Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 27. kapitola

21.02.2010 (14:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2026×

27. Kapitola

Rychle jsem se oblékla a Jake taky. Šla jsem nahoru za Lillinkou, abych ji převlékla do něčeho malinko teplejšího. Měla jsem o ni až přehnaný strach. Bylo teprve září.

Září? Září! Táta bude mít výročí úmrtí. Musíme mu na hrob položit alespoň květinu. Je to už rok, ale stýská se mi po něm stejně. Po tváři mi stekla slza velikosti hrachu. Maličká se na mě koukala se zájmem. Musela jsem jí to vysvětlit.

„Víš, Lillinko, mamince moc chybí tvůj dědeček. Měla jsem ho moc ráda.“ Poslouchala mě. Určitě nevnímala obsah mých slov, ale můj hlas měla ráda.

„Ale teď má tvého tatínka a tebe a je nejšťastnější človíček na světě,“ cukrovala jsem na ni a ona si začala cucat levou ručičku. Tohle bylo to nejroztomilejší stvoření, co jsem kdy viděla. Na hlavě měla místo vlasů jen takové chmýří, které neposlouchalo stejně jako Jakovy vlasy.

Když byla malá oblečená, vzala jsem ji do náruče a šla s ní dolů. Jacob už na nás čekal před domem. Kočárek měl naložený vzadu v kufru. Malou jsem upoutala do sedačky a sama jsem si sedla k ní na zadní sedadlo. Nesnesla jsem ten pocit, že je ode mě tak daleko.

Dojeli jsme na místo. Jake vyndal kočárek a já do něj položila Lilli. Přikryla jsem ji dečkou a mohli jsme vyjet na její první procházku. Cestou jsme navštívili snad všechny známé. Delší dobu jsme se zdrželi u Emily doma.

„Ahojda, jakpak se máte?“ zeptala jsem se Emily, když jsem zrovna vešla k ní domů. Celá smečka byla tady a cpala se. Jak jinak.

„Ahoj,“ ozvalo se ode všech sborově. Jen jsem se zasmála a Emily se mnou. Rychle ke mně přešla a začala si povídat s Lilli. Ona byla úžasná matka. Kdybych tak jednou mohla být z poloviny taková jako ona.

„Same,“ oslovila jsem ho.

„Ano?“ odpověděl mi s plnou pusou chleba. Pousmála jsem se tomu, ale smích mi přes pusu nešel. Chtěla jsem se zeptat na něco velmi důležitého a vážného.

„Jak je to s Victorií?“ zeptala jsem se nejistě a u jejího jména se mi zlomil hlas. Bála jsem se odpovědi. Sam nasadil kamenný výraz a očima těkal k Jakovi. Bylo mi to jasné. Byla tady.

„Nevrátila se.“ Na chvilinku jsem mu uvěřila, ale potom už mi bylo jasně, že mám pravdu. Byla tu. A potom mi to došlo… To V na přání k narození Lilli, to byla Victorie. Ona o ní ví!? Sakra! To ne! Proč mě nemůže nechat? Co jsem jí tak strašného udělala? Vždyť Jamese zabil Edward, ne já.

„Díky, oddechla jsem si,“ odpověděla jsem mu a dělala, že mu věřím. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, ne teď. Teď je snad pryč, daleko od nás.

„Emily, pohlídala bys na chvíli Lilli?“ zeptala jsem se jí a ona přikývla a potutelně se usmála. Chtěla jsem být s Jakem chvíli sama. Lilli miluju, ale dokáže jít občas na nervy.

Vzala jsem Jacoba za ruku a táhla ho ven z domu. Za námi se ozvaly nějaké narážky na to, že je podpantoflák, ale já to jednoduše přešla a vyšla před dům. Pouze jsem Jaka objala a položila mu hlavu na hruď. Poslouchala jsem rytmus jeho srdce a uklidňovalo mě to. Najednou už nebyla žádná Victorie, jen já a Jake.

Vzala jsem Jaka za ruku a pomalounku jsme vyšli po silnici kamsi. Vůbec jsem se nestarala, kam jdeme nebo proč, chtěla jsem na chvilku zapomenout na celý svět a věnovat se pouze jemu, mému budoucímu manželovi.

Snad každých pár metrů se ke mně otočil a políbil mě. Však jen lehounce, ale dokonale to podtrhovala atmosféra brzo zapadajícího slunce a jemného větříku, který mi cuchal vlasy. Jemně mi hladil tvář a mně poletovali motýlci v břiše jako u první pusy. Najednou bylo všechno jako tenkrát, když mi oznamoval, že se do mě otiskl. Kdo by věřil, že už je to skoro rok a já ho miluju stejně, ba dokonce o něco víc.

Pomalu jsme šli spolu ruku v ruce. Někam mě vedl. Teprve až na místě jsem si uvědomila, že není krásnější místo, než tady. Byla to naše pláž. Tady se odehrálo tolik pro nás důležitých a krásných událostí.

Otočila jsem se k němu čelem a pohlédla do jeho očí. Ta láska, kterou jsem v nich viděla… Byla nepopsatelná. Nemohla jsem uvěřit, že všechna patří mně. Netušila jsem, do jaké míry ji tvoří otisk, ale i kdyby, je mi to jedno. Zasloužím si ji vůbec?

Políbili jsme se. Připadala jsem si jako náctiletá holčina při první puse. V duchu jsem se tomu zasmála. Ta ironie osudu.

Chvíli jsme tam jen tak stáli a dívali se navzájem do očí. Ještě jednou mě lehounce políbil a pak se odtáhl.

„Bello, podívej…“ pověděl tak něžně a procítěně. Ukázal rukou směrem k obzoru a já se otočila. To, co jsem uviděla… Bylo neskonale nádherné. Slunce už se téměř dotýkalo horizontu a jeho slabá záře se odrážela od hladiny.

„Poslouchej…“ pošeptal mi lehounce do ucha a zezadu mě objal. Opřela jsem se o jeho hruď a cítila jeho hluboké nádechy.

„Slyšelas to?“ zeptal se těsně po tom, co se slunce dotklo hladiny. Opravdu. Slyšela jsem to jemné šplouchnutí. Ale možná jsem ho jen chtěla slyšet.

„Slyšela…“ pošeptala jsem k němu, ale neotočila se. Stále jsem měla upřený zrak k té nádheře přede mnou. „Miluju tě,“ vydechla jsem a sama sebe jsem neslyšela, ale Jake mě ano.

„Já tebe taky.“ Políbil mě do vlasů, ale stále mě nepouštěl z obětí.

Najednou mi zmizela pevná půda pod nohama a oba jsme spadli do písku. Já tedy na Jacoba. Propukla jsem v horoucí smích a Jake se mnou. Váleli jsme se po sobě jako malé děti. Po chvilce jsme si lehli vedle sebe a koukali si do očí. Obličejem se přiblížil k mému, ale já měla jiný plán. Nabrala jsem plnou hrst písku a nasypala mu ji do obličeje. Rychle jsem vstala a utíkala směrem od něj. Z bezpečné dálky jsem se dívala, jak Jake plive písek. Nemohla jsem se udržet nesmát.

Když konečně Jacob přestal vykašlávat písek, pomalounku šel ke mně. V očích mu zářily jiskřičky šibalství a já věděla, že z tohohle boje se jen tak nevyvléknu. Couvala jsem dozadu, ale Jake se ke mně přibližoval rychleji. Nemělo cenu utíkat nebo vzdorovat, stejně by mě dohonil.

Podkopl mi nohy a začal mě zasypávat celou pískem. Ječela jsem jako by mě na nože brali. Když Jake přestal s házením písku, tak se přesunul na moje boky. Začal mě lechtat. Neeee! Ví, že tam to přímo nesnáším, ale přesně o to mu šlo. Svíjela jsem se tam smíchy a Jake si to náramně užíval.

Konečně přestal s mým mučením a my jsme tam jen tak seděli. Tedy Jake seděl opřený o naplavený kus kmene a já mu ležela na hrudi. Zezadu mě objal a já mu opřela hlavu o rameno. Nad námi už vykukovaly hvězdy. Měli bychom jet už pro Lilli, ale věděli jsme, že je v dobrých rukou. A navíc, teď jsem si nehodlala dělat s něčím starosti.

Teď už studený, téměř noční vítr mi dělal z vlasů ještě větší vrabčí hnízdo plné písku, ale kdo by mu to zazlíval? Pouze dělal tuhle chvíli dokonalou.

„Kolik mi je?“ zeptala jsem se najednou nevinně Jacoba.

„No, za týden máš narozeniny, které máme zakázáno slavit, ale bude ti dvaadvacet.“

„Takhle to nemyslím… Pamatuješ tenkrát u motorek, jak jsme si počítali kolik nám je let?“ Začala jsem vzpomínat na to období. Kdo by řekl, že přinese něco dobrého.

„Jo takhle…“ Zasmál se. „No, nevim, ale stejně sem pořád starší než ty.“ Zase se zasmál. Asi uvažoval nad tím samým.

„Já myslím, že mi bude už ke čtyřiceti. S Lilli mi ty roky museli stoupnout,“ řekla jsem se smíchem.

„Počkat, počkat… Nejsi starší. Umíš opravit motorku, auto?“

„Ne. A umíš se ty postarat sám o Lilli?“ zeptala jsem se ho šibalsky. Odpověď jsem znala, ale zajímalo mě, co mi odpoví. Otočila jsem se na něho a koukla se do jeho zadumaného pohledu.

„No tak ne no… Ale proč bych to měl umět, když jsi tady ty?“ S těmi slovy mě políbil na krk. „Jen mi řekni, jaké svátky s tebou mám dovoleno slavit a které ne… Co třeba Valentýn?“

„Valentýn teoreticky jo, ale ten je v únoru,“ odpověděla jsem mu a dívala se na něj. Díval se někam do dálky a přemýšlel, potom se nostalgicky usmál a podíval se s láskou na mě.

„Pamatuješ si na náš druhý Valentýn?“

Musela jsem se usmát také. „Jak tě tenkrát Charlie přivezl v té obrovské růžové krabici a tys tam byl celý zmuchlaný? A jak jsi potom vyskočil a já se lekla a vrazila ti facku? Jo, tak na to si pamatuju. To se ani nedá zapomenout. Vypadal jsi jako kus žvýkačky.“ Už jsem se smála od plic. Tenkrát ten Valentýn bral jako legraci, věděl, že ještě nejsem připravená odpoutat se plně od minulosti.

Minulost. Místy tak krásná a místy zrádná.

„Víš, jaký mám štěstí? Jsem nejšťastnější člověk, že vás dvě mám…“ pošeptal do větru a políbil mě do vlasů. Tahle chvíle byla dokonalá. Vítr mi cuchal vlasy, které vlály Jakovi do obličeje, a on mě lechtal na tváři sedmikráskou.

„Jaku… Už musíme. Je skoro noc.“ Jednou tahle nádherná chvíle skončit musela. Neochotně jsme oba vstali a vydali se k Emily domů pro naši Lilli. Tou dobou už spala. Vzala jsem ji opatrně do náručí a upoutala do sedačky v autě. Ještě jsem se se všemi rozloučila a vyjeli jsme domů.

Během cesty se malá vzbudila a doma jsem ji ještě vykoupala, nakrmila a uložila do postýlky. Byl to pro ni náročný den. Usnula okamžitě a já se mohla vysprchovat a ulehnout k Jakovi do postele. Usnuli jsme ve vzájemném objetí…

Teď už se jenom dočkat svatebního dne…

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 27. kapitola: