Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 34. kapitola

04.04.2010 (16:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2322×

34. Kapitola

Moje minulost… Už je tu zase. Stojí tu přede mnou a její vlasy vlají ve větru. Z té rudé by se až zamotala hlava.

„Zase se potkáváme…“ spustila s vítězoslavným úsměvem na rtech, který byl tak opovržlivý. Její hlas byl plný povýšení a laškovnosti. „Po tolika letech,“ dodala.

Nečině jsem stála na místě a zírala na ni s nenávistí. Když uviděla, že ze mě nic nevypadne, začala mluvit sama.

„Tři roky od mé poslední návštěvy… Uvědomuješ si, že se známe šest let? Tolik ses změnila.“ Prohlížela si mě celou od hlavy až k patě.  „Ráda tě zase vidím.“

„Jo, taky tě ráda vidím,“ odfrkla jsem sarkasticky. Založila jsem si ruce na prsou a poslouchala ji. Byla stále stejná, ale kdyby to bylo možné, řekla bych, že její vlasy nabraly snad ještě ohnivější odstín.

Za normálních okolností by se mi rozklepala kolena, ale teď ne. Najednou jsem byla plná síly a odporu.

„Já jsem si to myslela.“ Usmála se ještě víc. Ukázala mi své ostré zuby krvelačného zabijáka. Zachvěla jsem se.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se jí rovnou.

„Ááále, jdu jen tak kolem…“ Rozmáchla se rukama v ledabylém gestu a při tom se ke mně o krok přiblížila.

„Nehraj to na mě,“ přerušila jsem ji. „Znova, proč jsi tady?“ Možná ani nebylo nutné se ptát.

„Noooo…“ Naoko se zamyslela. Hrála si se mnou jako s hadrovou panenkou. „Prostě jsem tě jen přišla pozdravit.“ Pokrčila rameny.

„Aha,“ odkývala jsem jí to. „Tak ahoj,“ pozdravila jsem ji. „Už můžeš jít,“ ukázala jsem směrem k lesu za ní. Když si ona se mnou hraje, tak já budu taky.

„Ale no ták. Přeci mě jen tak neodbudeš?“ Uculovala se na mě, jako malé nevinné dítě.

„Jo, klidně,“ odsekla jsem s ostnem nezájmu v hlase.

„Ale určitě ne. Mimochodem, máš krásný děti,“ řekla uznale a mrkla.

„Neber si moje děti do huby ty pijavice odporná!“ rozeřvala jsem se na ni. Tohle bylo moc, vypěnila jsem. Výhružně jsem na ni ukazovala prstem a napadaly mě snad tisíce různých nadávek na ni, ale nechala jsem si je pro sebe. Radši.

„Tak se hnedka nečerti, musím pochválit, ne? Povedly se vám.“ Mluvila tak sladce, až mi z toho bylo na zvracení. Tak odporná a slizká umí být jen ona.

„Hmmm,“ zamručela jsem a snažila se uklidnit.

„Cože na upíry najednou nadáváš? Dříve jsi je milovala,“ řekla a nadzvedla jedno obočí.

„Dříve možná, ale teď mám raději vlkodlaky,“ zazubila jsem se na ni. Snažila jsem se jí tím i malinko naznačit, že už ji jistě zvětřili a každým okamžikem budou u nás… Doufám.

„Tak štěňátek se ti zachtělo?“ zašišlala. Med jí odkapával od huby, až mi z toho bylo na zvracení.

Začala jsem skřípat zuby. „Chceš ještě něco?“ vyštěkla jsem.

„Vlastně… Něco by tu bylo,“ řekla zamyšleně. Mnula si bradu a dívala se někam za mě. Stále přecházela sem a tam.

„Nooo,“ povzbudila jsem ji neochotně k mluvě. Musím získat trochu času.

„Pamatuješ si na Jamese?“ zeptala se jen tak mimochodem.

„Na něj se nedá zapomenout,“ odpověděla jsem jí a pohladila si jizvu na ruce.

„A pamatuješ si taky, kdo ho zabil?“

„No… Jo, Edward,“ odpověděla jsem jí nejistě. Co po mně chce?

„Zkusíme maličko tvou logiku.“ Neznatelně a zmateně jsem jí na to kývla. Raději jsem se snažila přistoupit na její pravidla hry. „Tvůj přítel zabil mého přítele.“

„Ale on není mů-“ nestačila jsem to doříct.

„A jo, štěňata… Tak teda byl,“ opravila se, „co z toho podle tebe plyne?“ zeptala se mě a na tváři jí hrál škodolibý úsměv.

„Nooo, netuším,“ odpověděla jsem jí.

„Ale no tak, přemýšlej,“ povzbuzovala mě. Jak to může souviset? Prostě jsme jim utekli a přežila jsem, to je celé. Možná bych to přirovnala k tomu, když někomu spadne svačina na zem a musí ji vyhodit. Co bych já pro ni znamenala? Jsem jen obyčejný člověk. Proč by stála o moji smrt?

„Nevíš?“ optala se po chvilince. Nadzvedla jsem jedno obočí a zakroutila hlavou. Victorie se jen pro sebe usmála a začala přecházet z místa na místo.

„Něco jako pomsta ti něco říká?“ zeptala se jako bez zájmu.

„Nechápu tě,“ odvětila jsem jí se zaraženým výrazem.

„Tak jinak,“ spustila. „Druh za druha.“ Takže ona mě zabije jenom kvůli Jamesovi? Já s jeho smrtí nemám nic společného.

A je se mnou amen. V krku se mi udělal knedlík a já nemohla skoro mluvit. Horší ale bylo, že mi bylo do breku. Ona mě zabije, to je jasné. Už nikdy neuvidím svoje děti. Bože, sakra, co mi to děláš? To jsem už netrpěla dost?

„Prosím, nech mě žít, mám děti, rodinu.“ Skoro jsem tam padla na kolena a chtěla jí prosit o smilování, ale já věděla, že to nemá cenu. Tak krvelačná bestie nemá ani kousek citu v těle.

„To je další důvod… Máš všechno a mně jste zabili můj důvod bytí. Chceš ještě nějaké důvody?“

„Vždyť ty nemůžeš být tak bezcitná, bývala jsi člověk a měla jsi city.“ To už jsem začala brečet. Moje poslední chvíle na světě je tady. Sbohem…

„Ano, byla jsem člověk, ale to už jsou stovky let.“

„Prosím, nech mě jít,“ vzlykala jsem a prosila ji, ale bylo to zjevně marné.

„Noooo,“ zamyslela se a mě svitla malinká jiskřička naděje. „Asi tě ušetřím smrti.“ Obrovská úleva mi projela tělem. Přece jenom není taková bestie.

„Děkuju, děkuju, já věděla, že nemůžeš být tak zlá. Je v tobě něco dobrého.“ Děkuju! Já nakonec nezemřu! Uvidím svoje zlatíčka a Jacoba!

„Jen abys mě nepřechválila,“ odvětila. Začala se ke mně přibližovat s odporným úsměvem na tváři. Má něco za lubem a líbit se mi to určitě nebude.

„Nepřibližuj se ke mně.“ Natáhla jsem ruce v obranném gestu proti ní a couvala.

„Zabráníš mí v tom?“ Nadzvedla jedno obočí a usmívala se jen v jednom koutku úst.

„Ne, ale něco jsi slíbila.“ Začala jsem znovu brečet. Jen si se mnou hrála, ona mě vážně zabije!

„Ano, že tě nezabiju, ale já ti udělám něco mnohem horšího.“

„Cože?“ vydala jsem ze sebe se vzlykem. Co může být horší?

„Budeš žít, ale se svou rodinou nebudeš.“

„V tom mi nezabráníš!“ ohradila jsem se proti tomu. Jak by mi v tom asi tak mohla zabránit?

„Já myslím, že ano. Pochybuju, že by sis chtěla dát Lillinku nebo Matta jako dezert,“ pošeptala mi do ucha a potom mrkla. To mohlo znamenat jen jediné…

„Ne, neeeee! Já nechci bejt upír! Prosím, neee!“ Brečela jsem, ale jí to neobměkčilo. Padla jsem na kolena a ruce jsem sepjala a prosila ji, ale nepomohlo to.

„Víš, já jsem taky mohla mít děti. Dokonce jsem už byla těhotná, ale potom se mi stalo tohle.“ Ukázala na svoje kamenné tělo. „Nějaký neznámý upír mě přeměnil. Samozřejmě, že jsem o miminko přišla. Potom se ze mě stalo to, co jsem. Nediv se mi, že tě nesnáším. Máš všechno, co já jsem mohla mít taky, ale nemám. Tahle podoba mi to znemožnila. Budeš trpět, Blacková. Jako já, ale stokrát hůř. Budeš žít, budeš se trápit, ale za nimi nepůjdeš. Na to máš dost rozumu.“ Dokončila svůj projev a mně jí bylo vážně líto. Už chápu, proč je taková, taky bych byla.

„Prosím,“ zašeptala jsem ještě, ale ona mě neposlouchala. Setřela jsem si slzy a podívala se na ni. Ten škodolibí a arogantní úsměv nikdy nezapomenu. Navždy bude vyryt do mé paměti.

Svými ledovými rty se přiblížila k mému krku a políbila ho. „Až se probudíš, tak tu už nebudu. Řeknu ti to teda teď. Vítej v upířím světě,“ pošeptala mi do ucha těsně před tím, než mi její ostré zuby projely kůží na krku.

Nejdříve jsem cítila nepříjemný tlak a potom ostrou bolest. Chvilku ze mě sála krev, ale potom se ovládla a odklonila se. Dívala se na mě zase s tím slaďoučkým úsměvem a u pusy měla pramínek mé krve. V tu chvíli mým tělem začala prostupovat tisíckrát horší bolest, než jakou jsem kdy zažila. Celý krk mě pálil, ne, on hořel. Padla jsem na zem a začala se svíjet v křečích. Díky tomu ohni, který se postupně šířil do každého místa v mém těle, jsem mohla monitorovat své žíly, jak mi vedou v těle, ale za chvíli její jed nebyl už jen v žilách, ale v celém mém těle.

Neovládala jsem se. Křičela jsem, kroutila se, bezděčně chňapala po věcech, které tu ani nebyly. Jediné, co jsem uviděla za tou krvavou zástěnou, kterou jsem měla před sebou, byla ona. Moje stvořitelka, která se dívala na své dílo, na mě.

Jen koutkem mysli, který nezajímala ta bolest, jsem zaslechla hlasy. Netušila jsem, komu patří, ale snažily se mne utěšit.

„Bello, to bude dobrý.“ Tenhle hlas jsem poznala. Jacob. Ne! Proč se zrovna on musí koukat na to, jak se tady svíjím?

Chtěla jsem mu odpovědět, ale plameny si s mými svaly jako s loutkami.

„Carlisle, tak jí do háje pomoz!“ zařval bezradně Jacob. Chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že všechno bude dobré, ale já ani nevěděla, jestli to dobré vážně bude.

Ještě poslední věc, kterou jsem vnímala, byla Carlisleova slova: „Je pozdě, přeměna začala.“

Předchozí Shrnutí Další