Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 36. kapitola

19.04.2010 (12:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2490×

35. Kapitola

Nikdy je neuvidím? To nejde! Jsou moje rodina!

Rodina? Co to je rodina? Hledala jsem správný význam toho slova, ale v mé hlavě ani památky. Žádné souvislosti. Jen jsem o těch lidech na fotografii a v mých vzpomínkách mohla říct, že jsou moje rodina. Jen to slovo, ale v hloubi duše jsem věděla, že znamená hodně. Možná víc, než si dovedu představit.

Jediné, co jsem teď byla schopna plně vnímat, byla obrovská chuť, chtíč. Okamžitě mi došlo, co je to za chuť, přeci po krvi. Jsem odporné stvoření, co lační po míze lidí kolem sebe. Po krásně vábivé a možná ještě teplé krvi z čerstvého človíčka. Kdybych ještě byla člověk, určitě by mě ani nenapadlo zabít člověka, ale teď? Přišlo mi to najednou strašně přirozené a co víc? Já po tom toužila. Chtěla jsem uhasit ten oheň, který mi ještě zbyl v krku.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a zrak na mě upíralo sedm dalších upírů… Jejich pohledy vypadaly celkem netrpělivě a s náznakem strachu. Strachu z čeho? Ze mě? Nebo o mě? To měli mít dřív!

„Kde ste sakra byli?!“ rozkřikla jsem se svým nádherným a melodickým hlasem po celém domě. Sledovala jsem jejich obličeje, které se zkřivily do bolestných výrazů plných pochopení.

Carlisle, jako správný vyjednavač, ke mně přistoupil malinko blíž. Byl opatrný, pomalý, čekal na moji reakci. Já jen v klidu seděla na nějakém lehátku nebo posteli a dívala se upřeně na něj. Koutkem oka jsem si povšimla Emmetta a Jaspera, kteří se nenápadně postavili po boku Carlislea a byli připraveni odrazit můj případný útok.

Najednou mi všechno připadalo jasné, snadno pochopitelné. Dokázala jsem číst v jejich výrazech, poznat, co si myslí pomocí řeči jejich těla. Věděla jsem smysl celého tohohle. Jsem pro ně hrozba. Nevím proč, ale jsem. Bojí se toho, co udělám.

„Víš, my jsme tomu nemohli zabránit…“ spustil Carlisle pomalounku. Viděla jsem na něm jeho opatrnost. Strachoval se snad ještě více než ostatní. Podívala jsem se znovu na všechny. Na Jasperovi a Emmettovi jsem viděla pouhé soustředění a jejich přimhouřené oči mě skoro děsily. Edward s Alicí byli celkem v pohodě, jejich výraz mi neukazoval nic neobvyklého, jen nějakou starost. Ale obličej Esmé a Rosalie mě málem srazil na kolena. Bylo v nich tolik bolesti a smutku. Proč smutek? Vždyť jim se snad nic neděje nebo ano? Nebo oni soucítí se mnou…

Došlo mi to. Moje děti a manžel. Oni jsou lidé. Lidé, které já lovím. Moje potrava. Potrava. Žízeň. Krk. Oheň. Nasucho jsem polkla a ihned mě to zadrásalo. Ušklíbla jsem se nad tím novým pocitem. Vědomí, že musím udělat něco – dříve pro mě špatného – pro ukojení hladu. Musím zabíjet, abych mohla přežít já.

„Měla by jít na lov,“ konstatoval fakt Jasper. Bezmyšlenkovitě jsem zakývala na souhlas a v setině vteřiny jsem čekala u hlavních dveří domu. Netušila jsem, co mám nebo nemám dělat. Všechno vyplynulo z mých instinktů zabijáka. Ano, já jsem teď zrůda. Ale to slovo ve mně nebudilo žádný odpor, bylo to slovo jako každé jiné. Jen mě oproti jiným vystihovalo.

V další neuvěřitelně krátké vteřině vedle mě stál Emmett. Usmál se na mě, ale byl to falešný úškleb. Jestli se mě snažil povzbudit? Asi.

V doprovodu Jaspera a Emmetta jsem vyšla před dům. Poprvé jsem se uvědoměle nadechla. Nabrala jsem ten svěží vzduch do plic, které prahly po nádechu. Ne z potřeby, ale z té obrovské síly zvyku. Chvilku jsem zkoumala, co všechno cítím. Bylo toho dost. Dokázala jsem od sebe rozlišit snad všechny druhy květin, co se v lese nacházejí. Tolik pestrých odstínů vůní jsem nikdy necítila. Jak bych taky mohla? Bylo to jedním slovem úžasné. To upírství skrývalo tolik možností, které jsem ještě nepoznala.

Chtěla jsem se rozeběhnout směrem k lesu a porozhlédnout se kolem, ale Emmettova paže mi v tom bránila. Křečovitě mě svíral těsně nad loktem. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale na poslední chvilku jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem vyvolat zbytečný povyk.

„Zadrž teď na chvíli dech,“ poručil mi zkušeně Emmett a Jasper jen zakýval na souhlas. Poslušně jsem se naposledy nadechla a už nevydechla. Emm se na mě podíval a usmál se, nebyl to ten úškleb, který jsem viděla před chvílí. Možná ho bavilo dělat mi průvodce. Pousmála jsem se tomu.

Konečně mi pustil ruku a my jsme vyrazili na můj první lov. Běžela jsem pro jistotu těsně za ním a Jasper běžel vedle mě. Nevnímala jsem je moc, dívala jsem se na tu přírodu kolem sebe. Všechno bylo tak ostré a jasné, až to bylo neuvěřitelné. Až na vrcholcích jednoho dost vysokého smrku jsem viděla šišky, jak se houpají do rytmu větru.

Byla jsem tak zabraná do všeho kolem, že jsem si nevšimla kluků, do kterých jsem málem narazila. Naštěstí jsem včas zastavila.

„Bell, počkej tady, já se poohlédnu kolem, jestli není nějaký člověk poblíž,“ upozornil mě Jasper a rovnou se rozběhl směrem k hlubšímu lesu. Moc jsem s ním nesouhlasila, ale co se dalo dělat. Podvědomě jsem toužila ne po zvířete, ale po člověku. Už jenom to slovo člověk mě zadrásalo v krku. Chtěla jsem se jim vzepřít a lovit sama bez zábran, ale musím být teď klidná a nevzdorovat.

„Neboj, bude to dobrý. To je jenom počáteční šok,“ uklidňoval mě Emmett, ještě stále mě držel křečovitě za ruku. Uvnitř jsem bublala a chtěla se mu vyškubnout. Bojovala jsem se svou podstatou, která se mě snažila ovládnout, ale já se nenechala.

„Jo, jo,“ odpověděla jsem mu přiškrceně. V té vteřině se přiřítil Jasper.

„Čistý vzduch,“ pověděl. „Můžeš.“ Dal mi svolení, na které jsem už dlouho netrpělivě čekala. Nadechla jsem se z plna plic a potom jsem se řídila jen instinkty v mé hlavě. Nemusela jsem přemýšlet o dalším kroku nebo pohybu. Všechno vycházelo ze mě samotné. Teď jsem to byla já a moje nově nabytá podstata.

Vydala jsem se za tou krásnou vůní, která mě lákala. Doběhla jsem k místu, kde byla koncentrace nejsilnější. Uviděla jsem tam menší skupinku pasoucích se srnek. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a chtěla po jedné z nich chňapnout, ale to by se nesměl obrátit směr větru…

Znovu jsem se nadechla a připravila k útoku, ale do nosu mě praštila o dost vábivější vůně, než byly nějaké srnky. Nemohla jsem tomu pokušení odolat a vydala se za tou vůní, která mě přímo volala, abych okusila. Kluci se mě ještě snažili zastavit, ale já byla rychlejší a silnější než oni dva. Zmizela jsem jim z dohledu.

Doběhla jsem na místo, kde byl zdroj té vůně. Zadívala jsem se na ně z bezpečné dálky. Byl to muž a žena. Ani ne vteřinku jsem zkoumala, co dělají. On té ženě… ošetřoval koleno. Spatřila jsem tu krev na její noze a to by se dalo popsat jako její konec. Krk mi začal hořet a já ho mohla uhasit jediným. Krví.

Všechno se to odehrálo tak rychle… Najednou jsem před očima měla temně rudou clonu, která mi bránila v normálním výhledu. Přestala jsem vnímat zvuky lesa a slyšela jsem jen souzvuk dvou bijících srdcí přede mnou. Hlava mi pulzovala v rytmu těch pump a já nemohla už vydržet ten chtíč po jejich krvi. Vystoupila jsem ze svého úkrytu a jejich pohledy padly na mne. Viděla jsem v jejich obličejích zděšení. Nedivila jsem se jim, bůhví, jak jsem vypadala.

„Můžeme vám pomoci?“ optal se ten muž, ale já jen kývla, jakože ano. Přistoupila jsem k němu. Viděla jsem jeho krční tepnu, která tepala. Z jeho těla ke mně proudilo teplo, které mě za chvíli bude hřát zevnitř. Lehounce jsem se na něj pousmála a naklonila hlavu na stranu. Jen koutkem mysli jsem slyšela, že kluci jsou už jen kousek odtud. Neváhala jsem a svými zuby jsem se mu zaryla do krku.

To, co jsem pocítila, když mi krev toho člověka začala po malých doušcích stékat do krku, bylo nepopsatelné. Takové uspokojení, kterého jsem dosáhla. Jako když vám něco sladkého a milovaného stéká do krku. Konečně jsem se cítila o něco lépe a můj oheň v krku začal pohasínat.

Muž se snažil ještě křičet, ale asi po třech vteřinách přestal. Jeho bezvládné tělo se pomalu hroutilo k zemi. Konečně jsem dopila alespoň jeho, další chod na mě ještě čekal. Podívala jsem se na tu ženu, která seděla na zemi a jako bez smyslů křičela o pomoc. Zadívala jsem se na její koleno, které tohle všechno zavinilo, a pousmála se.

„Tady vás nikdo neuslyší. Nebojte, nebude to bolet…“ slíbila jsem té ženě, ale pravda byla jiná. Zaryla jsem jí zuby do tepny a sála. Její krev mi chutnala o něco jinak, trochu hořčeji, než toho prvního. Možná kouřila nebo něco podobného, ale to neměnilo nic na faktu, že to byla lidská krev. Sice jsem nikdy neochutnala zvířecí, ale už podle pachu mi to přišlo tisíckrát lahodnější.

Její tělo jsem pohodila na zem vedle muže a utřela jsem si rukou ústa. Polkla jsem poslední kapičky, které mi zůstaly v ústech, a podívala jsem se na své dílo zkázy. Usmála jsem se tomu, jak mi skvěle pomohli k zahnání hladu. Otočila jsem se směrem ke klukům, kteří na mě s vyjevenou tváří koukali. S tímhle asi nepočítali. Asi určitě.

Viděla jsem v jejich očích tu lítost, která pramenila z mých činů. Teprve teď mi začaly docházet souvislosti toho, co jsem udělala. Zabila jsem jen pro svou potřebu. Jsem vrah! Otočila jsem se na ten nejspíše manželský pár – měli prstýnky –, který jsem teď zničila. Už jsem se na ty bytosti bez života dívala jako na opravdové lidi, kteří mají rodinu, přátele. Jejich smrtí jsem neublížila jen jim, ale i mnoha dalším lidem, kterým na nich záleželo, měli je rádi, milovali a já tohle bez lítosti zničila. Tvorové jako já by neměli existovat. Padla jsem na kolena a hlavu si schovala do dlaní. Chtěla jsem brečet, chtěla jsem zaplatit za to, co jsem udělala, ale nikdo mi nemohl vyhovět.

Chvíli jsem na tom místě vzlykala bez slz, což mi neuvěřitelně vadilo (asi mi pomáhalo cítit kapky slz na své tváři), ale potom jsem s kamenným výrazem vstala. Ušla jsem pár kroků k jednomu tlustému smrku a pěstí do něj udeřila, až k mému překvapení praskl. Jeho kmen se zhroutil a nadělal víc rámusu než ta žena před chvílí. Tou ránou se mi malinko ulevilo. Ale abych se cítila o něco lépe, bych musela asi pokácet celý les, což by nebylo moc dobré.

Sedla jsem si na zem a opřela se o zbytek kmene. Cítila jsem se jako ten největší tupec, co chodí po světě. Tupě jsem se dívala do země a měla před očima pohled na ty dva. Nevnímala jsem nic kolem. Jen jsem si po chvilce všimla, že už nesedím na zemi, ale Emmett mě nese v náruči.

„Emme, co se stalo?“ optal se starostlivě Edward. Chvilku bylo tichu a potom se ozvalo jen: „Aha.“ Bylo to slovo plné lítosti a porozumění.

Emmett mě už pustil na zem a já si šla sednout do obýváku. Postupně sem všichni za mnou přišli a poposedali si. Teď byl čas na rozhovor.

„Bello, to, co se stalo, je normální a celkem běžné. Dalo se to očekávat a ty si to nesmíš vyčítat,“ mluvil ke mně Carlisle.

„Ne, nemělo se to stát! Měla jsem být silná a vydržet to, ale já zklamala.“ Zkroušeně jsem si složila hlavu do dlaní. Nemohla jsem se dívat do jejich ublížených pohledů. Tolik lítosti, která se zrcadlila v těch nadpozemsky krásných obličejích, jsem nemohla snést. Vstala jsem z pohovky a vylítla do poschodí. Zapadla jsem do nějakých dveří a ani netušila, komu patří pokoj za nimi.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Pokoji dominovala černá pohovka, na kterou jsem si sedla. Chvíli jsem se jen dívala na vlákna koberce, který byl po celé místnosti, ale potom jsem zpozorněla. Někdo zaklepal na dveře a já vyletěla na nohy a postavila se do obranné pozice.

„Belli, klid, to jsem jenom já,“ pověděl Edward opatrně a vešel. Uklidnila jsem se a znovu si sedla. Edward ke mně přistoupil a chytl mě za ruce. „Chceš si promluvit?“ optal se mě s upřeným zrakem do mých očí a já nemohla jinak než souhlasit.

„Edwarde,“ vzlykla jsem a padla mu kolem krku…

Předchozí Shrnutí Další

Ach jo, já vím, jsem hrozná. Ale kdo chodíte na gympl, dáte mi za pravdu. Je toho na mě prostě moc. Vůbec teď nestíhám a všechno se na mě valí. Jinak, další kapitolku vyměním za 25 komentářlů, jo?

Vaše KaculKaB ♥

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 36. kapitola: