Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 30. kapitola

13.03.2010 (12:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1972×

30. Kapitola

Týdny a měsíce plynuly jako voda. Všechno se zdálo být dokonalé. Victorie, ani jiný nepřátelský upír se v okolí neobjevil a my žili v míru.

Cullenovi k nám jezdili na návštěvu každý týden (někdy i dvakrát). Byli prakticky moje druhá rodina a i Lilian si je přímo zamilovala. Asi nejraději měla Esmé a Rose. Pokaždé se mi z náruče sápala právě do jejich objetí. Nedivila jsem se jí. Kdo by si nezamiloval Esmé? Byla tak mateřsky láskyplná a hodná. A jak ji rozmazlovala! Vždycky měla v zásobě nějakou tu pohádku. Musím se přiznat, že i já jsem měla ráda ty chvíle, když se usadila na pohovku, malá na její klín a ona začala vyprávět. Sama jsem se několikrát přistihla, že ji napjatě poslouchám. Při těchto chvílích se na mě Esmé pouze laskavě usmála.

Lilian se její příběhy o princeznách líbily a vždy tetičku Esmé doplňovala nesouvislým žvatláním a později i opakovala některá slova. Poprvé promluvila, když Esmé vyprávěla pohádku O Červené karkulce. Nepamatuji si, co to bylo za slovo, ale v domě propukl obrovský jásot.

Tyhle návštěvy jsme měli rádi všichni, možná až na Jaka. Ten z počátku jen stál opodál a přihlížel. Nemusím mu umět číst myšlenky, abych věděla, jak by kolikrát nejradši vytrhl malou z náruče Esmé nebo ještě lépe Rose nebo Edwardovi a hrál si s ní sám. Ale stačilo mu párkrát pohledem naznačit, aby to nedělal. Obě nás miluje a ví, že Cullenovi jsou pro nás jako rodina. Už se s tím smířil. Ze začátku, když k nám jezdit začínali, předstíral, že má venku nějakou práci nebo šel s klukama někam ven a vrátil se, když už jsme byly s Lilli samy. Ale poslední dobou se i s Emmettem a Jasperem většinou koukali na nějaký zápas. Výjimečně se k nim přidal i Edward s Carlislem. Už si i společně povídali a nějaké nepřátelství bylo ta tam. Několikrát jsem ho dokonce přistihla, jak si hraje s Emmettem a Edwardem s naší dcerou. To ale jen v těch vzácných chvílích, kdy jim ji Esmé, Rose a Alice půjčily. Za času, kdy se každý věnoval Lilli, jsem uklízela dům, tedy, když zrovna Esmé nevyprávěla pohádky – to jsem buď utírala prach někde poblíž tak abych ji slyšela, nebo jsem nějaké předstírání vzdala, sedla si k nim a poslouchala taky. Za ten týden se tady toho docela dost nahromadilo, ještěže mi Alice s Esmé vždycky rády pomáhaly. Jasně, mohl by to uklidit Jake, ale už tak přijde každý den domů unavený a k tomu ještě smečka. Lituju ho, ale on si tenhle život sám vybral a byl spokojený. Děkovala jsem mu za všechno. Díky jeho píli jsme si žili docela dobře.

Zrovna jsem myla nádobí, když malá Lilli přiběhla ke mně. Ona vlastně už tak malá nebyla. Před nedávnem jsme všichni společně oslavili její druhé narozeniny, samozřejmě pod Alicinou taktovkou. Ten čas ale vážně letí…

„Mamí,“ začala skoro s pláčem, upírala na mě svá obrovská kukadla a tahala mě za zástěru. Ukazovala pořád do pokoje ke klukům. Položila jsem utěrku, vzala malou do náruče a šla se podívat, co ti upíří rošťáci zase provádějí. Všechno bylo normální, jen jsem si všimla cukajících koutků Edwarda. A jéje, to zase bude.

„Tak, co se to tady děje?“ zeptala jsem se skoro jako na vojně. Všichni v obýváku sólově spustili.

„Niiic,“ odpověděli sborově.

„Jako malý,“ zakroutila jsem hlavou.

„Moje panenka,“ zakňučela mi v náruči malá. Už brečela. Tohle mu nedaruji.

„Miláčku, neplakej.“ Utřela jsem jí slzičky do rukávu a hodila káravý pohled na Edwarda s Emmettem, ten v tom má určitě taky prsty. „Kluci, vraťte jí tu panenku.“

„Ale my žádnou nemáme.“ Pokrčil rameny Edward a Emmett udělal to samé. Vrána k vráně sedá, to se pozná.

„Neee,“ rozkřičela se malá.

„Ale my ji vážně nemáme.“ Smál se. Jen jsem zakroutila hlavou nad jejich vyspělostí a nechala to plavat. Nakonec se to nějak vyřeší. Položila jsem malou na zem. Plakala, ale věděla jsem, že její pláč obměkčí oba dva. Trhalo mi vždycky srdce poslouchat její pláč, ale tohle je nejlepší řešení. Šla jsem zpátky do kuchyně k nádobí a během několika málo vteřin se z obývacího pokoje ozýval její smích. Pěkně si je omotala kolem svých droboučkých prstíčků.

Zaposlouchala jsem se do té úžasné melodie a vůbec nevnímala čas. Lekla jsem se, když mě horoucí paže začaly objímat kolem pasu a něžné rty laskat na krku. Otočila jsem se na něho a políbila na přivítanou. Zítra slavíme výročí. Dva roky. Dva nádherné společné roky.

„Vítej doma,“ přivítala jsem ho ještě slovně. „Těšila jsem se na tebe.“ Znova jsem ho políbila.

„Já na tebe taky. Co je tu novýho?“ optal se, ale tušil tu samou odpověď, jako vždycky.

„Nic moc, Edward s Emmettem jako vždycky škádlí Lilli a ta je nešťastná ze schované panenky.“ Jen souhlasně kývl a protočil panenky. Byl tak sladký. Takhle to u nás bylo každý víkend. Ale zítra je pondělí a Jake má volno. Malá bude nějakou dobu u jejího dědečka Billyho a my budeme mít skoro celý den jen a jen pro sebe. Vynahradíme si všechno.

„Tatí,“ křičela malá na Jaka, když ho uviděla. Vzal ji do náruče a vyhodil kousek nad sebe. Tohle milovala. Vlásky jí poletovaly všude kolem hlavy a smála se.

„Ahoj Princezno, jak se máš?“ optal se a dal jí pusu na tvář. Ona se jen usmála a dala mu taky pusinku na bradu, výš nedosáhla.

„Štlejdové Ed a Emm mi vzali panenku!“ žalovala na ně okamžitě. Potvůrka. Moc dobře věděla, že je Jacob (alespoň před ní – aby měla radost) pořádně pokárá. Už vůbec netuší, že když zmizí do peřinek, všichni se tomu zasmějí a rozloučí se v dobrém.

„Ale no ták, přeci nebude tak zle. A víš, kde je?“ pošeptal jí spiklenecky do ouška. Ona jen kývala jako že ano a usmála se. Někdy mi přišlo, že má Lilli raději jeho než mě, ale snažila jsem se to neřešit.

Pomalounku šli do obýváku a já tušila nějakou lumpárnu. Potichu se Jacob s malou na ramenou došourali k pohovce, kde seděl Edward s Emmettem. Co jiného jsem mohla čekat. Jake vytrhnul zpod polštáře tu panenku a začali se s Lilli radovat. Tuhle bitvu vyhráli.

Edward ho musel slyšet, ale ani on nedokázal zkazit legraci. Jakmile byla nablízku malá, tak byli jako nejlepší kamarádi, ba i skoro jako bratři.

Malá se konečně uklidnila a já jsem se dala do vaření. Upíří část osazenstva jsem měla v tomhle ohledu raději. Neprojí tolik, jako vlci.

Lilian jsem uvařila její oblíbenou krupicovou kaši s kakaem a nám s Jakem jsem upekla lasagne. Oba jsme je milovali… Zítra ale budeme večeřet v jiném stylu.

Zbytek večera proběhl už celkem v klidu a žádná panenka nebyla nezvěstná. Malou jsem uložila po večerníčku vykoupanou a najedenou spát a ona během několika minut zabrala. Dneska byla utahaná z nekonečného jančení s kluky.

Došla jsem si pro věci do skříně a zavřela se v koupelně, kde jsem se umyla a na vlasy dala nějakou masku. Vytrhala jsem si obočí a umyla obličej. Musím zítra k něčemu vypadat, ne? Postavu už mám zpátky a troufám si říct, že kromě větších prsou by nikdo nepoznal, že jsem byla těhotná.

Oblékla jsem si Jakovu košili, ve které obvykle spím, a šla dolů do obýváku. Jake už byl sám, seděl na gauči a díval se na nějaký program. Stulila jsem se mu k boku, on mě objal kolem ramen a druhou rukou si hrál s mými vlasy. Měla jsem je dlouhé asi po ramena, ty přerostlé se projevily jako značně nepraktické.

Jake se díval na nějaký film, až po chvíli jsem postřehla, že to je komedie. Většinu času jsem se dívala do Jakovy tváře. Pokaždé, když se zasmál, ukázal mi své nádherné zuby, které se leskly ve světle naší staré televize.

Teprve až po hodně dlouhé době si všiml, že ho pozoruji. Přestal se dívat na film, zadíval se mi do očí a vzal mě za bradu. Malinko si mě k sobě přitáhl a políbil. Jazykem mi rejdil puse. Najednou byl ještě víc horký, než normálně.

Přetáhl si mě k sobě na klín a já si na něj obkročmo sedla. Nechala jsem to zajít až moc daleko. Bolelo mě ho odmítat, nejraději bych se mu odevzdala plně, ale zítra… A navíc se mi už skoro klížila víčka. Dnešek byl dlouhý.

Začal mi už pomalu rozepínat košili. Nenechala jsem ho zajít dál, než ke třetímu knoflíku a zadržela jsem ho.

„Jaku,“ napomenula jsem ho.

„Ano?“ optal se mě, ale stále se více zajímal o moji, tedy v podstatě jeho košili. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a podívala se na něj jako na štěně, které právě něco provedlo.

„Vnímej mě chvíli. Jsem unavená.“ Stále jsem se mu dívala upřeně do očí. Chudák. Musel si připadat jako malé dítě.

„Ale no ták, to tě nezabije,“ zkoušel odvézt moji pozornost líbáním na krku. Mmm, moooc příjemné. Ne! Musím být neoblomná.

„Jdu si lehnout, dobrou,“ rozloučila jsem se s ním se smíchem, věnovala jsem mu polibek na čelo a pelášila po schodech nahoru. Podle Jakova dusotu šel kousek za mnou, ale on zamířil do koupelny. Ledová sprcha. Au.

Zavrtala jsem se do postele a usínala. Jake přišel do postele a pronesl jen poraženecké „dobrou“. Usnula jsem poměrně rychle. Večer se mi zdálo o nějakých dveřích, do kterých jsem vcházela. Nechápala jsem, co to znamená, ale nic jsem neřešila, ne dneska.

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 30. kapitola: