Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 32. kapitola

22.03.2010 (11:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2094×

32. Kapitola

Ráno jsem se probudila dokonale vyspalá. Vlastně, ono už nebylo moc ráno. Na mém mobilu blikalo půl druhé odpoledne. Sakra, to jsme asi malinko přehnali, ale stálo to za to. Tolik lásky, co mi chybělo. Mmmmm…

Malinko jsem se protáhla a zavadila rukou o Jakovy záda, neprobudil se, ale zamručel. Vypadal jako ten nejkrásnější andílek. Skoro jsem se cítila jako hříšnice, když jsem ho chtěla probudit. Nakonec jsem tam na něj jen koukala. Netrvalo dlouho a probral se sám od sebe.

„Dobré ránko,“ pozdravila jsem ho něžně a při tom jsem mu vískala ve vlasech. Měly úplně stejnou strukturu jako vlásky Lilly.

„Dobré,“ zavrněl a protáhl se. Vzal mě za ruku a hrál si s mými prsty. Chtěla bych tady s ním být ještě další nejméně týden, ale tlačil nás čas a mně se strašně moc stýskalo po Lilli.

„Jaku, vstávej, už musíme jet,“ pověděla jsem mu a pohladila ho po tváři. On však jen nesouhlasně zavrčel a vlezl si celý pod peřinu. Kdyby jen zalezl, ale on mě začal lechtat svými polibky na břiše, nejvíce na pupíku. Teď už jsem vážně uvažovala o tom, že tady zůstaneme ještě nějakou tu chvíli…

„Nech toho, musíme,“ pošeptala jsem skoro polohlasně. Jake vykoukl zpod peřiny a usmíval se.

„Tak jo no, stejně se mi už po tom našem zlobidlu stejská.“ Políbil mě ještě a vstal z postele. Došel k tašce, kde si vzal na sebe spodní prádlo, škoda. Nahý vypadal úplně úžasně. Pomalounku jsem také vstávala ze svého pelíšku a omotala jsem si kolem sebe deku.

„Zlato, nahou jsem tě viděl mockrát,“ zasmál se, „jdu tejka do sprchy a potom to tady poklidim, ju?“ optal se.

„Tak jo, díky moc.“ Políbila jsem ho. Zalezl do koupelny a já se ještě rozhlížela po pokoji. Vybavovaly se mi zážitky ze včerejšího dne a noci. Ta ledová koupel v jezeře, vyválení v bahně, příjemná sprcha a… ON. Bohužel je téhle pohádky konec, ale já věřím, ne, já vím, že se sem jednou vrátíme.

Když jsme se s Jakem míjeli u sprchy, dlouze jsme se líbali. Nechtěla jsem za žádnou cenu přestat, ale čas nás tlačil. Rychle jsem se osprchovala a malinko upravila. Vzala jsem si na sebe obyčejné rifle a k tomu červené tričko s potiskem.

Vyšla jsem z koupelny a všude bylo dokonale uklizeno. Jak to mohl tak rychle stihnout?

„Proč někdy i doma neukážeš, že umíš uklízet?“ zeptala jsem se ho a potutelně se smála. On se jen malinko zamračil, jakože přemýšlí, podrbal se na hlavě a potom se usmál stylu já nic, já muzikant. Jen jsem zakroutila hlavou a šla k autu.

Těsně u domu jsem se ještě zastavila a rozhlédla jsem se naposledy kolem. Bude mi to tu chybět. Jake mě popadl kolem pasu a políbil mě. Společně jsme nasedli do auta a jeli nejdříve směr La Push k Billymu, pro naši Lilli…

„Mamíííí, tatíííí!“ zakřičela malá, jakmile nás uviděla ve dveřích. Rozeběhla se naším směrem s takovou vervou, kterou jsem u ní dlouho neviděla. Natahovala ke mně ručky a tou rychlostí za ní vlásky vlály. Bála jsem se, aby náhodou neupadla, ale ona byla šikovná po Jacobovi, naštěstí. Popadla jsem ji do náruče a zatočila se s ní. Tolik mi chyběla, ale teď už je tady se mnou a já s ní a tak to bude.

Poděkovali jsme za všechno Billymu a rozloučili se. Neskonale jsem se těšila domů, do své postele a na pořádné jídlo. Myslela jsem si, že mě Jake vezme někam na večeři, ale tohle byl výlet asi za jedním a jediným účelem… Samozřejmě, že jsme tam nehladověli, ale vajíčka k večeři nejsou nic moc, přiznejme si to.

***

Když jsem si myslela, že mě nic nezaskočí, ani nepřekvapí, bylo to tu…

Jednoho dne, myslím, že to byl pátek, jsem přišla domů a nezmohla jsem se ani na slovo. Sedla jsem si na sedačku do obýváku a zírala na bílou stěnu přede mnou. Netušila jsem, jestli se mám radovat nebo plakat. Přitáhla jsem si kolena pod bradu a mírně se houpala a přemýšlela. Co budeme dělat?

Uprostřed mých úvah jsem uslyšela prudké zabouchnutí dveří. Jacob je s Lilian doma z procházky. Setřela jsem si slzy, které se mi kutálely po tvářích, malá mě nesmí vidět brečet.

„Ahoj mamíí!“ zařičela Lilli už ode dveří. Doběhla ke mně a vyhoupla se mi na klín. Podívala se mi do obličeje a hnedka to na mně poznala. Začala se škaredit.

„Maminko, ploš blečíš?“ optala se mě dost nahlas, musel to slyšet i Jake. No co? Alespoň mu to budu muset říct teď. Během dvou vteřinek byl u nás. Díval se na mě s bolestí v očích, jako kdyby ho mučili.

„Lilinko, běž si hrát do pokojíčku, ano?“ Poslala jsem malou nahoru, tohle si musíme vyříkat. Poslušně se zvedla a odkráčela nahoru do pokojíku. V obývacím pokoji jsme už byli jen já a Jake. Už jsem očekávala tu salvu otázek.

„Bells, co se děje? Prosím, řekni mi to.“ Byl tak ustaraný, bál se, co se mi stalo. Podívala jsem se do jeho očí, které byly plné lásky a bolesti. Nevydržela jsem ten pohled smíchaný ještě s mým pocitem viny a rozbrečela jsem se. Kdybych se nenechala ukecat, bylo by všechno dobré.

Opřela jsem se mu o rameno a nechala jsem se uklidňovat. Hladil mě po zádech. Když jsem se konečně uklidnila, odklonil se ode mě a podíval se na mě s otázkou v očích. Teď už mu to musím říct.

„Já… Já…“ zajíkala jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala. „Byla jsem u doktora a…“ nestihla jsem to ani doříct a on mi skočil do řeči.

„Je ti něco? Isabello, tak se vymáčkni!“

„Jsem těhotná,“ přiznala jsem popravdě. Sklopila jsem oči, nechtěla jsem vidět jeho reakci.

Chvíli jsme tam takle oba seděli a nic neříkali. Proč neumím číst myšlenky jako Edward? Vlastně, stejně vím, co mi řekne.

„Bells, myslíš to vážně?“ zeptal se mě něžným hláskem. Podívala jsem se na něj, abych mu viděla do očí. Tohle bych nečekala. Byl rád, ba ne, on přímo zářil nadšením a štěstím.

„Ano, je to tak, desátý týden,“ pověděla jsem mu přiškrceně, poněvadž se mi v krku udělal knedlík.

„Proč si brečela? Dyk to je krásný, budeme mít dítě!“ Poslední slova zakřičel na celý dům. Popadl mě do náručí a zatočil se se mnou. Oba jsme se smáli a radovali při představě dalších cupitajících nožiček po domě. Lililnka bude mít sourozence. Myslím, že bude mít možná větší radost než my. A taky že ano.

Když jsme jí to oznámili, tak se začala okamžitě radovat. Už jsem očekávala ty dotazy, odkud se berou děti a kdy přijde její nová sestřička, ale zatím nic. A až to přijde, tak to nechám na Jakovi, ten jí to vysvětlí.

Nejvíce jsem se bála toho, jak to budeme zvládat finančně. Pochybuji, že Jakův plat mechanika bude stačit. Jakmile jsem se mu svěřila s tímhle problémem, už začal přemýšlet, kam se půjde zeptat na práci. Nakonec začal pracovat v autoservisu ve Forks za dvojnásobný plat, než měl v La Push. To bylo obrovské štěstí.

***

Týdny a měsíce ubíhaly pouhým mrknutím oka. Ani jsem se pomalu nenadála a měla jsem měsíc do narození miminka. Těšila jsem se strašně moc, ale Jake víc. On si myslel, že teď to bude chlapeček. Už plánoval, jak ho naučí ty chlapské věci. Já jsem ovšem věděla, že to bude holčička, cítila jsem to. Bude to malá Šarlotka, i Lilli doufala v mladší sestru.

Jediné, co mě mrzelo, bylo, že už nevídáme Cullenovi tak často. Když jsme se kvůli většímu domu přestěhovali do La Push, tak za námi prakticky přestali jezdit. Maximálně se tu ukázali jednou do měsíce. Strašně moc mi chyběli, všichni do jednoho. Smlouva je prostě smlouva.

Jednou se tu zastavili na dva dny, když nám zařizovali nový dům. Prostě jsem jim to nemohla vymluvit. Jasně, mají nás rádi, ale tolik peněz do nás snad vrážet nemusí. Ale náš dům potom vypadal nádherně. Esmé se vyznamenala.

Celý byl moderně zařízený v mých oblíbených barvách. Kuchyně byla sladěna do odstínů červené a doladěna černými doplňky. Obývací pokoj se blýskal v odstínech bílé a šedé. Naproti obrovské bílé sedačce s červenými polštáři se vyjímala dost velká LCD televize. Hned jsem věděla, kdo u ní bude trávit nejvíce času - Jake a kluci ze smečky u zápasů.

V prvním patře byly tři pokoje a dvě koupelny. Naše ložnice, pokojíček Lilli a pokoj pro Šarlotku nebo Matta. Pokoj Lilian byl velmi podobný tomu ve Forks, ona prostě nebyla princezna, ale takový ten raubíř. Druhý dětský pokoj byl do zelinkavé barvy, přišel mi více jako klučičí, ale neřešila jsem to. Nezabývala jsem se moc budoucností, užívala jsem si přítomnost.

***

Tenkrát byl sobotní večer, skoro tma a my jsme se šli projít ven. Malá milovala tyhle noční procházky. Procházeli jsme se chvíli po parku, když už se Lilli začaly plést nohy a klimbat očka. Jake ji vzal do náruče, ale nám se ještě domů nechtělo. Sedli jsme si tedy na lavičku. Malá už spokojně pochrupovala u Jaka v náručí. I po těch letech jsem se podivovala, jak může být něco tak krásného moje dcera. Dívala jsem se na ni se stejným zalíbením, jako tenkrát poprvé. Její vlásky v prstýnkách vlály ve větru kolem jejího líbezného obličeje. Usmívala se, na tvářích se jí tvořily roztomilé ďolíčky.

V ten okamžik jsem pocítila pohyb toho nejmenšího človíčka z naší rodiny v mém lůně. Hlásil se k téhle krásné chvíli. Vědělo, že jsem šťastná, a tak byl i on nebo ona. Stále jsem nevěděla, jestli to je holčička nebo chlapeček. Ani jsem nechtěla. Musí to být překvapení.

Když se na mě Jacob usmál, ucítila jsem bodnutí v srdci. Cítila jsem podivný pocit, že jsem tu už někdy byla, že jsem to někdy zažila, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Pár věcí bylo určitě jinak, ale hlavní myšlenku jsem poznávala přesně. Bylo to tajemství uzamčené hluboko v mé mysli, chtěla jsem se k němu dostat, ale neměla jsem klíč.

Snažila jsem se na sobě nenechat znát bádání v mé mysli, ale Jake na mě pozná vše. Podíval se na mě tázavě, ale já jen máchla rukou a políbila ho. Nenamítal ani slůvko a následně jsme se společně vydali domů.

Cestou jsem přemítala o budoucnu. Neměla jsem strach z toho, jestli všechno zvládnu. Věděla jsem, že jakmile je u mě Jacob, nemůže se ani mně, ani dětem nic stát…

Jak já jsem byla tenkrát bláhová. Ani Jake nemohl zabránit všemu zlu na světě, které se na nás chystalo. Nikdy to nebudu brát jako jeho selhání, prostě mě dohnala má minulost a teď můžu s klidem říct i můj osud. K tomu se ovšem ještě dostanu…

Předchozí Shrnutí Další

Budu si muset nastavit laťku s komentáři o něco výš, protože už nějak nestíhám psát. Co říkáte na 22? Určitě dáte :) Ještě mi do komentářů napište, jestli si myslíte, že to bude holka nebo kluk.

Jinak, strašně moc vám děkuju za komentáře a doufám, že vás nezklamu v dalších dílech. K.

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 32. kapitola: