Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 39. kapitola

21.05.2010 (21:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2012×

39. kapitola

Můj život se obrátil o dobrých sto osmdesát stupňů. Už jsem přestala přežívat ode dne ke dni. Měla jsem po svém boku Jacoba, který se mě nedokázal vzdát ani potom, co jsem se stala upírem. Když nad tím tak uvažuji, nemohla bych si představit lepšího muže, než je on. Na něj ani obyčejná slova chvály nestačí…

Bylo zrovna krásné odpoledne a já jako každý den jsem trávila chvilku se svým Jakem. Po těchto dvou měsících jsem s ním už mohla být dokonce sama. Nepotřebuji už dozor nad svým chováním, mohu se ovládat.

„Víš, že tě miluju?“ zeptala jsem se Jacoba, který ležel na trávě vedle mě.

„A já tebe,“ pověděl s úsměvem a políbil mě. Ani jsem netušila, jak se to stalo, ale přestala jsem vnímat Jakovu krev úplně. Bylo to pro mě neuvěřitelné, ale já se už v klidu mohla dívat na to, jak krvácí. Prostě se všechno otočilo a já přestala být ten nezvladatelný upír.

„Vyprávěj mi ještě o dětech,“ škemrala jsem. Zatím jsem o nich mohla jenom poslouchat vyprávění, ale zanedlouho se s nimi setkám a to bude teprve zkouška. Ukáže se, jestli budu moct do normálního světa, ale já pevně věřím v to, že to dokážu. Nemůžu přece znát své děti pouze z vyprávění.

„Dobře,“ souhlasil. Věděl, jak je to pro mě těžké a snažil se mi to zjednodušit. „Odkud chceš začít?“

„Úplně od začátku.“ Jacob přikývl a začal vyprávět, znovu…

„Když tě ta rudovlasá dostala, byl jsem u tebe. I tehdy, když ses… Měnila. Nemohl jsem tě tam nechat trpět samotnou, ale děti mě potřebovaly. Vrátil jsem se k nim a snažil se nějak Lilli vysvětlit, že tě dlouhou dobu neuvidí. Nemohl jsem jí říct, že jsi mrtvá, protože jsem ve skrytu duše věděl, že se k nám jednou vrátíš.“ Vyprávěl mi a ještě měl ten bolestný tón v hlase. Vzala jsem ho za ruku a pohladila. Usmál se a pokračoval. „Řekl jsem jí, že budeš chvíli pryč, nic jiného mě nenapadlo a ona se naštěstí neptala proč. Ulevilo se mi. Snažil jsem se chovat normálně, ale já tě všude viděl…“ Teď měla následovat ta pasáž, kdy chodil skoro každý večer do hospody a opíjel se. Neochotně se mi s tím jednou svěřil. Nemohla jsem mu to zazlívat, dělal, co mohl.

„Šššš, ale teď jsem tu,“ utěšovala jsem ho. Byl hloupý nápad chtít po něm o tom všem zase přemýšlet, ale já měla pocit, že mi v tom příběhu něco uniká.

„Opíjel jsem se… Já, musel jsem nějak utišit svůj stesk… Utápěl jsem ho proto v alkoholu. Ale pak jsem jednou přišel domů a viděl Matta s Lilli spát v postýlkách a nemohl jsem prostě dál. Uvědomil jsem si najednou, že můj život ještě smysl přece jenom má. Zlomilo se to ve mně a začal jsem se konečně chovat jako jejich táta. Ve smečce jsem ohlásil své jakoby volno a věnoval se plně jim. Svým dvěma pokladům. Něco mi říkalo, že se vrátíš, i já jsem začal věřit, že jsi jen dočasně pryč, a že musí všecko klapat, než budeš zase zpátky. Ale byl jsem jako bez duše…  Vědomí, že seš kousek ode mě a přesto za tebou nemůžu… “ Promnul si oči, které mu začaly znovu rudnout. Objala jsem ho.

„Mě už se nezbavíš!“ zašeptala jsem mu do ucha a on se usmál.

„To ani nechci, tím si buď jistá,“ políbil mě a přitáhl si ke mně k sobě na znamení, že už mě nikdy nikam nepustí a nikomu nedá. To gesto jsem ochotně přijala. Líbání s ním mi připadalo tak jemné. Jako by se mých rtů dotýkalo peříčko nebo hladká mouka. „Ale dětem se stýská,“ dodal posmutněle.

„Tak to můžeme brzy napravit, já myslím, že už se ovládám dostatečně,“ naléhala jsem dychtivě. Měla jsem dojem, že se bez svých dětí už zblázním. V hlavě se mi už vynořil obraz, jak ke mně utíká moje dcera a já ji vyzdvihnu do náruče a zatočím se s ní. Viděla jsem také zvídavá očka svého malinkého synka.

„Počkej, ne tak zhurta,“ zarazil mě Jake ve snění. Cože?

„Jak počkej?“ zeptala jsem se nechápavě a posmutněle zároveň.

„Ehm… No, není ještě trochu brzo?“ zeptal se rádoby jen tak a pokrčil rameny.

„Podle mě jsem připravená. Zaútočila jsem na tebe jenom jednou a to před měsícem. Co ještě chceš víc? Víš, jak mi je bez nich?“ křičela jsem na něj. Ovládala mě naprostá hysterie. Nikdy bych nečekala, že zrovna on mi bude bránit v tom, je vidět. Tak přehnaně zodpovědný.

„Ale já ti smrdím, vlastně ty mně taky. Ony voní jako normální lidé… Bells, já ti to nedovolím,“ dodal razantně. V jeho obličeji jsem viděla skálopevné přesvědčení, že mě za nimi nepustí. Ale já se nevzdám bez boje.

„Ale já to zvládám! Sakra, copak to nevidíš?“ Do těla se mi valil adrenalin. Postavila jsem se do bojového postoje.

„Bells, uklidni se. Šššš. Vyřešíme to…“ vyjednával se mnou.

„A kdy by bylo podle tebe vhodné mě za nima pustit, hmmm?“ optala jsem se ho sarkasticky.

„Možná za nějaký měsíc nebo dva…“ To si ze mě dělá srandu?

„Zbláznil ses úplně? Jak ti mám sakra dokázat, že jsem v pohodě? Ty to nechápeš! Tobě nikdo nebrání vídat se se svými dětmi!“ křičela jsem. Teprve teď jsem si všimla Cullenů poslouchajících náš rozhovor opodál.

„Nechte je, je to jejich věc.“ Slyšela jsem Carlislea, jak šeptá. Otočila jsem se směrem k nim a byl to Edward s Jasperem, kdo se k nám blížil. V momentě byli vedle mě.

„Jacobe, ona to všechno zvládá výborně. Myslím si, že už za nimi může,“ mluvil s klidem Jasper, ale na Jakově výrazu bylo poznat, že mu nevěří.

„Já prostě nebudu nic riskovat!“ osočil se proti nim.

„Jacobe, měj rozum,“ chlácholil ho. „Ona to zvládne, uvidíš.“

„Tak ji nejdřív vemte do města a pak teprv začněte něco o dětech!“ zuřil Jacob, takového jsem ho ještě neznala. Byl otec a nesl na svých bedrech zodpovědnost. Na jednu stranu jsem ho chápala, ale na tu druhou jsem ho za to nenáviděla.

„Dobře,“ vyhrkla jsem. Já se prostě nemohla dál dívat na to, jak mi zakazuje jít za nimi. „Udělám to.“ Pro ně prostě cokoliv.

„Děkuju,“ dodal dotčeně. Chtěla jsem mu na to něco odpovědět, ale nechtěla jsem se tu s ním hádat.

„Kdy?“ vydala jsem ze sebe suše.

„Zítra? Dneska večer by sis zašla na lov a druhý den to zkusíme,“ pověděl mi naprosto klidně Jasper. Usmála jsem se na něj. On mi v těchto chvílích dost pomáhal, stejně jako Edward.

„Alice, jaké bude zítra počasí?“ optal se jí Edward a Alice se v ten moment přiřítila ladně k nám.

„Zataženo, místy silné přeháňky nebo bouřky. Jednodušeji řečeno, ideální.“ Musela jsem se zasmát jejímu novému povolání. Rosnička, toho už se nezbaví.

„Jo, díky. Takže domluveno,“ rozsekl to Edward.

„Jacobe, možná bys měl jít.“ Ani mi nic neodpověděl a prostě odešel. Dívala jsem se za ním a planě doufala, že se otočí a vlídně se na mě podívá, ale ne. Prostě jen odešel. Byla jsem z toho docela v šoku a nešťastná.

„Belli, to bude v pořádku,“ utěšovala mě Alice. Tak to bych od něj nečekala. Uvědomovala jsem si, že to je naše první větší společná hádka. Musím přiznat, že tohle poprvé bych raději vynechala. Bolelo mě vidět ho odcházet, ale raději jsem ho chtěla nechat vypěnit. Jeho strach byl ale oprávněný, až mě to děsilo. Najednou byla zase všechna odvaha v tahu a já začala brečet. Tedy spíš jenom vzlykat.

Cítila jsem na svých zádech dlaň Alice, která se mě snažila utěšit a náhlou vlnu klidu. No, nemusela jsem ani hádat, od koho to je.

„Díky, Jazzi,“ poděkovala jsem mu a pokusila se o něco jako úsměv, ale vypadalo to jinak.

„Za málo,“ mrkl na mě.

„Co zajít na lov už teď?“ ozval se Edward.

„S největší radostí,“ dodala jsem. „Ali, děkuju.“ Teď už ten úsměv na Alici nebyl strojený. Bylo mi líp.

„Nemáš za co.“ Ještě jsem ji objala a potom přešla k Edwardovi. Rozběhli jsme se směrem k lesu. Musím přiznat, že v té zlosti jsem si zalovila docela dobře. Vyhledala jsem si podle pachu dva nádherné rysy a jednu srnku. Tomuhle se prostě říká dobrý lov.

Domů jsme se vraceli pomalu, ještě jsem si moc nezvykla na lidskou rychlost, tak mi to přišlo jako zpomalená scéna v nějakém akčním filmu.

„To se podá, když si vzpomenu na svoje začátky…“ Odmlčel se. Věděla jsem, že on „ujel“ vícekrát a zrovna pyšný na to není.

„Ale teď jsi jeden z nejlepších. Ani si neumím představit, jak pro tebe musela být tenkrát těžká moje přítomnost.“ Vzpomínala jsem na ty časy před několika lety. Milovala jsem upíra, který miloval mě. Vlastně se můj sen z té doby vyplnil. Jsem upír. Ale teď bych vyměnila cokoliv, abych vrátila čas.

„Já měl dost velkou motivaci.“ Zadíval se mi do očí. Byly plné naděje. V co doufal?

„Tenkrát…“ povzdechla jsem si. Stále mě hypnotizoval svým pohledem. V odrazu jeho bělma jsem viděla svůj nechápavý výraz.

„Vrátil bych to,“ pověděl. Spíše pro sebe, než nahlas.

„Já ne, jsem ráda, že se to tak stalo. Vlastně ti za to děkuju. Je to morbidní, ale děkuju. Kdybys mě tenkrát nenechal, neměla bych ty své dva zázraky a Jacoba.“

„Já vím, je mi to jasné.“ Zněl trochu sklesle. „Víš, já si to zase vyčítám. Nikdy jsem nebyl sobecký, ale kdybych byl, nikdy bych neodešel a teď bys byla se mnou. Jsem takový idiot, měl jsem poslechnout Alici, ale ne, já měl vlastní palici.“ Mluvil strašně rychle, málem jsem mu ani nestačila rozumět. Pomalu jsem si to začala uvědomovat. On mě chce zpátky?

„To je vtip?“ zeptala jsem se zmateně. To ani nemůže být možné…

„Není, myslel jsem si, že jsem se přes to přenesl, ale ne. Miluji tě, pořád.“ Poslední slova se mi vyryla do srdce. Bolelo mě, když jsem Edwardovi nemohla dát to, co si přál. Já mám prostě Jacoba a to se nezmění. Nikdy.

„Edwarde, já… Nevím, co ti mám na to říct. Taky tě určitou částí sebe pořád miluju, ale tuhle mou část přebije ta, která miluje Jacoba. Je mi to líto,“ dodala jsem a sklopila pohled. Nesnesla bych pohled do jeho obličeje. Cítila jsem se zase jako tenkrát po Charlieho pohřbu, když jsem se do tmy dívala na jeho ublížený obličej z mého odmítnutí.

Nakonec jsem se odvážila a pohlédla na něj. Na čele mu vysvitla vráska o toho, jak urputně přemýšlel. O čem? Zajímalo mě to.

„Nad čím dum - “ nestačila jsem to ani doříct a jeho rty se dotýkaly těch mých. Ten šok byl obrovský. Po takové době byl zase těsně u mě, dost těsně. Teď to bylo jiné. Nebyl tvrdý jako kámen nebo ledový jako voda v oceánu, ale jeho kůže byla krásně hladká a měkká. Jemně a něžně se mě dotýkal a dával mi možnost kdykoliv ucuknout, ale to já v plánu rozhodně neměla. Začala jsem si konečně plně uvědomovat, co se to právě děje. K mému zděšení jsem najednou věděla, že tohle jsem chtěla udělat už dávno, ale svědomí mi v tom bránilo.

Chytla jsem ho za týl a přitáhla ho k sobě. Najednou se moje svědomí úplně vypnulo a já si plně užívala líbání s Edwardem. Hladil mě po zádech a druhá ruka mu spočinula v mých vlasech, které motal do lokýnek, a očividně ho to dost bavilo.

A pak se to stalo. V hlavě se mi utvořil obraz mých dětí. Mých malinkých andílků, které jsem povila s Jacobem. Jacob je má druhá část, která ke mně pasuje beze zbytku. Už jsem o tom nemohla dále pochybovat. V setině vteřiny jsem se od Edwarda odtrhla a otočila se k němu zády.

„Promiň, já…“ Nevěděl, co na to má říct, ale já nic nechtěla slyšet. Přepískli jsme to oba.

„V pohodě, je to dobrý,“ ujišťovala jsem ho. „Měli bychom jít.“ Chtěla jsem už konečně odsud. Svědomí se ozvalo a já chtěla začít řvát na celý les, jak jsem mohla být tak hloupá a chtít to.

„Asi ano,“ odpověděl nejistě. Následně jsme se už rychlostí nám vlastní vydali směrem domů. Už na zápraží na nás čekala Alice. A sakra, ona to viděla.

„Nic neříkej, prosím,“ zašeptala jsem jí a ona kývla. Ani jsem si nemusela domýšlet, jak v myšlenkách nadává Edwardovi. Její pohled prostě mluvil za vše. Jak se v někom takovém může vzít tolik zloby?

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny kolem a ani nečekala na odpověď, jenom jsem zapadla k sobě do pokoje a zamkla dveře. Byl to ještě takový pitomý zvyk. Pro jakého upíra by byly zamčené dveře překážkou?

Lehla jsem si na postel a celé dnešní odpoledne se mi přehrávalo před očima. Můj rozhovor s Jacobem a… Edward. Cítila jsem se jako nevěrnice, když jsem tohle dopustila. Copak takhle se chová správná manželka? A matka? Já myslím, že ne. Určitě ne. Jen jsem si lámala hlavu nad tím, jestli mu to mám říct, anebo ne. Nikdy jsem před ním tajemství neměla, ale tohle nebylo obyčejné tajemství. Mělo tu moc, že by moje manželství díky němu mohlo skončit v troskách. Zasloužila bych si to, ale ta představa byla prostě příšerná. Možná, že jsem si to jen moc brala, ale momentálně se mi prostě chtělo se tím zabývat. Zajížděla jsem si rukama do vlasů a v duchu jsem zuřila sama na sebe.

Navíc jsem tím Edwardovi dala naději na to, že by někdy mezi námi mohlo něco být a to je chyba. Mezi námi nikdy nic nebude, tím jsem si byla jistá.

Raději jsem se přestala zaobírat dneškem a soustředila jsem se na zítřejší zkoušku. Mám na to…

Předchozí Shrnutí Další

Tááákže, nebudu Vám už dávat žádná omezení a další kapitolu přidám, až ji napíšu. Jinak moc děkuji za Vaši přízeň.

Mrkněte do shrnutí, mám tam nějaké nápady, tak bych byla ráda, kdyby s k nim někdo vyjádřil. Díky ;-)

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 39. kapitola: