Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez duše, bez srdce!

28.02.2011 (17:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2599×

Poslední díl DCH

Říkejte tomu jak chcete, mě se ale po té povídce zastesklo. Povídka Dělám chyby nezávisle pokračuje. Předem říkám, že nevím, kolik bude mít dílů ani jak často budou.

Bez duše, bez srdce!

Esmé:

Všichni stáli v pokoji, až na Edwarda, ten nezaváhal ani na okamžik a vyběhl za ní. Vždyť on ji miluje tak strašně moc. My ostatní jsme ale věděli, že Bella je silnější a rychlejší než my dohromady. Vždyť po ní nezůstala ani stopa, myšlenka, cit. Nic…

Alice se ohlédla po stolečku a okamžitě se jí promítla budoucnost. Sesypala se k zemi. Jasper si kleknul k ní a objímal ji, tišil a snažil se jí vysvětlit, že to bude dobré. Ukázala na dopis a krutla hlavou: „Ne! Nic nebude dobré, Jazzi, ona se v tom dopise loučí. Ona ho nenávidí. Ona ho slyšela. Znám každičké slovo v těch dopisech. Všechna jsou upřímná, bohužel. Edward si nikdy neodpustí, co řekl, co udělal. Nikdy si neodpustí, že si kdy mohl připustit, že by ji mohl jen kouskem srdce nenávidět.“

Tiše vzlykala, beze slz. Byla jako rozpadlý domeček z karet. Sáhla jsem pro dopis, který byl určený mně, Carlisleovi, Rose, Emmovi a Jacobovi, který se mimochodem třásl a nevěděl, jak se uklidnit. Otevřela jsem ho a Carlisleovy ruce mě objaly kolem pasu.

Rose, která s tímhle vztahem nikdy nesouhlasila, teď taky potichu vzlykala a Emmett neměl na vtípky ani pomyšlení. Pomalu jsem otevřela dopis a rychle ho přečetla, oněměla jsem a pusila ho k zemi.

„Vidíš, Jazzi, já říkala, že to nebude dobré,“ vzlykala k nám Alice. Její tvář nebyla taková, jakou ji znám – rozzářená a nadšená. Byla skleslá, smutná a raněná.

Alice:

Ne, tohle mi nemohla udělat, ne znovu. Teď ji navíc nevidím vůbec, předtím jsem ji mohla alespoň nějak pomoct, ale teď, nic. Jsem jen figurka na jejím hracím poli. Ona je ta, co má nad námi moc. Sakra, proč jen já můžu vědět, že on ji nenajde, že je to zbytečné, že když ona nebude chtít, aby ji našel, tak má holt smůlu. Proč jen já vidím slabé útržky budoucnosti, která pro nás nevypadá dobře a Edwarda to dožene až k tomu nejhoršímu rozhodnutí.

Proč je v těch dopisech tolik citu, proč je každé její slovo v nich tak moc upřímné. Proč, sakra, jen já vím, že až si to Edward přečte, uteče a nevrátí se?

„Jazzi, podej mi ten dopis, prosím,“ kuňkla jsem a přesto, že jsem nechtěla číst ta slova znovu, jsem ho otevřela a nechala Jaspera číst mi přes rameno ta slova. Každé její slovo se mi zarylo do paměti a zabolelo. Loučila se, navždy…

Edward:

Stál jsem uprostřed lesa a křičel její jméno, řval jsem ho a podvědomě jsem věděl, že se zastavila a poslouchá, slyší mé hlasité volání a omluvy. Chtěl jsem vzít svá slova zpět, chtěl jsem ji držet v náruči a hýčkat ji.

„Bells, lásko, omlouvám se. Vrať se mi. Prosím! Nemyslel jsem to tak,“ volal jsem stále dokola. Ale nic se neozvalo, otočil jsem se zpět a doběhl domů, kde sem sebral dopis a vyběhl znovu ven.

Sedl jsem si uprostřed lesa a dopis otevřel. Ta slova, ach, ta slova. Byla moc upřímná, moc pravdivá. Musel jsem jim uvěřit, přestože jsem nechtěl. Přes všechna mi v hlavě uvízla věta: „Tenkrát jsem lhala, dnes nelžu, nemiluji tě, Edwarde Cullene!“.

A to post skriptum. Ublížil jsem jí několikrát a ona mi vždy odpustila. Byla člověk a přesto byla ochotna se mnou zůstat navěky. Chtěla kvůli mně ztratit svoje lidství a ztratila ho. Nikdy nám nebylo přáno být spolu, jen jsme ty upomínky nechápali.

Nelituje, ani já nelituji žádného okamžiku s ní, jen ta poslední slova, která ode mne slyšela. Neměl jsem, jsem hlupák. Ublížil jsem. Nikdy jsem nechtěl, aby kvůli mně byla nešťastná a přitom jsem to dopouštěl každou chvílí.

Dopis jsem zmuchlal a hned toho litoval. Je to poslední vzpomínka na ni, na moji Bellu. Ona už je pryč a nevrátí se. Nikdy…

Byl jsem sám, cítil jsem se jako tenkrát když mi odjela, ne hůř, tenkrát byla šance, že se vrátí. Rozeběhl jsem se na nějakou stranu, nevěděl jsem kam a snažil se vytěsnit ji z hlavy, stát se monstrem, které nemělo zábrany…

Bella:

Běžela jsem celý den, nohy mě táhly k New Yorku, netušila jsem, proč vím, kam běžím, ale běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla. Doběhla jsem k městu, procházela ulice a další bod na mém seznamu bylo ukojit žízeň.

Nikdy jsem se nechtěla chovat jako vrah, jen s nenávistí v srdci, která pochází z lásky, se nedalo chovat jako oni – mírumilovně. Vešla jsem do jedné z temnějších částí čínské čtvrti. Smrdělo to tu po nudlích. Kdybych byla ta stará Bella, asi bych už zvracela, ale ta přítomná? Ta ucítila omamnou vůni zeleného čaje, jahod, borovice a šafránu v jednom balení.

Natáhla jsem vůni do plic a šla směrem, ze kterého vanula. Došla jsem k domovním dveřím starého domu, někdo za nimi mluvil se psem. Psí kňučení – zvedl se mi žaludek, když jsem zaznamenala pach jeho krve jako pach plesnivého salámu. Zlehka jsem zaťukala na dveře, které se ihned otevřely. Stál v nich muž kolem dvaceti let, bílý s hnědými vlasy a zelenýma očima. Zvláštní, myslela jsem, že to bude Asiat.

„Mohu pomoci?“ zeptal se mile a já zmateně zaznamenala naběhlou žílu na jeho  krku. V mozku mi začalo okamžitě problikávat, abych začala hrát první ze svých scének před večeří.

„Ano, mohla bych si zavolat taxi, ukradli mi telefon,“ řekla jsem a povzdechla si. Mile se usmál a vstoupil dovnitř. Nakláněl se ke komodě pro telefon, na nic jsem nečekala a neslyšně jsem se přenesla přes práh a zavřela dveře. To slyšel a lekl se.

„Lekl jsem se. Co vůbec slečna jako vy hledá sama v jedné z nejnebezpečnější části čínské čtvrti?“ Byl jen zvědavý, ale čím více mluvil, tím více jsem viděla jeho nabíhající žílu a tím větší jsem měla žízeň.

„Hledá něco k jídlu,“ odpověděla jsem a lidsky k němu přistoupila. Mám mít alespoň trochy citu? Jemně jsem se k němu natáhla, moc centimetrů nepobral, a políbila ho. Zlehka mělce a v ten moment, kdy byl myšlenkami v mých kalhotkách, jsem pootočila hlavu a aniž by cokoliv postřehl, prokousla jsem mu hrdlo.

Sykl bolestí, ale během okamžiku moje hrdo pozřelo všechen obsah jeho žilek, žil a tepen. Položila jsem ho na zem bez sebemenšího zapojení sil. Byl jako peříčko. Naposledy jsem se na něj podívala a moje oči se zableskly rudou barvou znovu načerpané síly.

Vyšla jsem z domu s děkovnými slovy a zavřela. Proti mně šel pár policistů, zářivě jsem se na ně usmála a prošla kolem nich. Míjela jsem obchod se slunečními brýlemi a jedny jsem neviděna sebrala, po pár blocích jsem si je nandala a cítila se skrytěji.

Lidskou chůzi jsem nevydržela moc dlouho, a tak jsem se dala alespoň do lidského běhu, což znamenalo, že jsem se na druhou stranu New Yorku dostala rychleji. Na konci města jsem se moc nerozmýšlela, jen odhodila brýle a skočila do vody. Jaká je jiná, nejrychlejší cesta, do Evropy?

Alice:

Sakra! Sakra! Sakra! Všechno se kazí, proč jsme s Jasprem zase sami? Stejně, jako jsme byli, než jsem nás dovedla ke Carlisleovi? Rosalie a Emmett odešli hned den po Edwardovi, utekli prostě pryč ani se nerozloučili. Chápu, že chtějí zapomenout. Jediný, kdo zůstal ve Forks, jsme my. Carlisle a Esmé odešli hned po Rose s Emmem.

Edwarda vidím jako zvíře, které běží lesem a chtělo by umřít. Zkouší to všemi možnými způsoby, nechci ani vědět, kdy se rozhodne skoncovat to úplně. Sakra! Sakra! Sakra! Naše krásná budoucnost, budoucnost nás všech se sesypala díky pár slovům, které si měl nejprve rozmyslet, než je řekl.

Bella:

Středozemním mořem jsem se dostala, doufám že, k Itálii. Vylezla jsem na břeh a šla za nosem. V tomhle horku jsem byla suchá okamžitě a nevím jak, ale netřpytila jsem se. Došla jsem k domu u vinice, zaklepala a žízní lapala po vzduchu. Otevřel mi starší muž a v nitru domu jsem slyšela jeho ženu. Oba krásně voněli. Bez mrknutí oka jsem jemu zlomila vaz a položila ho na zem s pořádnou ránou.

„Ježiš, co se vám stalo?“ Nevím, proč jsem to dělala, když jsem je chtěla vycucnout oba. Přišlo mi to jako trénink. Začala jsem s ním třást a žena, kolem třiceti, mi přiběhla na pomoc.

„Jacobe,“ křikla, když ho viděla. Začala s ním třást a mně její slova na chvilku vyrazila dech. Přiložila své ucho k jeho neživému tělu, v němž stydla krev a rozplakala se. „Zabij mě, nechci bez něj žít.“

Další slova usazena hluboko v srdci, které se před nimi začalo obezdívat. Taky jsem to tak měla, dokuď mě nezradil. Jen jsem se usmála, žena vzhlédla a já kývla. Vděčně mi hleděla do očí, poznala snad, kdo jsem?

„Bude to bolet jen chvíli a budete spolu.“ Snad. V milisekundě jsem jí prokousla hrdlo a ona vypustila poslední

„Miluji tě.“ Byla mrtvá dřív, než si to její mozek stačil uvědomit. Hned po ni sem se naklonila k bezvládnému tělu muže, kterému zhoustla krev, přitiskla zuby k jeho krční tepně a zasytila jsem požár v mém krku.

Porozhlédla jsem se po domě, byl velmi hezky zařízený, nebyli zrovna chudí. Z okna jsem si všimla auta, které bylo pomalejší než běh, ale méně nápadné. Dokonce jsem našla jak klíče, tak papíry.

Až zpětně jsem si uvědomila, že žena ležící v chodbě, mi je podobná. Usmála jsem se a hledala její doklady. Nebylo to nic moc, ale lepší mít nějaké doklady, než žádné. Navíc tam, kam jedu, mi udělají nové. Budu moci začít od nuly.

Jak jsem procházela pokoje, míjela jsem fotky, na kterých byli oni a holčička (pět až šest let). Byla kouzelná. Tu fotku jsem shodila na zem a sklo v ní se roztříštilo. Od nuly! Našla jsem její šatnu a pár zkušenými pohledy jsem vytipovala oblečení, které mi padne. Pár kousků jsem hodila do tašky a jedny šaty si vzala na sebe, měly dlouhý rukáv, což bylo vyhovující.

Měla krásný šatník a vydařené doplňky. V takto slunečné části Evropy se žena neobejde bez slunečních brýlí a já je potřebovala víc, než bylo obvyklé. Na nohy jsem hodila tmavé silonky a boty na podpatku, nevím proč, ale něco mě k nim táhlo. Buď mám štěstí, nebo umím vybírat ty, které zabíjím.

S taškou přes rameno, doklady od auta a zesnulé jsem brala klíčky a věci hodila do vozu. Vrátila se zpět do domu, muže s ženou poodstrčila tak, aby se daly zavřít dveře, zavřela je a odjela. Kousek od domu jsem míjela jejich holčičku. Měla stejné rysy jako ta na fotce, usmívala se a bylo jí asi patnáct. Zřejmě byla až po uši zamilovaná, ani si nechci představit, co se stane, až otevře dveře domu...

O dva týdny později...

Konečně jsem se dostala tam, kam jsem chtěla. Bylo něco po sedmé večer, slunce se chýlilo ke spánku a já zastavila daleko před městem Volterra. Zapálila auto a viděla už jen zvětšující se hradby onoho města. Nikdo mě neviděl, nikdo mě necítil ani neslyšel. U hradeb jsem přešla do lidské chůze a s úsměvem vešla do města.

Nemusela jsem hledat dlouho a nalezla jsem upíří stopu, už skoro vyvanutou. Nevím, kde se ve mě vzala všechna ta jistota. Rozešla jsem se tím směrem, kudy mě vedla a došla k malým sešlým dveřím, které ale byly často otevírané, zřejmě tajný vchod, až moc často používaný.

Se zavrzáním jsem proklouzla dovnitř, do tmy, ve které jsem viděla a šla po cestě vychozené nejen upíry. Odevšud byl cítit lidský pach. Oheň v krku zapraskal, ale stačil impuls a nevěděla jsem o něm. Došla jsem až k točitému schodišti, které mě vyvedlo do místnosti, kde byla recepce. Nikdo v ní neseděl, a tak jsem šla dál.

Chodbou jsem došla k pootevřeným dveřím, za kterých jsem slyšela hlasy několika mužů a ženy, spíš dívky. Nezdržovala jsem se klepáním, věděla jsem ale, že o mně nevědí. Vešla jsem a odkašlala si. Spočinuly na mně všechny páry očí.

„Jak si vůbec dovoluješ vejít,“ řekl, podle obrazu vypadal jako Caius, a poslal proti mně jednoho z mužů. Z vyprávění Felix. Nemusela jsem se moc snažit, věděla jsem, že je nejsilnější, ale mláďata přepral lehce, jenže já nejsem obyčejné mládě a neobyčejný upír. Jednou rukou jsem ho odmrštila proti stěně a přistoupila blíž.

„No, přece jen jsme se tě dočkali,“ začal Aro, „čekali jsme dlouho. Vítej!“

„Nebylo to zrovna milé přivítání.“ Teprve teď se Felix vzpamatoval a vystartoval proti mně. Aro ho gestem zastavil a pozval si mě blíž. Ne, neklekla jsem si a nevzdála mu čest. Moc dobře jsem cítila svoji sílu a věděla, že se jim dokážu postavit. Nebyl tedy důvod snižovat svoji čest.

„Já vím, omluv mého bratra. Nemá rád neohlášené návštěvy, navíc, tebe jsme ani neslyšeli. Moment, jak to, že jsme tě necítili?“ Jeho zvědavost nemá mezí, jsem ráda, že mi dávali přednášky.

„Kdo to, sakra, je, Aro,“ rozčiloval se Marcus.

„Promiň, to jsem nějak opomněla. Jmenuji se Isabella Maria Swan.“ První  jméno jsem zdůraznila, už žádné zdrobněliny.

„Isabella,“ zasyčeli oněměle všichni kromě Ara. Ten se usmíval a nabídl mi dlaň. S odfrknutím jsem mu ji podala – nic. Nic neviděl.

„Je to ona,“ hlesl a všichni odešli, kromě něj. „Mám pro tebe návrh, Isabello. Pokud budeš souhlasit, můžeš tu žít, mít pravidelný přísun krve přímo z ‚dárců' a můžeš usednout vedle nás na trůn.“

„Děkuji, ráda to přijmu, nemusím o tom ani přemýšlet. Jen mi pověz, proč mi to nabízíš?“ zeptala jsem se a všimla si čtvrtého trůnu, který se krčil v koutu místnosti.

„Už staletí jsme jen tři, čekáme na královnu, která bude silnější než mi tři dohromady. Jsi to ty, Isabello. Konečně bude všechno jako před mnoha a mnoha lety. Královna vždy stála v pozadí a dohlížela, účastnila se všech důležitých jednání, všech poprav. Byla to žena zrazena láskou a jelikož již nejsi s Culenovými, pak tě On zradil. Je nám všem velkou ctí přijmout tě mezi nás. Omluv je, že poslouchají za dveřmi, je to jejich přirozenost,“ dokončil Aro a v rychlosti přede mne postavil trůn stejný jako ty tři, přesto jiný. Usmála jsem se a posadila se.

„Ráda budu dobrou královnou,“ řekla jsem a opět se postavila. Obešla místnost a hleděla na čtyři trůny.

„Máš ve všem poslední slovo, pokud jsem o smrt prohřešených upírů. Věřím, že budeš spravedlivá,“ řekl a tlesknutím zavolal Jane. Tu malou zmiji jedovatou, co se vám dostane do hlavy a nechá vás shořet. Bylo vidět, že to zkusila. „Odveď Isabellu do jejího křídla, ať se může zabydlet, již zítra ji čeká první soud.“

Vážně jste to dočeli až sem? Je to pro mě pocta, že si pamatujete takhle starý obsah povídky, kterou jsem kdysi napsala. Budu ráda, když si od vás budu moci přečíst váš názor. Děkuji, že se mnou zůstáváte. SGB15

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez duše, bez srdce! :