Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 23. kapitola

30.01.2010 (21:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2372×

23. Kapitola

Pohltila mě naprostá panika a srdce mi tlouklo příšernou rychlostí, bylo to až bolestivé. Křečovitě jsme si s Jakem svírali ruku. Konečně doktor promluvil.

„Vaše dcera je mimo ohrožení života. Operace proběhla bez nějakých komplikací a Lilianě byl úspěšně zaveden stimulátor. Během hodiny bychom ji měli odpojit od přístrojů a vyzkoušet, zda všechno funguje jak má. Nyní můžete za ní,“ řekl nám doktor a já nemohla uvěřit vlastním uším. Chvilinku jsem na něj jen tak koukala s vykuleným výrazem, ale v další vteřině jsem objímala Jaka. Byla jsem naprosto šťastná. Pod náporem emocí jsem začala brečet. Jake se se mnou kolébal a snažil se mě utěšit. Chovala jsem se hloupě, ale měla jsem dost dobrou omluvu.

Po krátké chvilce jsem se začala ptát sama sebe, co tady ještě dělám? Rychle jsem vyklouzla Jakovi z náručí a pokusila se postavit. Naštěstí se mi to povedlo celkem bez problémů a navlékla jsem si župan. Teprve teď jsem si všimla, že doktor už odešel z pokoje a byla tu jen sestřička. Koukla jsem na Jacoba a vybídla ho, aby si pospíšil.  Už jsem chtěla být u Lilli, nemohla jsem se jí dočkat. Ten den, co jsem ji neviděla, byl pro mě zničující, ale těšila mě představa, že už snad bude brzy s námi, doma. Připadala jsem si bez ní tak prázdná a bez života. Posadila jsem se do křesla a Jake mě tlačil směrem k JIP.

Posledních pár metrů. Najednou mě popadla chuť vyskočit z toho křesla a utíkat k ní, ale věděla jsem, že by to u Jacoba neprošlo. Poslušně jsem čekala, až tam budeme. Nemohla jsem se dočkat.

Konečně jsme vjeli do místnosti, kde byla moje dcera napojená na přístroje. Děsily mě, ale já měla oči jenom pro ni. Spinkala a vypadala celkem spokojená. Doufala jsem, že jí nic nebolí. Pomalu jsem se k ní přiblížila a opřela se o stěnu postýlky. Jake mě objal kolem pasu a chytnul mě za ruku. Já si zase opřela svoji hlavu o jeho rameno a koukala na naši Berušku. Chtěla jsem ji pohladit po vláskách, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Při pípání všech těch přístrojů a hadiček napojených na jejím těle, mi připadal moc křehká. Ukáplo mi několik slz velikosti hrachu, ale byly to slzy štěstí. Všechno bude v pořádku. Pootočila jsem hlavu na Jaka a ten se na Lilli díval jako na zázrak, ale to ona byla. Byla zázrak, který pro mě znamenal všechno. Položila bych za ni i život, kdyby to bylo nutné.

Najednou se pípání přístrojů malinko zrychlilo a já se vyděsila. Ale potom jsem se podívala na Lilli a ona se jen probudila. Znova se na mě podívala těma nejkrásnějšíma očkama, co jsem kdy viděla. Natáhla ke mně ručičku a já ji za ní lehounce chytla. Cítila jsem její tělesné teplo a najisto jsem věděla, že všechno bude v pořádku. Musí být.

„Ahoj, ahoj Beruško,“ cukrovala jsem na ni šeptem. Chtěla jsem ji vzít do náruče, ale přes ty všechny hadičky a dráty jsem se neodvážila. Za chvilku ale už budu moct.

Ještě asi hodinu jsme si s Lilli povídali a mazlili se s ní. Potřebovali jsme si nahradit ten celý den bez ní. Najednou zaklepal na dveře doktor a vešel. Přišel ji odpojit od přístrojů. Prosím, ať to vyjde. Modlila jsem se v duchu, když doktor přišel k Lilli a zkoumavě se díval na všechny ukazatele na přístrojích. Jedním ladným pohybem vypnul jeden přístroj a hnedka ten druhý. V pokoji už by slyšet jen zvuk Lilianina rytmu srdce v podobě pípání. Rytmus byl podle mě pravidelný. Chvilku tam doktor jen tak stál a něco si zapisoval. Netrpělivě jsem vyčkávala na jeho závěr.

„Vaše dcera je tedy nyní odpojena a příštích několik hodin bude rozhodujících. Budeme ji neustále kontrolovat tlak i puls. Nemusíte se s ničeho obávat. Je to malá a statečná bojovnice,“ konstatoval doktor a já si oddechla. Ještě se doktor naposledy podíval na přístroje a následně odešel z místnosti. S radostí jsem se otočila na Jaka a objala ho. On se ke mně nahnul a políbil mě. Ale potom už měla přednost naše dcera.

Několik hodin jsem u ní seděla a vyprávěla jí příběhy naší rodiny. Nejenom, že to bavilo mě a Jaka, ale dokonce to skvěle působilo i na Lilli. Na tvářičce se jí vždycky vykouzlil malinký úsměv a mě to povzbudilo k vyprávění. Vyprávěla jsem jí o jejím dědečkovi, Charliem, a při tom povídání se mi oči zalily slzami. Je to sice už rok, ale stále to bolí a navždy bude.

Samozřejmě jsem nevynechala příběh o jedné nesmrtelné rodině, se kterou jsme se dost přátelili. Ale pro jistotu jsem vynechala část, kde jsem chodila s Edwardem. Malá tomu ještě nerozuměla, ale nechtěla jsem zbytečně zraňovat Jacoba. A také jsem vynechala část, kde vyprávím o jejich prokletí.

Po několikahodinovém povídání přišel do pokoje opět doktor. Na tváři měl celkem povzbuzující úsměv. Ještě jednou zkontroloval ty pípající obrazovky a otočil se k nám.

„Vaše dcera je naprosto v pořádku. Stimulátor funguje bez problémů. Ještě si vás tu obě necháme alespoň čtrnáct dní a potom budete moci domů,“ konstatoval doktor a jeho slova byla pro mě jako rajská hudba. Po všem tom trápení a strastech následoval happy end. Padla jsem Jakovi kolem krku a začala vzlykat štěstím do jeho ramene. On mě hladil po vlasech a utěšoval jako malé dítě. Ještě jsem šeptala slova díků, která patřila doktorovi.

Za dva dny už převezli Lilian ke mně na pokoj a já mohla být s ní a jenom s ní. Sestřičky mě naučily, jak se starat o jizvu na jejím hrudníku a mnoho dalších věcí. Nikdy nezapomenu, jak jsem ji poprvé kojila. Byl to takový pocit, že se navzájem potřebujeme i nadále. Že bez sebe nemůžeme být.

Uběhl asi další týden a za dva dny jsme měly jet s Lilli domů. Těšila jsem se jako malá, až konečně využijeme ten nádherný pokojík od Alice. Prostě doma je doma.

Jacob byl skoro celou dobu se mnou, jen si párkrát odběhl do lesa, aby uvolnil to napětí. Naprosto jsem to chápala, ale ten den byl venku už tři hodiny. Už jsem se začínala bát, kde je.

Zrovna jsem měla v náruči malou, když v tom někdo zaklepal na dveře. Jednoduše jsem toho dotyčného vyzvala dovnitř a byl to Jake. Ale na tváři měl obrovský úsměv. Něco měl za lubem.

„Lásko, mám pro tebe překvapení,“ zašeptal mi tajemně do ucha, protože Lilian právě usnula. Znova vstal z mé postele a šel směrem ke dveřím. Vzal za kliku a ještě se na mě jednou podíval s triumfálním úsměvem. Nic jsem z toho nepochopila, ale jakmile jsem uviděla tu osobu, co stála za dveřmi, tetelila jsem se štěstím.

Máma. Máma? Máma!

„Mami,“ vydechla jsem téměř neslyšně. Do očí se mi nalily ty protivné slzy a já si nemohla ani mámu pořádně prohlédnout. Kvapně jsem zamrkala a nechala slzy skanout. Měla o něco kratší vlasy a promelírované. Vypadala hned o několik let mladší. Objímala nás s Lilli a vzlykala společně se mnou. Tady slova opravdu potřeba nebyla. Asi po dvou minutách objetí se máma odklonila a podívala se na mě s neskutečnou bolestí v očích.

„Belli, promiň mi to… Nechovala jsem se jako máma… Nikdy si to nepřestanu zazlívat… Ta je nádherná, Bello… Můžu?“ zeptala se nakonec. Opatrně jsem Lilli podala do náručí její babičky. Jake si sedl vedle mě na postel a objal mě kolem ramen. Jen jediný člověk mi tady chyběl a to byl táta, ale byla jsem si jistá, že na nás ze shora dívá a má z nás radost. Ještě před rokem a půl jsem byla troska přežívající ode dne ke dni. Ale teď? Můj život se změnil od základu. Drží mě tady dvě silná ocelová nepřeříznutelná lana jménem Lilian a Jacob. Byla jsem pyšná matka a Jacob byl okouzlující vlčí otec. Zanedlouho se stanu jeho ženou a budeme jedna rodina. Ne že bychom ještě nebyli, ale bude to na papíře a už nás nikdy nic nerozloučí. Nikdy a nic.

Máma byla celá naměkko ze své vnučky.

Teprve teď jsem si všimla, že je tady taky Phil a kouká na Mámu s naší Beruškou v náručí.

„Ahoj Phile, promiň, vůbec jsem si tě nevšimla,“ řekla jsem omluvně a on na to jen mávl rukou. Naprosto chápal, co se teď děje. Po chvilce dostal malou i on do náruče a byl z ní také celý pryč. Jak ona to jenom dokáže? Obmotá si každého kolem prstu za méně než minutu.

Malá teď už byla dokonale vzhůru, ale neplakala. Cítila, že tyhle osoby, co ji drží, ji budou milovat skoro tak moc, jako já nebo Jake.

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 23. kapitola: