Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 40. kapitola

29.05.2010 (17:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2167×

40. Kapitola

Stále jsem ležela na posteli a urputně přemýšlela. Chytala jsem se za hlavu, jak jsem mu mohla tohle dovolit. Sakra! Kde jsem nechala rozum? Tohle na svou novorozenost asi svézt nemůžu.

Takhle jsem nad sebou lamelovala snad do rána. Nevnímala jsem, že se kolem mě mění tma na ranní světlo. Prostě jsem byla ponořená ve svých myšlenkách a topila jsem se ve svých skutcích. Husa, husa, husa!

Najednou někdo zaklepal na dveře. Vůbec jsem neslyšela kroky, proto mě to dost překvapilo. Už jsem se nadechovala, abych řekla „dále“, ale dotyčný byl v místnosti dřív, Alice.

„Měli bychom už za chvilku jít,“ pověděla, když si sedala ke mně na postel. Zmučeně jsem se na ni podívala a ona mě pohladila po tváři s konejšivým výrazem.

„Když já bych si za to nejradši urvala hlavu! Jak jsem to mohla dopustit?“ vzlykala jsem jí na rameno. Ona mě hladila po zádech a kolébala se semnou jako s malým dítětem, kterému se rozbila nejoblíbenější hračka. Jen v mém případě to nebude hračka, ale manželství. Kdyby s kýmkoliv jiným, ale s Edwardem!

„Pšššt, za to nemůžeš. On je to blbec, využil toho, že jsi ještě novorozená… Víš, ono to má vliv i na tohle. Neovládáš ani své pocity a tak.“ Pro ni se to zdálo jako jasná věc, ale jak mám tohle asi vysvětlit Jacobovi?

„No, ale Jacob -“ Ani jsem to nedořekla a ona mě přerušila.

„On to vezme s klidem, miluje tě a tohle musí pochopit. Sice nevím, co se stane, ale dopadne to dobře.“ Ale tím si nemohla být jistá. V hlavě jsem si už přehrávala tu nejhorší možnou variantu. Proč se zrovna teď projevovala moje pesimistická stránka?

„Ale stejně se bojím,“ zaskučela jsem znovu.

„Tak Bello, vzchop se. Dneska to musíš zvládnout. A navíc, odpoledne vůbec nic nevidím, tak si myslím, že přijde Jacob. Víš, on chtěl být s tebou na té „vycházce“, ale já mu to nedovolila, abych mohla vidět, co se stane.“ Jakmile řekla jeho jméno, ošila jsem se. Cítila jsem se vůči němu tak nefér. I přes tu včerejší hádku chtěl přijít a já mu vrazila takovou kudlu do zad. Jak jsem mohla zradit muže, který je pro mne vším? Hloupá husa!

„Já to asi nezvládnu.“ Schovala jsem svou hlavu v dlaních a promnula si oči.

„Zvládneš,“ ujišťovala mě.

„Ale mám mu to říct?“ optala jsem se zbaběle. Doufala jsem, že řekne, abych o tom mlčela. Takhle bych se trápila jenom já a ne i Jacob.

„Asi bys měla. On to pochopí, neboj.“ Jo, kdyby.

„Tak jo, půjdeme teda?“ optala jsem se a ona kývla. V půlce pohybu jsem se zastavila a vzpomněla si na…

„Nejde, toulá se někde v lese,“ odpověděla mi ještě dřív, než jsem se stihla zeptat a spadl mi kámen ze srdce. Alespoň se nebudu muset celou dobu dívat do jeho ublíženého výrazu. A všeobecně na něj.

„A co on ti řekl?“ optala jsem se v záchvatu sebevědomí. Netušila jsem, jestli to chci vědět nebo ne, ale připadalo mi to důležité.

„Prý neví, co tím chtěl dokázat,“ napodobila sarkasticky jeho hlas, až mě z toho zamrazilo. „Chtěl to snad jenom zkusit… Nedělal si žádné naděje, ale udělat to musel, blbec jeden. Ale lituje toho,“ nadávala na něj Alice a to poslední dodala vážně. Je hezké, že toho lituje, ale jednou to udělal a nejde to vrátit.

Žádné naděje. Tak z jeho strany by to nemuselo být tak strašné. Třeba bude v pohodě a všechno bude jako mávnutím proutku v době před třemi lety. Tenkrát bylo všechno o tolik jednodušší.

„Díky,“ poděkovala jsem jí a konečně vstala z postele. Vyšla jsem ke dveřím, před kterými jsem se na chvilku zastavila. „Jen směle do toho,“ pověděla jsem si z části pro sebe, ale slyšeli to všichni.

Sešla jsem po schodech dolů, kde na mě čekal Emmett s Jasperem. Moji dnešní ochránci.

„Hlavu vzhůru, nikdy není nic tak hrozný, jak to vypadá.“ Emmett – vždycky zarputilý optimista.

„Promiň, nemám náladu. Jedeme?“ optala jsem se rovnou mrzutě.

„Klidně,“ odpověděl mi Jasper. Vyšla jsem ven před dům. Ani mě nepřekvapovalo, že už Alice stála s autem na příjezdové cestě a celým lesem se nesl zvuk nastartovaného motoru. Sedla jsem si na místo za Alicí a vedle mě seděl Emmett. Nemohla jsem se nesmát, když jsem viděla, v jaké pozici sedí. Byl celý nahrbený, protože se do Alicina auta zrovna moc nevešel. Ono těžko skládat do sporťáku vazouna, jako je Emmett.

„No moc se nesměj,“ řekl mi nasupeně Emmett, ale já se smála ještě víc.

„Když ty vypadáš jako trouba.“ Emm si uraženě založil ruce na prsou a koukal ze svého okýnka ven. Nevydrží být uražený déle než pět minut.

„Bello, takže… Budeme ti dostatečně nablízku, kdyby se mělo něco stát, tak to Alice uvidí a my tě zastavíme. Nemáš se čeho bát.“ Kývla jsem, jakože rozumím a Jasper pokračoval. „Nejdříve se snaž nedýchat vůbec a teprve za nějakou chvíli to zkus. Bude to tak pro tebe menší skok.“

„Jo, budu se snažit.“ V tu chvíli auto zastavilo na nějakém poloprázdném parkovišti.

„Tak jen do toho,“ povzbudila nás Alice. Pomalu jsem vystoupila z auta. Bála jsem se, co se mnou udělá přítomnost obyčejných lidí a proto jsem ani nevzhlédla. Periferním zrakem jsem si všimla, že všude kolem je menší šero kvůli zataženým mrakům na obloze. Ideální počasí, jak řekla Alice.

Nakonec jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. Kolem mě bylo asi sedm lidí a nejbližší byl ode mě tak dvacet metrů. Analyzovala jsem své pocity a chuť, ale všechno bylo v normálu. Kývla jsem na ně, jako že jsem v pohodě.

„Tak jo, zkus se nadechnout, ale pomalu,“ radil mi Jasper.

Duševně jsem se snažila připravit na všechno, co by se mohlo stát, a nasála jsem vzduch do plic. Cítila jsem několik dost lákavých pachů, vábivých, až jsem se za nimi chtěla rozběhnout a najít jejich majitele, ale zakázala jsem si to. Moje vůle byla v tenhle moment silnější.

Snažila jsem se nemyslet na to, že ta nádherná vůně je z člověka. Představovala jsem si pod tím jen zapálenou vonnou svíčku – pošetilé, ale účinné. Neměla jsem ani nejmenší touhu zabíjet. Cítila jsem, že sem patřím, že tohle je mou součástí a já se toho nemůžu vzdát.

„Jsem v pohodě,“ konstatovala jsem s nadšením. Radost mě ovládala, dokud…

„Jééé, čau Bello,“ ozvalo se z dálky a já poznala ve vteřině ten hlas. Tohle nedopadne dobře.

„Ahoj, Miku. Co ty tu děláš?“ optala jsem se zoufale. Chtěla jsem mu říct, ať uteče dost daleko, ale nevím, co by mi na to řekl. Kluci ho už chtěli zastavit, ale Alice jim v tom zabránila. Sakra, proč?

„Já… No… Já se tak nějak malinko oženil a přistěhoval jsem se sem za ženou,“ odpověděl mi se sklopenou hlavou. Nechápala jsem proč.

„Páni, tak to gratuluju.“

„Díky, jsme spolu už půl roku a Marion je teď těhotná.“ Mluvil dost sklesle, nechtěla jsem do toho moc rýpat.

„No, vidíš. Já mám dvě děti. Lilian a Matta.“ Při vzpomínce na ty dva malé andílky jsem se usmála. Uvědomila jsem si, že po tomhle už za nimi bez řečí budu moci jít.

„Wow, já nevěděl, že někoho máš,“ podivil se. On toho o mně neví…

„Jsem vdaná za Jacoba Blacka z La Push. Pamatuješ si ho, ne?“ Už dávno se potkali na nějakém mejdanu.

„Aha… Nooo, ale nevypadáš jako po dvou dětech. Seš kočka, ještě hezčí, než tenkrát.“ Kdybych byla člověk, byla bych červená až na zádech nebo bych mu jednu vrazila. Lichocení mu vždycky šlo.

„Děkuju,“ poděkovala jsem a usmála se.

„No nic, budu muset jít. Tak se měj a ahoj.“

„Sbohem,“ odpověděla jsem mu. Nijak se nepodivoval mému rozloučení, naštěstí. Přece jenom jsem nevěděla, jestli ho ještě někdy uvidím.

„Bello, ty seš prostě hvězda!“ zakřičela na mě Alice a objala.

„Díky, ani nevím, jak se mi to podařilo. Najednou jsem to celé prostě nějak vypla a nevnímala jeho vůni, nic.“ Nemohla jsem nakonec tomu všemu uvěřit. Zvládla jsem to.

„Co se ještě projít po nějakých obchůdkách?“ optala se šibalsky Alice. V tuhle chvíli bych ji nemohla odmítnout.

„Klidně,“ odpověděla jsem jí a ona mi padla kolem krku a líbla mě na tvář. Za mými zády se ozvalo hlasité zaskučení. Chudáci kluci.

„Já ti říkal, že máme jet ve dvou autech, ale ty néé, tak tady to máš!“ nadával Emmett Jasperovi. Zasmála jsem se jejich malé potyčce a spolu s Alicí jsme se vydaly k nedaleké ulici. Zatáhla mě snad do každého druhého obchodu s oblečením nebo botami. Ani jsem si nestěžovala. Byla jsem celá oblouzněná z toho, že už pro mě lidská přítomnost není takovým rizikem.

Nakonec jsme se vraceli všichni k autu. K mému velkému podivu bez jakéhokoliv nákupu. Ano, Alice nekoupila jedinou věc. Divila jsem se, ale třeba už dostala rozum, i když to je dost nepravděpodobné.

„Já věděla, že na to máš,“ ozvala se Alice, když už jsme jeli domů.

„To‘s mi to taky nemohla říct, když‘s to věděla?“ optala jsem se jí jakoby dotčené. Bylo mi jasné, že ona nemohla vidět, co se stane. Jenom se chlubila tím, že si to myslela.

„Nemohla,“ zakřenila se.

„Konečně,“ vyhrkl Emmett, když jsme byli už před domem. Vyrazil z auta, ještě ani nezastavilo. Tohle si příště vezmu osobně.

„Bello, nic nevidím,“ pošeptala mi a já pochopila. Jacob. Buď tu už je, nebo teprve přijede.

Následovala jsem Emmettovy kroky a vylítla z vozu. Nadechla jsem se a snažila se ve vzduchu najít ten Jacobův pach. Našla jsem ho v obrovské změti dalších vůní, které jsem v podvědomí znala, ale vědomě jsem je nemohla k nikomu, ani k ničemu přiřadit. Chvíli jsem nad nimi přemýšlela, ale v tom mě vyrušil ten nejkrásnější hlásek, na který ani samotný upír nemá.

„Mamíííí!“ vykřikla moje dcera.

„Lillinko!“ zakřičela jsem v tom nadšení, ale i šoku. Upřeně jsem se na ni dívala a už z dálky jsem pozorovala ty změny v jejím obličeji i na postavě. Rostla, na můj vkus až moc rychle. Tolik mi toho z jejího života uteklo a já se k tomu nikdy nebudu moci vrátit. Nenávratně jsem ztratila těch několik měsíců, které jsem ji neviděla.

Teď ale běžela přímo ke mně. Vlásky jí vlály za hlavičkou a nadšeně natahovala ručičky ke mně. Dokazovalo to, že jsem jí chyběla.

Vyšla jsem jí naproti, vzala ji do náruče a zatočila se s ní. Zasmála se smíchem, který patřil jenom jí. Takovou nádhernou souhru rolniček a zvonečků neuměl vytvořit nikdo jiný. V jejím obličejíku jsem viděla ještě větší podobnost s Jacobem. Ona byla jeho dokonalá kopie, až na oči – moje oči.

„Lásko moje!“ zašeptala jsem jí do ouška a přivinula ji k sobě. Necítila jsem se nijak nesvá. Tohle pro mě bylo tak přirozené, jako obyčejný výdech. Kolikrát jsem si tuhle chvíli představovala, ale skutečnost je krásnější. „Stýskalo se mi,“ dodala jsem.

„Mně taky, maminko. Už nikam nikdy nechoď!“ prosila mě malá s tak smutným hláskem, že se mi svíralo srdce.

„Už nikdy nikam nepůjdu, neboj se. A kde je táta?“ optala jsem se jí. Lilly jen zvedla svůj baculatý prstík směrem ke hlavním dveřím domu, ve kterých stál Jacob. Nemohla jsem se plně soustředit na to, že tam stojí on, ale já hypnotizovala miminko, které držel ve své náruči. Nemusela jsem ani dlouho přemýšlet a poznala jsem svého malého synka.

Moje srdce se v tu chvíli rozběhlo a já začala zase žít. Byla jsem kompletní.

Pomalu jsem došla k Jacobovi a podívala jsem se na něj s omluvou. Budeme si muset promluvit.

„Matte,“ vydechla jsem v úžasu. To malé dítě v Jakově náruči jsem skoro ani nepoznávala. Byl o tolik větší a jiný. Měl o něco delší vlásky a baculatější tvářičky. Jakmile mě zbystřil, usmál se. On mě poznal! I po takové době mě poznal.

Neochotně jsem položila Lilly na zem a vzala si od Jacoba Matta do náruče. Zalil mě pocit lásky k mé rodině, která tu teď stála zase se mnou.

Hladila jsem svého syna po tvářičce a jeho obličejík jsem si vrývala do paměti. Tolik jsem toho zmeškala.

„Edward mi to řekl,“ pošeptal Jacob. Zděšeně jsem se na něj podívala. „Nic ti nevyčítám.“ Tohle musí být sen, jenom se mi to zdá a já se za chvilku probudím. Všechno najednou bylo krásné a jasné. Dívala jsem se svému muži do očí plných lásky a v tu chvíli jsem věřila na pohádky a šťastné konce.

Políbila jsem Jacoba, ale malá mě začala tahat za nohavici. Nelíbilo se jí, že je od nás tak daleko. Jacob ji vzal do náruče a byla spokojená.

Po tak dlouhé době jsem měla u sebe celou rodinu a mohla jsem být šťastná. Jistou částí sebe jsem opravdu byla, ale něco mi v tom bránilo… Možná předzvěst budoucnosti?

Předchozí Shrnutí Epilog

Doufám, že se vám kapitola líbila, i když jsem možná zklamala ty, co chtěli E+B. Věřte mi, tohle je povídka o Belle a Jacobovi, tak tam nějaký Edward nemá co dělat. :D (u minulé kapitoly to byla víceméně sázka, tak jsem musela :D)

Další kapitolu přidám, až tu bude 20 komentářů. ;)

Mrkněte, prosím, ještě do mého shrnutí a vyjádřete se k povídkám, které mám "ve výrobě", děkuji. :)

Vaše KaculKaB ♥

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 40. kapitola: