho netoužím.
„Drahá Mario, budu tě muset zklamat. Už nejsem ten Jasper, co sis ho ochočila. Změnil jsem se. Zjistil jsem, že jsou i krásnější ženy,“ při té větě si odfrkla, „a že já si mohu ochočit je.“
A stejně tak to teď udělám s tebou, dořekl jsem ještě v duchu. To bude má pomsta. Nakonec to budeš ty, kdo uroní nesmrtelnou slzu.
„Mě nevyděsíš,“ špitla, ale její slova ztrácela na síle. Ale to víš, že ano. Budeš se bát, že se radši sama zabiješ.
Pozoroval jsem, jak se její oči pod mým pohledem třesou, jak se sesouvá níž a níž k zemi. Snažila se mi vymanit ruce ze sevření, aby si jimi přikryla obličej. Chytil jsem ji za bradu a zvedl ke své tváři. Děs, který jsem v ní způsobil, mi naplňoval žíly víc než čerstvá krev.
Stačil by jediný pohyb a její hlava by ležela kus stranou. Ale to by bylo moc rychlé. Netáhly mě její rty, věděl jsem, že ji to ještě víc zničí. Přitiskl jsem proto na ně ty své. Vydrala ze sebe přidušený vzlyk. Už teď bylo po ní a ten pocit byl opojnější než cokoli, co jsem dřív cítil.
Prudce jsem se zvedl a vzal přitom její hlavu sebou. Naposledy v tu chvíli vykřikla. Odhodil jsem tu kulatou mrtvou věc stranou. Nestála mi za další pohled. Vyplivl jsem sliny s příchutí jejich rtů a vydal se k bojišti. Cítil jsem se krásně. Neměl jsem daleko ke smíchu.
O to víc, že mé děti si vedly bravurně. Zůstala jich ještě silná většina a bitva byla téměř u konce. Celá ta euforie se mi vervala do žil a já se s křikem vrhl rvát mezi ně.

Jestli mě někdy oravdu hodně zajímaly vaše názory, tak teď. Na kolenou za ně prosím a milionkrát děkuji za přízeň. :*

kapitola 12.

kapitola 14.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 13. - Kam jsi mi to zmizel?: