Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 37. kapitola

30.04.2010 (19:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1987×

37. Kapitola

„Edwarde,“ vzlykla jsem a padla mu kolem krku. Všimla jsem si hned několika změn na jeho těle. Jeho kůže nebyla tak tvrdá jako dřív, teď byla krásně jemná a měkká. Necítila jsem se, jako bych objímala obživlý kámen. A jeho tělesná teplota byla srovnatelná s tou mou, možná byl o malinko teplejší než já a hřál mě. Byla jsem celkem vyjukaná z těchto zjištění. Všechno bylo tak nové a intenzivní.

Dost dlouhou chvíli jsem mu jen plakala bez slz na rameno. Ani se nepohnul, vyčkával, až se já uklidním. Což trvalo hodně dlouho. Zase jsem v mysli viděla ten pár ležet na zemi bez kapky života v těle. Nadávala jsem si za tu zkázu, ale já za to vlastně nemohla. To moje upírství, které jsem si tentokrát nevybrala.

„Šššš, jsem tu, jsem s tebou,“ šeptal mi do ucha Edward a já mu věřila. On tu se mnou bude i po tom všem, co jsem mu já tolik ublížila. Ale raději bych vedle sebe měla ty své malinké andílky, kteří si říkají Matt a Lillinka. Jak dlouho jsem už bez nich? Tři dny? Tři dny a jsem zoufalá, jak to mám vydržet bez nich celou věčnost? Navěky? To je nemožné. To prostě nejde.

A co Jacob? Muž, který mě miluje. Tedy, pravděpodobně už nemiluje. A i kdyby se jeho city ke mně nezměnily, proč by chtěl zůstat se mnou? Může mít každou holku, na kterou si jen ukáže a on by zůstal se mnou? Se zrůdou, která ho může kdykoliv zabít? Blbost.

Proklínala jsem tu zrzavou pijavici za to, co ze mě udělala. Měla pravdu. Pomstila se mi hůř než obyčejnou smrtí. Odštípla mě od mé rodiny, která je pro mne vším. Tohle se jí teda povedlo. Najednou mě napadlo, kde je. Jestli utekla nebo ji Cullenovi zabili.

„Co se stalo s… Viktorií?“ vysápala jsem ze sebe se zlomeným hlasem. Podívala jsem se Edwardovi do očí a vypadal jako bůh pomsty.

„S Emmettem jsme se o ni postarali, už se nevrátí,“ pověděl mi Edward a mně se alespoň trochu ulevilo. Sice by mi už nemohla ublížit, ale stále se mohla přiblížit k mým dětem. Vlastně, teď už ne. Znovu mě přepadla panika a drtivý pocit v hrudníku. Nazvala bych to asi úzkostí. Celý můj vnitřek se svíral a strádal. Chyběl mi ten pocit zadostiučinění, že jsem tu pro někoho. Že můžu někomu pomoci. Teď je tomu naopak. Jsem určena k destrukci lidských životů.

„Proč? Proč sakra já?“ klela jsem nahlas. Nemohla jsem si pomoct, najednou jsem měla obrovskou chuť něco rozbít nebo alespoň zdemolovat. Bylo mi líto věcí kolem sebe, tak jsem jen mlátila pěstí do Edwardovy hrudi. Ne silou, ale taky to nebylo jen hlazení. Kupodivu mě to i uklidňovalo. Edward mě hladil po zádech a houpal se se mnou.

„Bohužel to nezměníme,“ poznamenal Edward. Jo, bylo mi jasné, že to nezměním. Tohle nejde vzít zpátky jako v obyčejném programu, kdy kliknete na zpět a je to. Navždy ze mě bude tohle!

„To je mi jasný!“ osočila jsem se na něj. V zápětí jsem toho litovala. On se mi tady snaží i přes to všechno pomoct a já mu to nijak neulehčuji. „Promiň, já… Já… Já prostě nevím, co bude dál.“ Vysoukala jsem ze sebe něco jako omluvu. Chápal mě. Prošel si tím samým jako já. Jenže on neměl… Neměl rodinu, která by na něho doma čekala.

„To nevadí, to nevadí,“ utěšoval mě Edward nadále. Mohli jsme tam sedět už takovou hodinu.

„Vadí, já chci domů, za nima…“ vzlykla jsem asi po tisící.

„Já tě chápu, ale nemůžeš. Ještě ne. Můžeš jim ublížit, ani nevíš, jak snadno.“ Měl pravdu. Já jsem pro ně hrozba. Mám sílu na to, je i zabít. Nemůžu. Já za nimi nesmím, už nikdy.

„Já bez nich nemůžu být,“ postěžovala jsem si. Byla to pravda. Doteď jsem s nimi byla celé dny a teď?

„Zatím to musíš vydržet. Nedá se nic dělat. A po dnešku bych s tím ještě počkal. Je vidět, že jsi novorozená. Můžeme tě ale začít trénovat. Ty s nimi budeš, i kdybych ti měl vlastnoručně zacpat nos!“ Pokusil se zlehčit situaci a já se i pousmála. Spíše to byl úsměv ne přímo od srdce, ale hysterický. Neměla jsem sílu na to, se smát od srdce, které vlastně už ani nemám. Všechno na mě padalo a můj dosavadní život byl v nenávratnu.

Děti. Jen se modlím, aby na mě nezapomněli. Lilli si možná vzpomene na nějakou hezkou chvilku se mnou, ale jak jsem vypadala, bude vědět jen z fotek. A Matt? Ten je hrozně malinký, nebude si na mě vůbec pamatovat. To mě nejvíc děsí, že po mně po několika letech neštěkne ani pes. Nebudu nikomu chybět. Ani Jakovi, ten se mě bude určitě štítit. Už při pouhém pohledu se bude odvracet.

Tahle zjištění, že už nejsem nikde vítaná a potřebná, mě drásaly zevnitř. Kolik ještě krutých ran mi nemilosrdně zasadí do srdce? Copak jsem netrpěla dost? Nejspíše ne. Tohle určitě ještě není konec. Určitě ještě nějak drasticky zemřu. Jen nevím, jak může upír zemřít… Mně se to určitě povede. Nějak.

„Děkuju, já už to nějak zvládnu,“ poděkovala jsem Edwardovi, který tu se mnou stále byl. Byla už nejspíše hluboká noc. Vykoukla jsem z okna. Na obloze byl měsíc v úplňku. Svítil k nám do pokoje. Proč mi je jenom všechno připomíná?

Vstala jsem ze země a lehla si na postel. Byla jsem unavená, ale nechtělo se mi spát. Chtěla jsem odpočívat a přebrat si to v hlavě.

„Jak chceš. Kdyby cokoliv, tak víš, kde mě hledat,“ v těch slovech jsem cítila zoufalý podtón. Nemůže mi nijak pomoci, přestože by chtěl. Teď jsem ale musela být sama. Chtěla jsem si všechno srovnat v hlavě a ujasnit si, co budu dělat dál.

Ať jsem dumala jakkoliv, tak mě napadalo jediné. Nesmím se vzdát. Když se podívám na Culleny, tak oni jsou mezi lidmi pořád a dokážou s nimi být i v těsné blízkosti. Musím se to naučit. Ať to stojí, co to stojí. Klidně budu trpět jako zvíře jen proto, abych se k nim jednou mohla vrátit. Já to dokážu. Prostě musím.

Dny a týdny se střídaly tak pomalu, až jsem si chvílemi myslela, že čas se zastavil úplně. Jen to střídání dne a noci mě utvrdilo o opaku. Ale za tu dobu jsem se mohla pochválit, udělala jsem podle ostatních obrovský pokrok. Nezabila jsem ani jednoho člověka. Sice jsem k tomu neměla snad ani příležitost, ale i to se cení. Moje agresivita vůči ostatním se zmenšila a já mohla normálně komunikovat bez pravidelných omluv kvůli mým nepřiměřeným reakcím. Stačilo, aby někdo jenom zmínil něco o upírství a já hned vypěnila. Sama jsem si několikrát dala facku, ale ani jsem to necítila.

Jednou, byla myslím středa, jsem seděla v ložnici, která dříve patřila Edwardovi, ale on mi ji přenechal k mému přemýšlení. Měla jsem v uších přehrávač a na plnou hlasitost jsem poslouchala nějaké písničky. Přemýšlela jsem. Vybavovaly se mi v mysli obrázky z dob, kdy jsem ještě byla šťastná se svou rodinou. Viděla jsem tu chvíli, když jsem poprvé držela v náruči své děti, když jsem se poprvé milovala s Jacobem… Nádherné chvíle, které mi nikdo nevrátí.

Cítila jsem zase ten nepříjemný tlak na očích. Bylo to znamení, že se mi chce plakat, ale nemůžu. Já takhle nemůžu dál. Musím se s nimi vidět. Co nejdříve!

Vyndala jsem si z uší přehrávač a vstala z postele. Došla jsem ke dveřím a otevřela je. V ten moment jsem se zastavila, protože v dolním patře se někdo hádal.

„Je to nebezpečné!“ Esmé šeptala, ale v těch slovech byl nádech hysterie.

„Já vím, ale ona se trápí! Zrovna ty bys to mohla chápat,“ odpověděl ten druhý hlas. Edward. Nemusela jsem poslouchat dlouho, abych poznala, že se hádají o mně a mé návštěvě Jacoba. Vlastně, já ani nevím, jestli na mě čeká. Krom pár dopisů, které mi toho moc neřeknou, nevím nic.  Většinu textu mluvil o tom, jak se mají děti, jak rostou a co už umí Matt a že Lillinka je pořád v obležení Marka a hrají si spolu. Ani zmínka o tom, že mě miluje nebo tak něco. Už jsem i přestávala doufat v to, že by mě mohl ještě mít rád.

„Já to chápu, ale ona je může zabít.“ To je pravda. Vím, že jsem pro ně nebezpečí, ale já prostě musím. Copak ona by tohle vydržela?

„Tak ona nemusí hnedka jít za dětma, nejdřív to můžeme zkusit s Jacobem. On jistě nebude proti.“ Při slovech ‚nebude proti‘ jsem se zachvěla. Co když bude proti? On se ode mě bude držet dál a bude chránit naše děti. Na jednu stranu mu to nezazlívám, ba právě naopak, ale na tu druhou stranu prahnu jako matka po jejich objetí a pusince na tvář.

„Ale to není vůbec špatnej nápad, brácho“ pochválil Jasper Edwarda. „Už by mohla zvládnout ho nezabít,“ dodal. Právě Jasper byl odborník na novorozené upíry, jak jsem se dozvěděla. Prý bojoval v bitvách proti nim, od toho má tolik jizev po těle. Jen mě dost děsil pojem novorozená. Ještě asi rok budu skoro neovladatelná a mnohem silnější než ostatní upíři. Určitým způsobem mě těšilo, že jsem mocná, ale ten pocit mě hned přešel. Přála jsem si, ať už se dokážu plně soustředit na své chování a neohrožovat zbytečně všechny okolo sebe. Když jsem se podívala na Edwarda a ostatní, měla jsem naději. Jednou se k nim snad vrátím a budeme zase rodina.

„Víte co? Já mu jdu raději rovnou zavolat.“ Carlisle. Potom jsem uslyšela svižné kroky, které vedly k telefonu. Naťukal číslo, které jsem podle zvuku tlačítek poznala až moc dobře. K nám domů. Párkrát telefon zazvonil a potom to někdo zvedl. Už při první slabice jsem poznala, čí je to hlas. Jacob. Jeho hlas zněl tak ztrápeně a zlomeně. Nedivila jsem se mu. Musel se starat o děti sám. Možná mu někdo pomáhal, ale většinu času s nimi byl nejspíše jen on.

„Ahoj, Jacobe. Tady Carlisle. Víš, chtěli jsme se tě zeptat, jestli bys nepřišel za Bellou. Myslím si, že už je připravená se s někým setkat. Možná se mýlíme, ale musíme to zjistit.“ Carlisle se choval diplomaticky a jeho tón hlasu byl hrozně formální. Nelíbilo se mi to.

Jakovi jsem nerozuměla skoro nic. Hrozně chraptěl a šeptal. Jestli děti spaly?

„Ano, neboj, budeme nablízku,“ odpověděl na nějaký Jakův dotaz Carlisle.

„Tak jo, budeme čekat. Měj se,“ rozloučil se s ním. Jen pomalu mi docházelo, že on opravdu přijde. Já ho opravdu uvidím! Zatočila se mi z toho zjištění hlava, musela jsem se chytnout zdi, jinak bych asi sletěla ze schodů dolů. Nechápala jsem, jak je to možné, ale ano. On tu bude se mnou! Samozřejmě nemůžu počítat s tím, že se ho budu hnedka dotýkat nebo tak něco, ale i prostý pohled na něj bude jako vysvobození. Uslyším jeho hlas!

Už jsem se neskrývala za dveřmi a vběhla do obýváku. Všem bylo hnedka jasné, že jsem slyšela každě slovo.

„Já řikal, že nemá cenu šeptat,“ zamumlal si Emmett pod vousy. Založil si ruce na prsou a já ho přes ně pleskla. Právě teď jsem se chovala asi jako naprostý blázen. Usmívala jsem se jako snad nikdy. Tlačily mě koutky, které jsem roztahovala až do nepřirozeně dlouhého úsměvu. Ty emoce, které jsem prožívala, byly o tolik intenzivnější, než když jsem byla člověk. Cítila jsem, že se tím štěstím snad zevnitř roztrhnu. Ta radost naplňovala každou buňku, která byla mou součástí.

„Kdy přijde?“ optala jsem se najednou.

„Zítra, kolem poledne.“ Najednou jsem nebyla tak zbrklá a přemýšlela jsem. Nemůžu nechat nic náhodě. Naposledy jsem jedla sice předevčírem, ale raději bych to neriskovala. V krku mě trochu drásalo, proto jsem se moc dlouho nerozhodovala.

„Kdo jde se mnou na jídlo?“ optala jsem se rozjařeně davu upírů, který stál kolem mne. Na všech jsem viděla ty úsměvy. Byly rádi za to, že už jenom nesedím v pokoji a nekoukám tupě do zdi, což jsem dělala často. Možná jenom to.

„Já bych si zašel,“ ozval se Edward po mé levé ruce. Jen jsem kývla hlavou a vyrazili jsme před dům. Začínalo se pomalu stmívat, ale pro můj dokonalý zrak to nebyla překážka. Zakousla jsem asi dva rysy a Edward jednu pumu, která byla jeho nejoblíbenější pochoutkou. Já jsem se bohatě spokojila už jen s jelenem nebo tím rysem.

Vrátila jsem se domů jako na obláčku. Nadnášel mě ten pocit radosti z nadcházejícího dne. Byla jsem tak šťastná. Tohle bude první krok k tomu, se k nim vrátit. A já to dám! Já se ovládnu a nic mu neudělám.

Kdyby to tak bylo jen takhle jednoduché…

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 37. kapitola: