Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 7. kapitola

02.12.2009 (19:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2649×

7. Kapitola

Uběhly tři měsíce od naší první noci s Jakem. Byly to nejkrásnější chvilky, které jsem kdy zažila. Táta mi sice chyběl, ale už to nebylo tak hrozné. Tu díru v srdci po něm mi nahradil Jake. Celé dny jsme trávili spolu. Tedy téměř všechny. Často býval třeba celý týden se smečkou na výpravě. Chyběl mi, ale musela jsem přijmout i tuhle část jeho „prokletí“. Oproti tomu jsem se zase sblížila s Emily, manželkou Sama Uleyho. Sam se do ní otiskl před kokem a půl. Nebylo to moc dávno, co se jim narodil syn Mark. Byl tak krásný. Měl hnědé oči po Emily a černé vlasy po Samovi. Emily i její malinký synek byli se mnou, když naši kluci se smečkou něco řešili. Zamilovala jsem si ho.

Jaké by to asi bylo, kdybych měla s Jakem taky dítě, malinkou kopii nás dvou? Jednoduše řečeno, bylo by to krásné. Ale na tyhle úvahy je ještě brzo, jsme spolu teprve pár měsíců. Navíc, oba jsme ještě moc mladí na dítě. Vlastě sami jsme ještě děti. Musela jsem tu myšlenku zapudit něčím jiným.

Jak se má asi Edward? Bude hodně hloupé, když mu zavolám? Nebude. Zvedla jsem sluchátko a vytočila jeho číslo, a pak mi to típnul. Divila jsem se, ale třeba má něco důležitějšího.

Zrovna když jsem položila sluchátko, někdo zazvonil u dveří. V domnění, že je to Emily s Paulem jsem šla s radostí otevřít. Ve dveřích stála pošťačka a měla v ruce dopis.

„Dobrý den, tady mi to prosím podepište.“ Řekla a já neváhala. Zajímalo mě, kdo mi může psát.

„Děkuji, nashledanou.“ Dodala a otočila se.

„Nashle.“ Vypadlo ze mě a zabouchla jsem dveře. Šla jsem rovnou do kuchyně pro nůž na dopisy. Trvalo mi dost dlouho, než jsem ten dopis otevřela. Když se mi to povedlo, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Stálo tam:

„Dne 26. 1. 2009 si řeknou své ANO Angela Weberová & Ben Cheney v Kapli svatého Petra v San Francisku.“ A u formálního oznámení byl malý lísteček: „Bello, nic by mi neudělalo větší radost, než kdybys přijela. A.“

Páni, Angela a Ben! Okamžitě jsem popadla telefon a zavolala Angele. Vzala mi to na druhé zazvonění.

„Weberová, prosím.“

„Ahoj, tady Bella.“ Řekla jsem s hmatatelnou radostí v hlase.

„Jé, ahoj! Jak se máš?“ odpověděla a mě zalil pocit štěstí. Už to bylo dost dlouho, co jsme se spolu viděly nebo slyšely naposledy. Bude to kolem půl roku.

„No, já se mám skvěle. A co naše budoucí nevěsta?“ řekla jsem šibalsky.

„Tak ta se má úžasně. Už jenom čtrnáct dní! Já se nemůžu dočkat. Přijedeš na svatbu?“ zeptala se s nadějí a já neměla sílu jí zklamat.

„Copak si myslíš, že bych nepřijela na svatbu svojí nejlepší kamarádky?“ řekla jsem naoko uraženě. V ten moment jsme se začaly obě hlasitě smát.

„Tak to je perfektní! Mohla bys přijet už příští pátek?“

„To víš, že jo. A mohla bych sebou někoho vzít?“ pro jistotu jsem se zeptala.

„Jo, klidně vezmi sebou, koho chceš.“ Řekla a já jí byla strašně moc vděčná. Klábosily jsme spolu ještě deset minut a dohodly se na mém příjezdu. Nemohla jsem se dočkat. Strávíme spolu celý týden.

Z mých úvah mě vytrhl až Jacobův příchod. Popadl mě do náručí a zatočil se se mnou. Zamotala se mi hlava a málem jsem upadla, ale Jake mě včas zachytil.

„Vítej doma, lásko.“ Řekla jsem na přivítanou, protože už to byl náš domov. Jake se ke mně před týdnem nastěhoval.

„Děkuju.“ Řekl a políbil mě.

„Jaku, co bys řekl malému výletu do San Franciska?“ řekl a pevně mě objal.

„Co se tam bude dít?“ tuhle větu mi pošeptal do vlasů.

„Moje nejlepší kamarádka Angela se vdává. Mám za ní přijet. Pojedeš se mnou? Prosím.“ zeptala jsem se s nadějí, ale ta brzy pohasla, když se Jake zamračil.

„Já nevím, já asi nepojedu. Sam vyhlásil pohotovost.“

„Škoda, ale já pojedu, jestli ti to nevadí. Už jsem to Angele slíbila.“

„Tak jo. A kdy odjíždíš?“ zeptal se ledabyle.

„Příští týden v pátek. Proč?“

„To máme ještě dost času pro sebe.“ Šibalsky se na mě usmál a já pochopila, co má na mysli. V náruči mě odnesl do ložnice, kde jsme se spolu několikrát vášnivě milovali. Za pár hodin se ale naše žaludky začaly hlásit o slovo.

„Co by sis dala?“ zeptal se a zářivě se usmál.

„Hmmm, to je těžký… asi vajíčka.“

„Jak si přeješ, princezno.“ Vzal si na sebe trenýrky a šel do kuchyně. Já jsem si kolem sebe uvázala prostěradlo, které se nám povedlo omylem sundat, a šla jsem za ním. Vyndal z ledničky několik vajec a začal je rozbíjet. Byl překrásný. Se zájmem a obdivem jsem si prohlížela celé jeho tělo. Neubránila jsem se povzdechu a Jake si toho asi všimnul, začal se zářivě usmívat. Z mého snění mě vytrhlo až hlasité odkašlání.

„Vidíš snad ducha?“ zeptal se pobaveně. Jako vždycky jsem zrudla jako rajče.

„Ehm, ne, jenom jednoho neuvěřitelně krásnýho kluka.“ Řekla jsem a objala ho kolem krku a vášnivě ho políbila. Vůbec se mi nechtělo přestat, ale opět se přihlásil hlad.

„Musíme se najíst.“ Řekl, ale bylo na něm vidět, že se mu taky nechce přestat.

„Tak jak myslíš.“ Řekla jsem poraženecky a zasedla ke stolu, jako právě Jake. Ucítila jsem tu nádhernou vůni vajíček a dala se do jídla. Hltala jsem strašně rychle. Můj žaludek neměl dost, ani po dvou porcích.

„Proboha Bells, nejez tolik. Už teďka jsi jako medvěd.“ Měl pravdu. Za posledních pár měsíců jsem opravdu dost přibrala. Jen jsem nad tím mávla rukou a šla si přidat.

Týden uběhl jako voda a já musela letět za Angelou. Upřímně se mi moc nechtělo, ale když už jsem jí to jednou slíbila. Musím to dodržet. V pátek mi letělo letadlo v deset ráno

„Bude se mi stýskat.“ Řekl Jake, měl to být pokus o to, abych zůstala s ním doma. Já ho jen políbila a usmála se na něj.

„Jaku, mně se bude taky stýskat, ale ty to tady beze mě vydržíš, neboj.“ Řekla jsem a on se zatvářil poraženě. Znova jsem ho políbila a šla k přepážce, můj let už totiž ohlašovali. Naposledy jsem se otočila, abych mu zamávala a vyšla směrem k letadlu. Nikdy jsem netrpěla závratěmi z létání nebo nevolností v autobuse, ale dneska mi bylo strašně divně. Žaludek jsem měla jako na vodě a divný pocit v podbřišku. Netušila jsem, co to znamená.

Let naštěstí nebyl dlouhý, ale nemohla jsem se dočkat čerstvého vzduchu. Na letišti na mě čekala Angela.

„Ahoj Bello! Jak se máš?“ vykřikla a zuřivě mě objala.

„Ahoj. No, mám se mizerně. V letadle se mi udělalo špatně.“ Přiznala jsem popravdě.

„Aj! Tak půjdeme pěšky?“ zeptala se.

„Jestli ti to nebude vadit.“ Mírně přikývla a já jí za to byla vděčná. Cestou k nim domů mi vyprávěla, jak se to celé semlelo a plány na příští týden. V pondělí výběr šatů pro družičky, v úterý malý výlet, ve středu rozlučka se svobodou a v sobotu obřad s hostinou. Při pomyšlení na jídlo se mi udělalo nehorázně špatně. Musela jsem si sednout a rozdýchat to. Angela na mě s lítostí koukala, ale nic neříkala. Když už jsem byla schopná chůze, pokračovaly jsme k ní domů. Udělalo se mi malinko líp, ale ne o tolik, abych něco snědla.

„Tak jsme tady.“ Řekla a já se podívala na krásný malý domeček. Byl obitý dřevem ve starém stylu. Na oknech byly okenice a na parapetu stály truhlíky s květinami. Měli nádherný dům. Vešli jsme dovnitř a Angela mi ukázala můj pokoj, měl samostatnou koupelnu. Zajásala jsem, alespoň nebudu blokovat provoz. Když mě Ange nechala o samotě, abych si vybalila, udělalo se mi zase špatně. Tentokrát jsem už musela na záchod. Vydávala jsem příšerné zvuky. Několik minut jsem se neodvážila vyjít, aby to na mě zase nepřišlo. Po chvíli se za mnou přišla podívat Angela a s hrůzou se na mě podívala.

„Tak a dost! Odvezu tě do nemocnice, tohle není z letadla.“ Řekla a já neměla sil nazbyt, abych protestovala. Pomohla mi sejít schody dolů a nastoupit do auta. Vůbec jsem nevnímala cestu, tudíž mě překvapilo, když jsem uviděla nápis ‚Nemocnice‘. Vešly jsme dovnitř a chvilinku počkaly v čekárně.  Asi po půl hodince se ozvalo moje jméno a já vešla. V těsném závěsu za mnou byla Angela. Vůbec mi to nepřipadalo hloupé, byla jsem ráda, že je tu se mnou.

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 7. kapitola: