Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 38. kapitola

10.05.2010 (21:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1876×

38. kapitola

Musím to zvládnout, musím. Stále jsme si to opakovala v hlavě a doufala, že to opravdu zvládnu. Nebyla jsem si sebou tolik jistá a na ostatních jsem také mohla pozorovat pochyby z nadcházejícího setkání. Je mi přece jen měsíc, myslím od přeměny. Nikdo si prý nemůže být jistý tím, co udělám. Můžu být krotká jako beránek, ale můžu také nekontrolovatelně zaútočit.

„Snaž se co nejméně dýchat, pomůže ti to,“ školil mě Jasper. Já už si zvykla na život bez dýchání, nepotřebovala jsem tohle ujasňovat.

„Budu se snažit,“ ujistila jsem ho.

„Kdybys měla jakkoliv velkou chuť na něj, tak se ozvi!“ zdůraznil. Chuť na svého manžela. S tímhle se asi moc manželských párů nepotkává.

„Jo,“ hlesla jsem. Přímo se mi ta představa příčila, ale co se dalo dělat. Už nezměním, co se ze mě stalo. Jsem upír a žádný lék na to není. Bohužel.

„Tak to by bylo asi všechno. Stav žízně?“ zeptal se snad posté Jasper.

„Skoro vůbec nic necítím.“

„Super, takže, ještě jednou. Já s Emmettem budeme stát vedle tebe a Edward bude u Jacoba a bude ho v případě nutnosti bránit. Nemělo by se mu nic stát.“ Nemělo by se mu nic stát! Nemělo, ale co když stane? To si nikdy neodpustím! Znovu jsem se začala přesvědčovat o tom, že to musím zvládnout.

„To bude dobré,“ konejšila mě Esmé a hladila mě po zádech. Chápala, jak se asi musím cítit, ale jen do jisté míry.

„Neboj, zvládneme to. I když nic nevidím, tak ti v tom všichni zabráníme,“ uklidňovala mě ještě Alice. Jelikož byl Jacob vlkodlak, tak Alice neviděla vůbec nic v mé budoucnosti. Znepokojovalo mě to, ale když budou vedle mě stát kluci, tak se přeci nemůže nic stát, ne?

„V to doufám,“ hlesla jsem. Byla jsem nervóznější snad víc, než před svatbou a to je co říct. Klepaly se mi ruce, což by normálně neměly, ale já byla vystrašená.

„Neboj, nedovolím, aby se mu něco stalo,“ ujistil mě Edward. Sevřel mě ve svém náručí. Dodal mi pomyslnou sílu, kterou teď budu potřebovat.

„Děkuji.“ Naposledy jsem se nadechla a pomyslně si ucpala nos. „Půjdeme?“ optala jsem se. Kývli na znamení souhlasu a vyšli jsme společně z domu. Srdce mi pomyslně bilo jako splašené a mlátilo mi zevnitř do hrudi. I kdybych chtěla dýchat, nenašla bych pro to sílu. Ten pocit by se snad nedal přirovnat k ničemu, co jsem kdy zažila. V tenhle okamžik mi šlo o moji rodinu. Buď s nimi budu anebo už je nikdy neuvidím.

S hlavou sklopenou jsem došla na palouček za domem Cullenů. Cítila jsem, že je tu se mnou i Jacob, ale neodvážila jsem se nějak zvednout hlavu. Čekala jsem. Asi po minutě svého přemlouvání jsem konečně vyhledala pohledem jeho postavu stojící opodál. Necelých dvacet nekonečných metrů nás od sebe dělilo.

Zadávala jsem se do jeho obličeje, který bývá normálně už od pohledu veselý, ale teď v něm byla vepsána bolest a únava. Obrovské kruhy pod očima se nedaly přehlédnout, ale i jeho výraz byl tak nějak zubožený. Díval se na mě s takovou bolestí, až mě to málem srazilo na kolena. Natáhla jsem k jeho směru ruku a chtěla se jí dotknout jeho, ale nebyla dost dlouhá. Rty jsem naznačila tiché „miluji tě“, ale on… Čekala bych cokoliv, ale tohle ne…

Zatvářil se ještě bolestněji a rozběhl se. K mému překvapení se rozběhl směrem ke mně. Chtěla jsem mu vynadat za to, že riskuje, ale to bych se musela nadechnout a to jsem nechtěla. Jen jsem se dívala, jak pomalounku kluše směrem ke mně s nadějí o očích. Edward se mu v tom snažil zabránit, ale Jacob ho neposlouchal. I teď měl svou hlavu.

S tou větší blízkostí jsem si všimla jistých detailů na jeho těle. Fascinovaně jsem se zadívala na jeho krk, kde mu pulzovala krev. Vlastně celé jeho tělo byla jedna veliká schránka na krev. Krev. Najednou jsem nebyla schopná myslet na něco jiného, než na chutnou tekutinu, která jisto jistě teče v jeho žilách, do kterých už za chvilinku zaříznu své ostré zuby a napiji se.

Celý svět byl zase pod záštitou rudého povlaku a v hlavě jsem slyšela jen pravidelný tlukot Jacobova srdce. Melodie to byla vskutku nádherná a vábivá…

V duchu jsem na sebe křičela za to, jak můžu myslet na něco takového, že bych se nakrmila svým manželem. Ale já si nemohla pomoct. Má upíří část v tu chvíli ovládala celé mé tělo a většinu mysli. Nezmohla jsem se na nějaké protesty, jen jsem v mysli žalostně křičela o pomoc.

Jacob byl ode mě necelých deset metrů a vzdálenost stále zkracoval. Nemohl vědět, že se ve mně odehrává takový boj. Teď jsem se už nedokázala ovládat. Pálení v krku a chtíč mě ovládl naplno. Nadechla jsem se. Byl to po té chvíli opojný pocit, ale něco mi nesedělo. Cítila jsem Jacobovu krev, ale nějak podivně podbarvenou odporným pachem. Ušklíbla jsem se nad tím, ale moje tělo zajímala hlavně ta krev. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že mi nebude chutnat, ale je to čerstvá, ještě teplá krev.

Kluci mě drželi už v železném sevření, ale já je setřásla jako pírko. Nebyl to pro mě nějaký problém. Vydala jsem se vstříc svému muži, svému obědu. To oslovení se mi hnusilo, ale té upíří části, která ve mně převládala, se to líbilo. Nemohla jsem se dočkat toho pocitu, až se moje řezáky ocitnou v jeho kůži a do krku mi poteče jeho krev.

Vystartovala jsem jako hladová šelma ze své pozice směrem k němu. V hlavě jsem měla přesné schéma útoku, podle kterého jsem se řídila. Během setiny sekundy jsem byla u něho a povalila ho na zem. V rychlosti jsem se nadechla jeho vůně. Na jazyku se mi tvořila nepříjemná pachuť, ale nejdůležitější byla prostě ta krev.

Usmála jsem se na něj. V jeho pohledu jsem viděla smíření, ale i strach. Strach ze mě. Já se teď mám stát jeho vrahem? Moje svědomí se konečně ozvalo a začalo mě mlátit do spánků hlavy, ale já se nedala. Nemohla jsem přeci skončit v půli práce.

„Promiň,“ zašeptala jsem do jeho ucha a potom se přemístila k jeho krku. Válčila jsem se sebou, ale má lidská část s city prohrála. Svými zuby jsem se přiblížila ještě víc k jeho krku, ale v tu chvíli jsem ucítila na rameni tlak, který mě odhodil doslova desítky metrů daleko. Díky Bohu! Tohle bylo opravdu za pět minut dvanáct.

Zády jsem narazila na nějaký strom a ten se otřásl. Nestačila jsem se ani postavit na nohy a už u mě stála Alice a držela mě za ruce. Ne, ona je nedržela, ona je drtila ve svém sevření.

„Bello, ty mu přeci nechceš ublížit, ne?“ Na tohle se nedalo jinak než nesouhlasně zavrtět hlavou. Já mu nechci ublížit, jen prohrávám boj s upírstvím, které mě zatím celou ovládá.

„Tak vidíš. Myslíš, že to zvládneš?“ optala se.

„Chci to zkusit, jestli je Jake ještě ochotný.“ Nemohla jsem si tím být jistá. Nemohla bych mu zazlívat, kdyby po tomhle odešel. Navždy…

„To si sakra piš, že chci!“ ozvalo se přede mnou z úst Jacoba. Ty slova byla jako rajská hudba. Nikdy bych v něco takového ani nedoufala, ale najednou to byla realita. Usmála jsem se od ucha k druhému a naděje mě plně ovládla. Najednou jsem měla celý kopec síly, kterou jsem hodlala vložit do našeho setkání. Tentokrát už se musím ovládnout.

„Připravená?“

„Ano. Víc, než kdy jindy.“ S těmi slovy se vedle mě objevil Emmett s Jasperem a každý mě chytil za jeden loket jako vězně. Byla jsem jim za to vděčná. Teď bych byla ochotná obětovat téměř všechno za tohle setkání.

V doprovodu kluků jsme se přiblížili k Jacobovi, který byl z části schován za Edwardem. Můj obličej se při pohledu na něj zkřivil do bolestné masky plné omluv a výčitek. On se tvářil… odhodlaně.

„Nevyčítej si to… Byla to moje chyba.“ Jeho první slova, která ke mně řekl. Musela jsem mu odpovědět, proto jsem se pokusila o nádech. Snažila jsem se nevnímat ten krvavý podtext a zaměřila jsem se na vůni lesa. Nic. Nic se nestalo!

„Ne, to je chyba toho, čím jsem. Pochopím, když…“ nestačila jsem to ani doříct a on mě přerušil.

„To neříkej, ani na to nemysli! Já se tě nevzdám, nikdy! Radši umřu, než abych nemohl s tebou být!“ Z jeho slov se mi chtělo plakat. Vyslovoval každé slovo tak přesvědčivě, že nebylo možné mu nevěřit. V takovou reakci jsem ani nedoufala. Měla jsem neodbytnou chuť padnout mu kolem krku a umačkat ho ve svém náručí, ale nechtěla jsem nic riskovat.

„Jacobe,“ hlesla jsem, „miluju tě!“ pověděla jsem mu polohlasem. Cítila jsem, jak se mi vzlyky derou na povrch, ale nenechala jsem je. Byla jsem dojatá touhle chvílí, ale větší vlna štěstí přišla až za chvilinku.

„Já tebe ještě mnohem víc! Bello,“ pošeptal do ticha lesa. Jeho hlas se lámal a já měla zase ten neodbytný nátlak pláče. Najednou jsem měla pocit, že všechno je tak snadné a já dokážu cokoliv, co si zamanu.

„Tolik mi chybíte! Co děti?“

„Lillinka se na tebe pořád ptá. Matt už se poprvé převalil na bříško. Moc se jim po tobě stýská,“ dodal a sklopil hlavu.

„Páni, to je úžasný. Je šikovnej… A kdo ti s nimi pomáhá?“

„Emily je u nás skoro pořád a občas i táta. Ale teď už to zvládám i sám. Předtím jsem na to prostě neměl…“ přiznal zahanbeně Jacob, ale já mu nic nedokázala zazlívat. Kdybych já byla v jeho situaci… Neumím si to ani představit.

„Nic ti nezazlívám. Lásko, ty seš můj hrdina,“ snažila jsem se ho malinko povzbudit, ale jeho výraz neopouštěla beznaděj.

„Co s námi bude dál?“ optal se a v jeho očích jsem uviděla slzy. Nesnesla jsem pohled na jeho zuboženou tvář.

„Neboj se, já to zvládnu. Musím. Já se vás bez boje nevzdám, prostě ne!“ ujišťovala jsem ho. Najednou jsem si uvědomila, že dýchám pravidelně a nevnímám tu slanou příchuť vzduchu, který byl všude kolem mě. Podivila jsem se tomu, ale nechtěla jsem to zase moc řešit nebo si všechno uvědomím a půjde to nanovo.

Pomalounku jsem se k němu začala přibližovat, ale Emmett mě zastavil. „Jsi si jistá?“

„Jako nikdy,“ odpověděla jsem mu a postupovala pomalounku dál k Jacobovi. Nakonec jsem od něj byla tak metr daleko. Natáhla jsem ruku k jeho obličeji a setřela mu slzu, která mu kanula po tváři. Cítila jsem jeho úžasnou horkost, která byla teď spalující. Rozdíl mezi našimi teplotami byl obrovský, ale já nemohla sundat ruku z jeho tváře. Jako bych si chtěla zapamatovat nepatrné změny na jeho tváři.

Jeho obrovská ruka stiskla najednou tu moji a já věděla, že tam bude navěky patřit. Jak jsem si jen mohla myslet, že bych mohla žít bez něj? Naprosto nemožné. Stejně jako děti… Děti. Ale s dnešním dnem mám naději, že budu s nimi. Nějak.

Nesmím o tom pochybovat, když si budu věřit, tak to dokážu. Jak jsem dneska poznala, nemusím být jen ten neovladatelný zabiják. Mohla bych se i ovládnout… A já se ovládnu.

„Miluju tě,“ vyslovili jsme oba současně… Platilo to ještě víc než kdy jindy.

Předchozí Shrnutí Další

Líbila se vám kapitola? Já osobně jsem na ni pyšná. Ach ta sebestřednost... Takže jak je mým zvykem budu vás vydírat. Další kapitola za 25 komentů? Jo, to dáte... :)

Vaše KaculKaB ♥

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 38. kapitola: